Třetí československý odboj (protikomunistický) nesestával jen z domácího disentu a na něj napojených exilových organizací a vydavatelství. Patří k němu i zahraniční vysílání západních rozhlasových stanic, jejichž pracovníci se vesměs velkým vlasteneckým hrdinstvím neholedbají a spokojí se s pověstí slušných profesionálů. Byla to pro většinu konec konců slušně středostavovsky placená a uctívaná práce, v níž riziku ohrožení života byla vystavena jen hrstka výjimečně mimo své zaměstnání politicky aktivních jedinců, jakým byl Bulhar Georgi Markov.

Historici nám dodnes dluží kompletní dějiny československého exilového vysílání 1948-1989, plného slavných novinářských es, ale i neméně pracovitých anonymů a pseudonymů. Osobních záznamů z první dvacítky let je málo, z tehdejších redaktorů už nikdo nežije, pamětí moc nenapsali. Z druhé dvacítky zůstává dodnes několik aktivních, kteří nastoupili po roce 1968, ale k sepisování podrobných pamětí se moc nemají. Málo je těch, kteří stihli obě období překlenout nástupem před rokem 68 a spoluprací se starými novinářskými mazáky válečné a těsně poválečné éry. A ještě méně z nich je těch, kteří za tu dobu stihli působit ve více než jedné stanici.

Jednou z mála takových anonymních a pseudonymních osobností, která od roku 1965 až do pádu komunismu vystřídala BBC a Svobodnou Evropu, je Zuzana Fried-Preissová, nad jejíž právě vydanou knížkou „Na vlnách BBC a Svobodné Evropy“ (nakl. Prostor) by se historici měli tetelit blahem. Nesmírně čtivým až románově napínavým stylem líčí vystrašený výjezd dvacetileté studentky v roce 1964 s rozhodnutím se už nevrátit. Bez sebemenší sebelítosti či výčitek zaznamenává postupné zklamání z řecko-anglického přítele, který se s ní oženil, aby jí zajistil v Británii trvalý pobyt, ale z něhož se klube věčný student bez vindry, kterého musí sama živit, až jí i jejich malé dceři zmizí a jí trvá dva roky se ho přes řecké a kyperské úřady dopátrat k rozvodu. S nostalgií po velkém státníkovi sleduje Churchillův pohřeb. Se zábavnou ironií popisuje dopisy kamarádek z Československa žádajících, aby jim poslala to či ono, když ona si není jistá, z čeho příští týden zaplatit nájem. S dojemným humorem líčí pobavení anglických šéfů BBC přijímajících ji do slovenského vysílání v sedmém měsíci těhotenství i jejich nepotlačitelné nadšení z vzácného nálezu konečně dostatečně kvalifikovaného Slováka, který by mohl nahradit někoho z už dlouho nadsluhujících stařešinů.

Dramatem plným záludností a kudel v zádech je její šestiměsíční zkušební lhůta, během níž zažívá podraz za podrazem od všech tří starších kolegů, kteří se jí (a anglickým šéfům) snaží dokázat, že studiem v Praze a v komunistickém školství ztratila správnou slovenštinu a na dlouhodobou smlouvu nemá nárok. Jejich oblíbenou zbraní je přeškrtávat a přepisovat jí texty do takové nečitelnosti, aby se musela při vysílání zakoktávat. Vycházejí z jejího vyprávění téměř jako karikatury tří typů slovenských intelektuálů: nacionalistický katolík nesnášející luterány, nacionalistický luterán nesnášející katolíky, „čechoslovakista“ nesnášející oba nacionalisty (a jimi oběma nesnášený), zatímco všichni tři společně (ač nenápadně, v BBC to nepatří k bontónu) nesnášejí Židy.

V takovéto sestavě má čechoslovakistická Židovka s pražským vzděláním a znalostí pěti jazyků zaděláno na vyhazov. Zachraňují ji čeští kolegové, kteří svoje Slováky už dlouho znají, třebaže mají od nich vysílání jazykově oddělená. Podaří se jim anglickým šéfům vysvětlit, co se děje a slovenští kolegové dostanou příkaz zmlknout. Od té chvíle se Zuzana mimo práci na slovenském vysílání baví téměř už jen s Čechy. Českým kolegům také věnuje dlouhé pasáže svých londýnských vzpomínek.

Z nejstarších mazáků vyniká předválečný zpravodaj konzervativní Národní politiky Přemysl Papírník, který už v roce 1937, k nevíře svých vlastních šéfredaktorů, odhaloval Stalinovy masakry. V roce 1939 „uvázl“ v Londýně a do Československa se už po válce nevrátil. Zná se s kdekterým evropským hrabětem, knížetem a vysloužilým premiérem. Vždy oděný s elegancí anglického bankéře v proužkovaném obleku s vestou, komentuje světové události ve svém pravidelném týdenním programu Glosátor. Ve vzpomínkách na válečné vysílání rád karikuje nosový hlas prezidenta Beneše, jehož poznal zblízka a dokáže o něm říct málo pochvalného. Historici zabývající se postavou Edvarda Beneše si zde ostatně pochutnají na dlouhých pasážích výpovědí starších českých a slovenských redaktorů z osobních setkání i dlouhodobých vztahů s Benešem. Jsou to výpovědi převážně negativní a mnohdy objasňující Benešovy politické i charakterové slabosti a selhání.

Sovětská invaze v roce 1968 připlavila do BBC novou vlnu emigrantů, v níž jsem měl to štěstí být i já, takže Zuzaniny vzpomínky v kapitolách „Bush House ve víru událostí“ a „Československý exil a čs. Redakce BBC“ se téměř do puntíku překrývají s mými. Gigantickými a laskavými mentory se nám vedle už brzy do penze odcházejícího, ale na Glosátora stále jednou týdně přicházejícího Papírníka, staly tři osobnosti, jejichž jména by se v dějinách české žurnalistiky měla trvale tyčit do velké výše.

Ivan Jelínek, básník, mystik, válečný důstojník na frontě západní i východní, milovník vína, jídla, žen, Francie a Itálie, znalec starořecké literatury a staroindické mystiky - a sveřepý Moravák důsledně se s posluchači loučící „nazhledanou“. Karel Brušák, předválečný pražský novinář a literární vědec, profesor češtiny na Cambridgi, autor stovek literárních esejů a nekonečně vynalézavý recesista. A Zdeněk Lederer, který se rád označoval za „zakládajícího člena Terezína“, autor světoznámé dokumentární publikace o Terezíně, „absolvent“ několika koncentráků, poválečný novinář a spolupracovník Tigridův, vůči nám rozhlasovým zajícům pečlivý profesionální rádce. O všech třech tato knížka podává laskavé a vděčné svědectví, osobní a dostatečně podrobné na obohacení dokumentace o české exilové žurnalistice.

Po několika letech profesní odmlky z rodinných důvodů se Fried-Preissová vrací k mikrofonu ve Svobodné Evropě, s níž (a s Mnichovem) se nedokáže sžít a po několika konfliktech se slovenskými nacionalisty a antisemitským farářem se nechává přeložit jako zpravodaj SE do svého milovaného Londýna. Odtud nám v závěrečných kapitolách přibližuje britské politické a kulturní osobnosti, s nimiž se setkává a natáčí rozhovory. Fakta jsou zde – a po celou knížku – prokládaná úvahami bystré pozorovatelky se sloní pamětí a důsledně demokratické myslitelky. Tím se její knížka stává nejen historickým dokumentem o práci novinářského exilu, ale také vzácně chápavým komentářem událostí důležité a informačně zanedbávaného kapitoly našich moderních dějin.

A v člověku, který s autorkou téměř celou tu dobu kamarádí, vzbuzuje lítost, že Brušákovu často opakovanou radu stát se spisovatelkou si vzala k srdci s tak krutým zpožděním.

Psáno pro www.ceska.pozice.cz