Internet se stal znamenitou náhražkou amatérského „narcistického vydavatelství“, jak by se asi dalo nejlíp přeložit „vanity publishing“ čili amatérské vydávání knih na vlastní náklad a s vlastní distribucí, nebo psaní zdarma do novin a časopisů, jen abyste svoje jméno viděli vytištěné a mohli si říkat spisovatelé. Problém s tím je ten, že spisovatelství je řemeslo (nebo tomu raději chcete říkat noblesněji profese?) a spisovatelem se oficiálně (i podle spisovatelských cechů a odborů) stáváte teprve tehdy, když jste něco vydali „profesionálně“, čili vám za to někdo zaplatil. Na internetu si narcistické vydávání svých textů provozujete sami a stáváte se „blogerem“, který se světem sdílí svoje zážitky, úvahy a názory“. Nikomu za vytištění neplatíte, ale nikdo taky neplatí vám. Občas vám na váš blog někdo odpoví, takže víte, že vás někdo čte. Máte-li co sdělit a dobře to umíte, můžete se i proslavit. Proslavíte-li se hodně, bude na vašem blogu někdo chtít i inzerovat a třeba tím i jednoho dne zbohatnete. Můžete na něm vydávat zadarmo i jiné blogery, kteří se tak u vás mohou proslavit víc než sami o sobě.

„Blog se stal takovou mánií, že nové blogy vznikají každou vteřinu každé minuty každé hodiny každého dne,“ píše o „digitálním narcismu“ Andrew Keen v knížce „Kult amatérství“ s podtitulkem „Jak dnešní internet zabíjí naši kulturu a ohrožuje naši ekonomiku“ (The Cult of the Amateur, How Today´s Internet is Killing Our Culture and Assaulting Our Economy). Kniha vyšla už v roce 2007, ale je stále čerstvým příspěvkem do dnešní obzvlášť ostré debaty o svobodě internetu a ochraně copyrightu. Už tehdy Keen odhadl na internetu 53 miliony blogů a jejich počet se prý každého půl roku zdvojnásobuje. (Ono to množení asi tak prudké nebude, protože občas nějaký bloger umře, ale přes milardu jich už asi máme, jen Facebook jich má půl miliardy).

„Blogujeme s opičí nestydatostí o svém soukromém životě, svém pohlavním životě, svém sněném životě, svém neexistujícím životě, svém druhém životě. Společně korumpujeme a mateme veřejné mínění o všem od politiky přes obchod po umění a kulturu. Blogy se staly tak závratně nekonečné, že narušily náš smysl, co je pravdivé a co falešné, co skutečné a co imaginární.“

Dnes vyrůstající generace nepozná rozdíl mezi spolehlivou profesionální žurnalistikou (která musí projít redakčním a právním ověřováním) a kdejakým blábolem kdekterého blogera. Dlouholetou poctivou práci profesionálních vědců, učenců a laureátů Nobelových cen na oficiálních encyklopediích jako Britannica vytlačují internetové stránky jako Wikipedie, v níž patnáct tisíc amatérů vytvořilo – a kdy se jim zachce, podle svého přepisuje – tři miliony odkazů bez jakékoli ediční kontroly a ověřování fakt. „Slepci vedoucí slepce,“ komentuje to Keen, „nekonečné opice poskytující nekonečné informace nekonečnému čtenářstvu zvěčňující neustálý cyklus dezinformace a ignorance“. Včetně zavádějící korporační propagandy, jak potvrzuje Forbes. Amatérskou literaturu doplňují amatérské „dokumentární“ filmy kdečeho a kdekoho.

Ohrožuje to nejen naše kulturní standardy a morální hodnoty, ale také tradiční instituce, které pomáhaly vytvářet naše zpravodajství, literaturu, hudbu, filmovou a televizní produkci. V roce 2006 (uvádí Keene), klesly zisky amerických tiskových korporací v průměru o třetinu, u New York Times to bylo o 69 procent. „V dnešním kultu amatérství nám vládnou opice,“ běduje Keene a dává sbohem „dnešním expertům a udržovatelům kultury, reportérům, editorům, hudebním nakladatelstvím a filmovým studiím“.

Internetová anarchie je „zákon digitálního darwinismu, přežití nejhlučnějších a nejvlezlejších“. Pod slibem větší pravdy a svobody většímu počtu lidí nám dodává „povrchní pozorování místo hloubkové analýzy, vřískavých názorů místo zváženého úsudku“. Pravda se nám zamlžuje, zatemňuje, ztrácí a tříští do miliardy zosobněných pravdiček, každá stejně platná a hodnotná. Pravda, kterou si vytváří každý sám. Z internetových střepů se mixují a remixují diplomové i vědecké práce (70 procent studentů, podle jednoho světového průzkumu), zkreslují a překrucují politické události. „Kult amatérství znesnadňuje rozpoznat rozdíl mezi autorem a čtenářem, umělcem a plagiátorem, uměním a reklamou, amatérem a odborníkem“.

Pěstování talentu, připomíná Keene, si vyžaduje práci, kapitál, odbornost, investici. Potřebuje komplexní infrastrukturu tradičních médií – hledače talentů, agenty, editory, propagátory, techniky a distributory. Jestliže odstraníte tuto zprostředkovatelskou vrstvu, zničíte rozvoj talentů. „Ve světě, kdy jsme všichni amatéři, přestanou existovat odborníci“ a informační sféru „okupují lháři, podvodníci a defraudanti“.

Bezplatným stahováním hudby z internetu krachuje produkce i distribuce hudebních nosičů, hudebníci a skladatelé přicházejí o živobytí. Propagátoři bezplatné hudby si představují, že „hudba bude inženýrskou sítí jako voda nebo elektřina, protože už teď sotva pětina lidí kupuje hudbu, kterou poslouchají“. Při ceně písně 99 centů na iTunes se nakradených 20 miliard písní v roce 2006 rovná téměř dvacetimiliardové ztrátě, která chybí na vydávání nových písní a pěstování nových talentů. Pirátští propagátoři (které Keen cituje) argumentují, že když se hudba nebo literatura dá tak snadno získávat zadarmo, autorská práva se mohou rovnou zrušit. To, komentuje Keen, je jako navrhovat, že když se kradou auta, můžeme je rovnou nechávat odemčená i s klíčem ve startéru.

Z těchto trendů ekonomové odhadují (Keen cituje The Economist), že během příštích pár desetiletí zkrachuje polovina periodik, nakladatelství, knihkupectví a hudební produkce a distribuce. Jestliže ony zkrachují, kde bude internet brát svůj obsah, jehož je jen předavatelem, ne tvůrcem? „Digitální revoluce vytvořila generaci stříhacích a slepujících lupičů, kteří všechen obsah internetu pokládají za společné vlastnictví, které ale někdo vytvořil talentem a prací,“ komentuje Keen.

Cituje zjištění britské neuroložky, baronky a profesorky Susan Greefieldové, že „online culture“ má tragické následky po další generaci. Všudypřítomnost digitální technologie „mění tvar a chemii mozků“ a video hry a intenzivní internetová interaktivita může působit mentální poruchy jako autismus, narušení pozornosti, hyperaktivitu a sklony k násilí, neschopnost vyjednávat a docházet ke kompromisům, poruchy učební schopnosti a nedostatek empatie.

Udržet si alespoň nynější civilizovanost, vzdělanost a citlivost, by si vyžadovalo naléhavě hledat a vytvářet vzdělávací a informační struktury, které by zachovávaly naši kulturu a naše hodnoty a zároveň využívat možnosti internetu. Technologie samotná netvoří lidského génia. Místo dalšího rozvíjení digitální technologie je naší morální povinností zabránit světovládě kultu amatérství, zamýšlí se Keen a navrhuje reformu místo revoluce, v doplňovací spolupráci informačního a zábavního odvětví tak, „aby nezanikl po staletí se vyvíjející ekosystém profesionálních médií složený z autorů, editorů, vydavatelů, agentů, hledačů talentů, hudebníků, herců a technických podpůrců, který by se už možná nikdy nedal sestavit znovu. Usilující o technologický kompromis, který by povzbuzoval inovaci, otevřenou komunikaci a pokrok, ale zároveň zachovával profesionální standardy pravdy, slušnosti a kreativity“.

No, ne každý z nás vnímá internet stejně pesimisticky, ale Keenova reforma místo revoluce každopádně stojí za hodně seriózní zvážení.

Psáno pro www.ceskapozice.cz