Donald Trump musel po veřejném přehrání zvukového záznamu nakonec přiznat, že opravdu kdysi komusi radil „drapnout je za kun*ičku“, protože „na světě není nic lepšího než prvotřídní kun*ička“. Divil se, co vlastně na tom pravdivém výroku mohlo někomu vadit, než mu došlo, že tu kampaň proti němu vedou kun*ičky druhotřídní a třetitřídní z žárlivosti na ty prvotřídní. Všechna ta nařčení z jeho sexuálního harašení se prokázala jako vymyšlená, jako součást levicové kampaně na jeho svržení.

V Oxfordu několik bývalých studentek obvinilo ze znásilnění islamistického profesora Tariqa Ramadana, jehož místní imám hájí tím, že žádná obviňovatelka k tomu nemá čtyři mužské svědky, takže trestného činu se podle islámských zákonů šaría dopustily ony a ne profesor. Ale šaría-nešaría, Oxford ho pro jistotu suspendoval, do vyřešení nařčení. Dost překvapivě, neboť profesor, který je vnukem zakladatele radikálního Muslimského bratrstva, se zdál být nedotknutelný.

Ve Washingtonu musí všichni kongresmani navštěvovat harassment lessons, čili kurzy harašení. Název je klamavý. Oni se na nich totiž neučí, jak harašit, nýbrž jak neharašit. Či možná ještě přesněji, jak zaharašit do vysoké trávy harašení minulé a jak předejít odhalení harašení budoucího. Po proharašení (politické čistce) Hollywoodu se Washington právem obává, aby se brzy neocitl bez kongresmanů.

„Osobou roku“ týdeníku Time byla jmenována „MeToo“. Symbolicky za všechny ty statečné ženy, které našly tu odvahu i po třiceti letech dokázat, že co falus, to prasák.

Zábavné je i to, že mezi obviněnými nefiguruje Bill Clinton, jako by se na něho zapomnělo. Což by potvrzovalo clintonovsko-obamovské lnutí celé anti-harašivé kampaně jako politického tažení proti aroganci bílého muže a sionisty nejvíc.

Připomíná se politické pozadí šest let starého případu šéfa Mezinárodního měnového fondu a francouzského prezidentského kandidáta Dominiqua Strausse-Kahna, obviněného ze sexuálního napadení africké hotelové pokojské. Média se škodolibě vyžívala v házení hnoje na mocného padlého do bláta vlastní zvrhlostí. Bralo se to tak vážně, že nikomu nepřipadlo směšné, že by mocný a bohatý světák, s milenkami vysoké klasy v každém přístavu, nezvládnutelně zabažil zrovna po africké pokojské. Soud ji po dlouhém líčení usvědčil ze lži, jenže v tu dobu už místo z voleb odstaveného Strausse-Kahna Francii vesele ruinoval François Hollande.

Za neprokázané a nepodložené nařčení ze sexuálního násilí na nejmenované ženě byl z týdeníku New Yorker vyhozen etablovaný komentátor Ryan Lizza. S ním je na seznamu násilníků 70 novinářů z prestižních médií.

Hollywood to zastihlo nepřipravený, čili jak praví anglické úsloví, v tomto případě přiléhavě, „s kalhotami staženými“. V dobré tradici progresivní levice to první schytal sionista Harvey Weinstein za „nesouhlasný sex“ s téměř stovkou žalobkyň. Do bot teče i sionistickým hercům Dustinu Hoffmanovi a Richardu Dreyfussovi. Na seznamu více než stovky obviněných filmařů najdeme další sionistická jména producentů, režisérů, kameramanů, scénáristů a skladatelů jako James Levine, Oliver Stone, Matt Zimmerman, Charlie Rose, Mark Halperin, Leon Wieseltier, Lorin Stein, Israel Horovitz, Eric Weinberger, Andy Rubin. A aby to nevypadalo jako seznam do transportu, přifařily k tomu žalobkyně pár mafiánů jako Sylvester Stallone, John Travolta, Raul Bocanegra, Eddie Berganza. A aby to nebyli jen samí prznitelé nesouhlasných žen, hodil se těm hyenám i do té doby ještě veřejně „neoutovaný“ buzna Kevin Spacey, jehož - za prý nevyžádané osahávání mladého herce před třiceti lety (na něž si nevzpomíná) a za mnoho dalších prokazatelně vyžádaných osahávání - vystříhali z už natočeného filmu a asi už si nikdy nezahraje. Pokroková Amerika jiskří vášní svrhávat modly a přetvářet zbožňované celebrity v nenáviděné predátory. Kam se hrabe starý McCarthy a jeho hon na komunisty. „Gynostalinismus“ to nazval jeden americký komentátor.

Přežívatelky neschváleného sexu se stavějí do pozice přežívatelů holocaustu. Jako by je do té Weinsteinovy kanceláře na ten pověstný casting couch, čili „pohovku obsazování rolí“, vlekli biřicové jako na skřipec násilím a přidržovali je tomu przniteli plnou silou. Nepronásledují ho ty dámy třebas i (kromě oprávněného morálního znechucení) taky trochu třebas i z potlačeného studu, že svoje první role nedostaly jen díky svému talentu, ale že se do nich pro*ukaly s tak škaredým oplzlíkem, který se stal producentem jen proto, že jinak by si ne*ukl? Vždyť to nejhorší, co se jim mohlo za odmítnutí stát, bylo nedostat tu vytouženou roli, která jim odpíchla úspěšnou kariéru. A Hoffman nebo Dreyfuss? Nebo proboha Stallone? Tím se snad ty udavačky chlubí, nebo ne?

Skutečné znásilnění je nemravnost a po prokázání viny musí být trestné. Po prokázání viny. Takto však MeToo se svou mantrou „Všem ženám se musí věřit“ není úsilí o dosažení spravedlnosti – a chcete-li, budiž, i mravnosti –, nýbrž masová hysterie a lynčovačka.

A nakonec jí utrpí nejen lynčovaní, nýbrž i lynčující. Definice pojmu harassment se rozplizává z původního fysického násilí na obyčejné flirtování, laškování a obdivné gentlemanské lichocení a pochvaly, jak vám ten nový účes a šaty sluší. Muži z žen dostávají strach a přestávají s nimi komunikovat. Přestávají je zvát na rande, aby si neublížili, přestávají je zaměstnávat, aby se nedopustili zneužití své pozice k sexuálnímu zneužití. Přestávají s nimi vstupovat do manželství a plodit s nimi děti. Tak nové feministky bezděky opsaly celý kruh a degradují se na ty „sexuální objekty“, proti nimž se jejich předkyně bouřily, zatímco muži po nich přestali prahnout, jsouce jim vydáni na milost a nemilost jakéhokoli predátorského, pomstychtivého nebo vyděračského obvinění. A naši civilizaci dovádějí na pokraj zániku.

Převzato z časopisu Playboy.