Jeví se jen dvě logické možnosti, proč ministr Kalousek nechce ze Švýcarska do státní pokladny vrátit 12 miliard korun: buď mu na penězích nezáleží (nejsou jeho, tak proč), nebo byl v prodeji sám zapletený a má strach, že by se to provalilo. Proč vlastně? Vždyť by se mu nic nestalo, jako že se žádnému politikovi za korupci nic neděje. Obě možnosti ho eminentně kvalifikují na titul nejlepšího ministra financí Evropy. Napadá-li někoho ještě nějaká třetí možnost, sem s ní. Komu vlastně ty miliardy nakonec připadnou? Švýcarům? Ti odjakživa milují nevybrané cizí peníze. Nemá on s nimi domluvenou nějakou provizi? To by byla panečku lišácká.

Ale čert vezmi Kalouska. Českých korupčníků se zastal sám prezident Klaus, když řekl, že česká korupce není o nic horší než jinde na Západě. A už ho mnozí (jak že se jim to říká – pravodláskovci?) podezírají, že ji kryje a kdovíjak je do ní sám zapletený. Nebudete tomu věřit, ale on má opět pravdu. No, řekněme, částečnou.

Korupce italská a řecká je dávno tak dobře zavedená, že se už nikdo neobtěžuje jí věnovat pozornost. EU si s korupcí poradila tak, že ji pro své byrokraty a příjemce všelijakých grantů legalizovala, auditorský dvůr ať se jde vycpat. V Británii policejní šéfové přijímali „honoráře“ od Murdochových novinářů za vnitropolicejní tajné informace. Politické a státnické osobnosti od Blaira přes Mandelsona po prince Andrewa se nestydí hopsat s africkými a arabskými diktátory a mezinárodními gangstery a neobtěžují vykázat, kde vzali svoje nové miliony. Výhodičky politiků účtované daňovým poplatníkům dosahují historické absurdity v kachních rybníčcích, druhých domácnostech a výživném na homosexuální partnery. Někdejší slavný étos služby nahradilo bezmezné zbožňování peněz a učitelé jsou pokládáni za chudáky, kteří nesehnali lépe placené zaměstnání.

Takže nám jako vzor poctivosti zbývá už jen ta Amerika? Kéž by.

Od roku 2007, v letech, kdy podle propočtu Federal Reserve američtí občané zchudli o 23 procenta, kongresmani zbohatli o 25. Jejich celková čistá hodnota („net worth“ čili majetek mínus dluhy) se odhaduje na něco před 2 miliardy dolarů, v průměru 3,8 milionů na kongresmana. Polovina z nich jsou milionáři, ve srovnání s jen jedním procentem všech Američanů. Samozřejmě, že to potřebují. Volební kampaň přijde reprezentanta na milion, senátora na šest. Jistě, nefinancují si to všecko sami, pomáhají jim jiní milionáři. Ti pak od nich z Kongresu chtějí nějakou přihrávku, na níž jim zase nechají něco vydělat.

Mistryní kongresmanského bohatnutí je předsedkyně sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi, která si jen za rok 2010 přivydělala 14 milionů – na celkové čisté jmění 35 milionů. Pakatýlek ve srovnání s velmistrem reprezentantem McCaulem, který se odhaduje na 294 miliony.

Nejjednodušší metoda kongresmanského bohatnutí jsou investice do korporací, které se zhodnotí díky nějakému zákonu, který Kongres vydá.

Vážně? Neříká se tomu náhodou střet zájmů a insider trading? A není to náhodou trestné? No je, jste-li obyčejný Američan. Jenomže Kongres si už hodně dávno odhlasoval pro politiky výjimku.

Kdy že ji zruší?

Až si kapři vypustí rybník a odhlasují předčasné vánoce.

Vyšlo v MFDnes