Jedním ze základních prvků lidské psychiky je přirozená preference vlastních a nedůvěra až nevraživost vůči cizím. Tento prvek se z psychiky nedá vymýtit, pouze dočasně potlačit. Proto multietnické společnosti dosahují sociální harmonie tíže než společnosti monoetnické. K přijetí za své je u těch cizích zapotřebí velké přizpůsobivosti, vůle k sebetransformaci a důkazů loajality. Tímto principem se (často bezděky a s naprostou samozřejmostí) řídily v západním světě všechny dřívější imigrace, jejichž potomci se dokonale integrovali do hostitelské společnosti, s uchováním určitých kulturních nebo náboženských odlišností, které s domácí kulturou a právním řádem nebyly v konfliktu. Politika masové imigrace v západních zemích, kterou provádějí svým národům odcizené elity proti vůli a obavám svých občanů bez ohledu na tento psychologický prvek, se dá udržet v provozu jen utužovaným totalitním útlakem, který podkopává samotné základy západní společnosti.

Varuje americký profesor psychologie Byron M. Roth v pětisestránkové studii „The Perils of Diversity“ (Úskalí odlišnosti) s podtitulkem „Imigration and Human Nature“ (Imigrace a lidská přirozenost). Trápí se údivem nad tím, jak západní elity – politické, mediální a akademické – tento princip, tak logický a srozumitelný selskému rozumu, nevnímají a popírají a perzekvují občany, kteří se jej odváží vyslovit.

Propagátoři masové imigrace věří, „že lidské bytosti jsou více méně identické sociální atomy, které se dají přesouvat z jedné společnosti do druhé, aniž by podstatným způsobem změnili sebe nebo společnost, do níž vstupují“. Je to idea popírající historickou zkušenost, že „lidské společnosti jsou organické systémy utvářené specifickými lidskými bytostmi, které v nich žijí“. My dnes známe jen ty společnosti, které vytvořily dostatečnou soudržnost, aby přežily a známe ruiny mnohých, kterým se přežít nepodařilo. Většinou zanikly pod náporem cizích etnik a kultur. A to je také nebezpečí, do něhož vstupuje společnost západní, v bláhové utopii (a přes nesčetné historické důkazy), že zůstane pod masivní imigrací dobrou, či se dokonce ještě vylepší.

Hlavní argument, jak jej Roth identifikuje, probíhá mezi „asimilacionisty“ a „multikulturalisty“ a jde v něm o to, zda má všechna imigrace asimilovat k domácí kultuře nebo se domácí kultura má přizpůsobovat vší imigraci. Jenže i ten asimilační argument (který je ostatně v menšině) zapomíná na jednu zásadní otázku: Do jaké míry jsou imigranti schopni se hostitelské společnosti přizpůsobit? A jestliže nejsou, co by se mohlo stát s hostitelskou společností, která bude vysokou imigrací změněna nenávratně? Navíc, převládající argument multikulturní „tleská etnickým menšinám za udržování jejich kulturních tradic, ale napomíná většinové obyvatelstvo, jestliže se snaží o totéž“.

Roth vstupuje do prekérní debaty o vzájemné souvislosti a ovlivňování genů, IQ, přizpůsobivosti, prostředí, intelektu, tvořivosti, podnikavosti, kultury a prosperity. Cituje vědecké výzkumy zjišťující odlišné inteligenční předpoklady u odlišných ras či etnik. Sleduje z historie, jak Evropané měnili civilizace, do kterých ve velkých počtech vstoupili a přizpůsobili si je. Všímá si, jak jsou ostrakizováni a obviňováni z bělošské nadřazenosti vědci, kteří si dovolí říct, že západní civilizace je specifickým (a genetickým) produktem Evropanů. Uvádí příklady desítek publikací, které musely být na soudní příkazy staženy z oběhu (knihkupectví i knihoven) neboť obsahovaly nepříznivé ač vědeckým bádáním ověřené informace o některém etniku či dokonce jen konkrétní etnické osobě. Připomíná, že pád marxistických režimů ještě neznamenal oslabení marxistického myšlení, které dnes naopak ovládlo západní politiku a vzdělání. Dokumentuje, jak příliv imigrantů a jejich upřednostňování na trhu práce i sociálním zabezpečení poškozuje nejvíc chudší vrstvy hostitelských zemí a klade otázku, co je na levicových stranách ještě levicové, když škodí těm, které mají tradičně hájit. Zaznamenává, že multikulturní a masově imigrační orientaci propagují téměř všechny intelektuální establišmenty, levé i pravé, včetně téměř všech církví. Cituje výrok anglické spisovatelky (a za mlada komunistky) Doris Lessingové, že totalitní metody a utopické ambice multikulturalismu mají své kořeny v komunistické ideologii. Klade otázku, zda při současném tempu výměny evropského obyvatelstva za severoafrické a středovýchodní bude evropská civilizace se svou demokracií a prosperitou nahrazena novou civilizací a jak je možné, že naše generace takto nezodpovědně zahazuje budoucnost svých dětí.

Na otázky multikulturních intelektuálů, proč bychom všichni vedle sebe nemohli klidně žít, Roth odpovídá „protože k tomu prostě nejsme naprogramovaní“. Západními intelektuály prosazovaná vize „univerzálního altruismu“, v níž by láska a loajalita k „svým“ a nedůvěra k „cizím“ byla nahrazena „loajalitou k celému lidstvu“ by nakonec vedla k lhostejnosti ke všem. To ostatně věděl už Aristoteles, jehož Roth cituje: „To co je společné největšímu počtu lidí, tomu se věnuje nejmenší péče, neboť každý zanedbává péči, kterou si myslí, že by měli vykonávat jiní.“

Kniha se hemží srovnávacími statistikami ekonomických výsledků, vzdělanosti, zločinnosti a jiných sociálních fenoménů podle regionů a etnik, které pomáhají vysvětlit vyšší zločinnost imigrantů afrických a středovýchodních než domácích Evropanů. Sleduje statistiky imigrace do USA za poslední dvě staletí a shledává v nich zlom v 60. letech minulého století. Tím je první vlna imigrace netoužící přizpůsobit se Americe, nýbrž přizpůsobit Ameriku sobě. Táž vlna poprvé a v mnohem větší míře a větším tempem mění Evropu.

Roth připomíná, že Západ si naléhavě dluží odpověď na palčivou otázku, proč stojí za to západní kulturu zachovat, co je jejím smyslem, čím je západní způsob života tak hodnotný, aby jej lidé toužili bránit. Cituje klasickou poučku Edmunda Burkea, že „společnost je smlouva a partnerství žijících, zemřelých a dosud nenarozených“. A dodává, že selhání v této povinnosti vůči generacím minulým a budoucím je charakteristikou nihilismu. Jestliže se tato mentalita bude dál v západní civilizaci šířit, následky budou katastrofální pro společnost, zvlášť je-li ohrožována agresivními etniky.

Rothův závěr je jednoznačné a nesmlouvavé odsouzení a varování:

„Ti, kdo západní společnosti pod masivní imigrací vrhají střemhlavě do velkých změn, jejíchž následky jsou v nejlepším případě nepředvídatelné, jsou hluboce amorální a děsivě arogantní, když se vyžívají v politice pramenící z jejich pocitu morální povýšenosti vycházejícího z téměř náboženské víry, že všichni lidé jsou si rovni ve všech ohledech a všichni dokáží žít pohodlně v jakémkoli sociálním uspořádání.“

Multikulturalismus (připomíná Roth) předstírá, že je pokračováním doktríny „kulturního relativismu“ antropologů začátku 20. století. Jenže ta se nikdy nesnažila tvrdit, že všechny kultury jsou si rovné, nýbrž že každou kulturu se musíme snažit chápat v kontextu jejích potřeb a ekologických okolností, včetně jejích znalostí a technologií. Tak je můžeme nechat žít vedle sebe, aniž bychom jednu druhé vnucovali a nechat každou přijímat z jiných to, co ji obohacuje, aniž by je glajchšaltovalo. Na rozdíl od kulturního relativismu, který je obdobou myšlení liberálně demokratického, je multikulturalismus prodloužením marxismu svým „extrémním rovnostářstvím budícím nihilismus, neboť je-li si všechno rovné, pak nemůže existovat žádná hodnota či morální kodex, který by člověka opravňoval k jakékoli loajalitě a sebeobětování.“

Tím by také zanikla veškerá pohonná síla a smysl civilizace a civilizovanosti. Ani toto varování však západní elity neodrazuje od pokračování v díle zániku Západu. A Rothovi nezbývá než v závěru vyslovit obavy, že je k tomu nepřiměje nic menšího, než „lidová revolta obrovských rozměrů proti existujícímu řádu“.

Psáno pro www.ceskapozice.cz