Dvaadvacet let po pádu komunismu by měl tento tvořivý a ve svých lepších chvílích i kultivovaný národ mít právo si za své pracně vydělávané peníze pořídit politiku, na jakou by se dalo dívat ne-li s potěšením, tak alespoň s pobavením. Politiku jako veřejné divadlo určitých pravidel civilizovanosti, obvyklých a ještě jakž takž dodržovaných v západní kultuře, k níž se chce hlásit. Jenže žádné právo nepřichází samo o sobě, aniž by s ním byla spojena nějaká zásluha nebo odpovědnost. Aby právo nezaniklo, musí se pěstovat.

K politické kultivovanosti Čechům chybí vlastně jen jedna maličkost: Umění hádat se o fakta, ideje a výsledky místo o osoby a jejich vady, skutečné či údajné. Přestat napadat jeden druhého a začít rozvíjet debaty, z nichž může vzejít nějaké tvoření. Máloco člověka okrádá o tvořivou energii a čas jako nutnost neustále bránit svou napadanou osobní čest a potřeba napadat druhé. Je to za naše peníze sprosté mrhání.

Tradice osobního napadání je v české nátuře prastará a hluboce zakořeněná a kdo ji pokládá jen za dědictví komunismu, znemožňuje její léčbu. Naopak, česká verze komunismu pocházela z ní. Je do všech českých orgánů, buněk a krvinek tak široce metastázovaná, že se stala téměř nevnímatelná. A co člověk nevnímá, nemůže změnit.

K počáteční základní diagnóze stačí chvíli sledovat diskuse ke kterémukoli internetovému blogu. Tak vypadá dno národa. To si pak k trochu vyšší diagnóze můžeme promítnout vzhůru a z utkání typu Schwarzenberg-Bátora se otřást žaludeční nevolností. Tam jsme téměř na vrcholu české společenské pyramidy a představa, že po moudrém odchodu jednoho na ní ten druhý hodlá setrvávat a chraňpánbůh ještě šplhat výš, si vyžaduje hodně pilulek živočišného uhlí.

Nad hlavami národa, který by už rád měl klid k tvoření užitečných věcí, probíhá nepřetržitá a sílící přestřelka havlistů s klausisty, která otravuje ovzduší probouzením nízkých pudů, vášní, vzteků, nenávistí a blbých nálad a znemožňuje normální politickou a kulturní debatu. Jedni jsou pro druhé sebranka pravdoláskařských vlastizrádců napojených na světová spiknutí ohrožující samotnou existenci národa. Druzí jsou pro ty první bigotní xenofobové provinčního nacionalismu ohrožující začlenění národa do západního spojenectví. Málokdo se jim dokáže vyhnout, myslet samostatně bez nich a nemuset se jedněm či druhým podbízet. Oběma ješitným stařešinům to zjevně lichotí a rádi to občas přiživují.

Už za tím konečně udělejte tlustou čáru. Vydejte zákon, že Havel i Klaus se zasloužili o stát. Havel tím, že Čechy vrátil do povědomí světa, Klaus tím, že jim zavedl kapitalismus. A oba to zbabrali. Havel tím, že neodstavil od válu komunisty, když k tomu měl moc, Klaus tím, že jim zhasl světla a nechal je zemi rozkrást. Výsledkem je přítomnost zkapitalizovaných komunistů na každém kroku, překážející komunistická strana v parlamentě a tím vším odchovaná nová generace cynických grázlů.

Mor na oba domy. Jsou oba stejně prolezlé emočními a mentálními devianty lízajícími paty své modle a prskající zášť na druhou. Jak že se to o těch deviantech říká? Doma se vzájemným souhlasem dospělých ať si dělají, co chtějí...

Vyšlo v MFDnes