Konflikt mezi vědou a náboženstvím je jedním z hlavních prokletí naší doby, škodí náboženství i vědě a svědčí o velké společenské krizi. Krizemi nedávné minulosti byla ztráta víry, která svět zaplavila čtyřmi děsivými historickými experimenty, jimiž byly francouzské revoluce, nacistické Německo, Sovětský svaz a komunistická Čína. Dnešním nebezpečím, stejně děsivým jako totality ateistické, je „radikální religiozita kombinovaná s apokalyptickou politickou agendou schopnou terorem a asymetrickým válčením destabilizovat celé národy a oblasti“. Oběma nebezpečím by měli čelit věřící i nevěřící společně. Dnešní tažení atheistických vědců proti všemu náboženství škodí náboženství i vědě a ohrožuje „intelektuální integritu a budoucnost Západu“. Ztráta víry vede k ztrátě duše, smyslu existence a motivace k životu. Náhražkový relativismus není schopen bránit nic, ani sám sebe.

Takovýmito varováními burácí kniha The Great Partnership - God, Science and the Search for Meaning (Velké partnerství – Bůh, věda a hledání smyslu) Jonathana Sackse, oxfordského filosofa přeškoleného na rabína. Dnes je britským vrchním rabínem, který však díky své filosofické průpravě dokáže formulovat a zodpovídat otázky v kontextu všeobecně filosofickém a veskrze „západním“. Jedním z jeho učitelů byl Roger Scruton, jemuž v knize vzdává úctu jako jednomu z mála dnešních filozofů vnímajících filosofii a náboženství jako společnou disciplínu utvářející základy západní civilizace. Rozhodující inspirací k napsání této knihy však získal z podrobného popisu funkcí a následků dvou polovin lidského mozku v knize Iaina McGilchrista The Master and His Emissary. Díky ní se mu zdánlivý konflikt vědy a náboženství přeměnil ve vzájemně závislou a propojenou činnost rozděleného mozku, kterou definuje takto:

„Věda věci rozebírá na kousky, aby viděla, jak fungují. Náboženství je dává dohromady, aby zjistilo, co znamenají.“ Věda je analytická, náboženství syntetické. Věda studuje objektivní přírodní úkazy, náboženství subjektivní lidské prožitky a vztahy. Věda vyvozuje definice, náboženství vypráví příběhy. Věda třídí mondénní, náboženství objevuje zázračné. Věda je funkcí levého mozku, náboženství pravého. Věda se zrodila, když lidé „přestali věřit v mýty a dali se do pozorování“. Náboženství (u Sackse specificky náboženství „abrahámovské“), se zrodilo, když lidé „přestali vnímat druhé lidi jako předměty a začali je vidět jako jednotlivce, jedinečné, svatosvaté, obraz Boží“. Abrahámovské náboženství je náboženstvím protestu či „posvátného disentu“ proti bezohledné moci a dává člověku vůli a odvahu žít a utvářet svět jinak.

Složitým úkolem civilizace je udržovat vědu (levý mozek) a náboženství (pravý mozek) „oddělené, ale integrované a v rovnováze“. Jejich konflikt a iluzi neslučitelnosti v západní civilizaci spatřuje Sacks v „kuriózním historickém detailu“, jímž je „hybrid či syntéza dvou radikálně odlišných kultur, starověkého Řecka a Izraele. Ten se přihodil tak, že náboženské koncepce Izraele byly sepsány v řečtině, do níž jsou nepřeložitelné. Vzniklo tím nedorozumění „mezi Bohem Aristotelovým a Bohem Abrahámovým“. Bůh Aristotelův (a Platónův) je matematicky abstraktní, neosobní, neemoční, netečný, neměnný – proto k jeho přiblížení (ale zároveň udržení vzdálenosti) křesťanství vytvořilo koncepci Božího Syna. Bůh Abrahámův je osobní, angažovaný, empatický, citlivý, komunikativní a přítomný a každý člověk má v sobě jiskru božství. Aristotelův je „Bůh filosofů“, Abrahámův je „Bůh proroků“.

Jako výrazný příklad nepřesného překladu koncepce Boha Sachs uvádí Mojžíšovo Boží jméno „ehye ašer ehy“, do řečtiny a latiny přeložené jako „jsem, kdo jsem“ (aristotelovská fyzická neměnnost, navždy daná, netečná), zatímco v hebrejštině to znamená „budu, kdo budu“ (vyjadřující plynoucí čas, pohyb, činnost, evoluci, různost situací, chápání a výkladu, slib do budoucna, smlouvu).

Syntézou obou vizí (dvou odlišných mozkových funkcí) křesťanství vytvořilo gigantickou civilizaci „abrahámovské transformace světa“, která však v sobě z Řecka nesla trhlinu. Tou byla „série dualismů“: mezi tělem a duší, materiálnem a duchovnem, zemí a nebem, životem zdejším a příštím – s důrazem na ten druhý jako vyšší, záhodnější, svatější. Jejím výsledkem je „tragický obraz lidské situace“, metaforizovaný do „dědičného hříchu“ vyžadujícího spásu shůry – čili okleštění lidské svobody. Tento pohled judaismus nezná, zná jen dobré či zlé sklony v člověku a jeho vůli dát se ovládat jedním nebo druhým. Sacks připomíná, že Bůh v Genesi sedmkrát prohlašuje svou tvorbu za „dobrou“. Svět je dobrý, ale člověk má svobodu konat zlo. V tom spočívá celé drama lidské historie.

Aristotelovsko-abrahámovská trhlina praskla v 17. století Descartesovým rozštěpením hmoty od ducha a vědeckými objevy diskreditujícími náboženský výklad hmotného světa. Kyvadlo myšlení se přesunulo z pravého mozku do levého, odkud se věda pokouší morální zákony náboženské vměstnat do mechanických zákonů přírodních. Dnes však některé vědní obory docházejí na hranice materiálna a objevují dimenze, na něž levý mozek nestačí a potřebuje opět angažovat pravý. Jestliže Bůh stvořil lidskou inteligenci, pak s ní jeho existence nesmí být v konfliktu. Jestliže Bůh daroval člověku svobodu, náboženství se nesmí etablovat jejím potlačováním. Jestliže mu daroval imaginaci, nemůže ji svazovat dogmatem.

Ztrátou víry ztrácíme postupně a bez okamžitého povšimnutí (někdy až zadlouho) pět věcí. Víru v lidskou důstojnost a posvátnost života. Politickou smlouvu s kolektivní odpovědností za společné blaho. Systém morality, ztrátu smyslu slov jako povinnost, odpovědnost, čest, bezúhonnost, loajalita a důvěra. Soudržnost manželství a rodiny. Smysl života a životní poslání. Smysl pro záhodnost a možnost spravedlnosti.

Sacks pak vyslovuje hlubokou úzkost z budoucnosti Západu, jestliže úplně ztratí víru. „Nemůžete bránit svobodu Západu na základě morálního relativismu. Žádná sekulární moralita nezabránila nacismu a stalinskému komunismu a nemá ani dnes sílu ubránit se vytrvalému náporu bezohledného religionismu. Judeo-křesťanská etika je jediný systém, který dlouhodobě Západu dal souběžně vědeckou a technickou revoluci, parlamentní demokracii a svobodu svědomí a který sladil silný individualismus se sociálním svědomím a vysoce aktivní občanskou společností.“ Se ztrátou víry ztratíme „svobodu a kreativitu, které nás pojí s božstvím“.

Mezi vědou a náboženstvím (či evolucinismem a kreacionismem) není žádný skutečný konflikt, jestliže si všimneme, jak Bible v Genezi dává zemi příkaz „tvořit život“ a životu dává schopnost tvořit další život. Skutečný konflikt mezi řádem a svobodou zmizí, jestliže si promítneme, jak Bůh v Exodu osvobozuje z otroctví prostřednictvím morálních zákonů. Věda a filosofie pojednávají o pravdě jako systému. Bible je pravda v podobě příběhu. Abrahámská víra je „drama lásky jako svrchované tvůrčí energie vesmíru“. Láska znamená „loajalitu, vzájemnou odpovědnost a vykoupení ze samoty“. Bůh žije v „noblesnosti našich vztahů s druhými“. Víra je „moralizace lásky“. Láska se rodí, když bereme na vědomí „integritu jinakosti“. Bůh z osamělosti sebe sama vytvořil „prostor pro jinakost, kterou jsme my“.

Máme-li se jako civilizace zachránit, náboženství a věda se musí smířit a sladit, jako ten pravý a levý mozek. K tomu se oba musí vystříhat vad, které zdiskreditovaly náboženství:

Dogmatický výklad „tvrdých textů“ a základů víry – jejichž původní kontext již neznáme a potřebujeme je interpretovat stále znovu, aby dávaly praktický smysl.

Dualismus absolutního dobra versus absolutního zla, který vymýšlí smrtelné nepřátele, jež je potřeba zničit, ale který není původu biblického, nýbrž zoroastriánského, manicheistického a helenisticko-gnostického. A který je „nejúčinnější doktrínou, jak přimět dobré lidi ke konání zla“.

Mesianistická politika, která abrahámovské snění o lepším světě mění z každodenního konání dobrých skutků v apokalyptické převracení světa naruby násilnou spásou.

Touha po moci a zneužití náboženství jako politiky a nástroje k ovládání lidí. Náboženství má naopak být, v tradici hebrejských proroků, omezovatelem a kontrolou moci.

Ideologie „jediné perspektivy“, jediné správnosti, monopolu na pravdu.

Před degenerací a destrukcí zevnitř i zvenčí nás teď může zachránit jen „kritický dialog mezi náboženstvím a vědou, nutná konverzace mezi dvěma polovinami mozku“, která by nás vysvobodila ze svěracích kazajek vyhraněného myšlení levého či pravého a obnovila „víru ve vítězství možného nad pravděpodobným.“ Imaginace a fantazie nad poučkami a vzorci. Všechna velkolepá lidská tvorba, ve vědě, umění a duchovnu, k nám přišla prostřednictví lidí, kteří “ignorovali pravděpodobné a věřili v možné, postavili se mimo samozřejmě brané jistoty své doby a žili jiným světlem“. Víra je odvaha riskovat. Bez riskování krníme. Riskováním rosteme. Abrahámské náboženství „od nás žádá velké věci a tím nás činí velkými“.

V závěru knihy vrchní rabín Sacks přechází až do liturgické poezie, když káže – ano káže, ne jen upozorňuje – že „náboženství a věda, dědictví Jeruzaléma a Athén, produkty lidského dvojmozku, teď musí společně chránit svět, jenž nám byl svěřen do pečování, ctít naši úmluvu a s přírodou a jejím Bohem – Bohem, jenž je hudbou vyznívající zpod hluku, Bytím v srdci všeho bytí, jehož tichý drobný hlásek stále ještě můžeme zaslechnout, jestliže se naučíme vytvářet si ticho v duši; Bůh, který, ať už v něho věříme či ne, nikdy neztrácí víru v nás“.

Psáno pro www.ceskapozice.cz