Macronova pozice je - po vylomeninách jeho arabského bodyguarda Benally mlátícího lidi na ulicích a vydávajícího se za policistu - „otupená“, ale ne „otřesená“, píše francouzský tisk. Nenapadá mě přesnější překlad brilantního francouzského rozlišení mezi écorné (znamenající doslova s ulomenými rohy) a ébranlé. To druhé slovo vyjadřuje stav nebezpečí blížícího se pádu způsobeného všelijakým otřásáním, natřásáním a protřásáním – branle. Vzhledem k nepotvrzeným a Macronem popřeným dohadům o mileneckém vztahu s bodyguardem má ten výběr slova pozoruhodnou pikantnost. Branleur čili „protřásatel“ totiž znamená taky onanista. Že by se do francouzských médií vracel lechtivý humor?

Připomeňme si, že se Macron Benallovo výtržnictví snažil zatlouct do ztracena a vyhodil ho, teprve až se v médiích objevily fotky a videa, jak na prvomájové demonstraci mlátí lidi. Následovaly fotky zobrazující vztahy Macrona s Benallou v atmosféře přátelské až intimní. I nakrkla se část parlamentu, prohlásila to za „státní aféru“ typu Watergate a uspořádala hlasování o nedůvěře. To prohrála, takže Macron povládne dál, jen, pravda, s tím ulomeným rohem, jen co se zotaví z dovolené na Azurovém pobřeží.

Mezitím se mu jedno pařížské předměstí přeměňuje v „sud prachu“, jak to nazývají pro změnu média anglická, která se nikdy netají škodolibostí nad každým průšvihem Francouzů. Ve čtvrti St. Denis, kde už dlouho žije 600 000 legálních imigrantů nebo potomků imigrantů - z nichž 400 000 žije na hladině nezaměstnanecké bídy a přiživuje se zločinem, prodejem drog a černou ekonomikou – se nedávno odhalilo dalších 300 000 imigrantů ilegálních a nikde neregistrovaných.

„Zvuky a vůně Afriky“ – popisuje reportér Daily Mailu procházku neoficiální místní tržnicí. Změť arabštiny a afrických jazyků. 130 národností. Podezíravé až hrozivé pohledy na bělocha, který si troufl sem vejít. Zákaz fotografování. „Imigrace mamutích rozměrů.“ Rostoucí a nezastavitelná. Každý týden v Paříži přibývá dalších nejmíň 500 migrantů. Táboří na ulicích, náměstích, parcích a nábřežích. St. Denis je jen tím tábořištěm největším. Ženy se zahalenými tvářemi, proti francouzským zákonům. 160 mešit oficiálních, neznámý počet neoficiálních, porůznu po garážích, prodejnách, opuštěných domech. Stát ve státě, ztracené území. Policie tudy projíždívá jen ve čtveřicích plně ozbrojených. Ale podle francouzských politiků nejsou ve Francii žádné „no-go zóny“. Jsou to jen, úředním jazykem, zones sensibles, „zóny sensitivní“. „Geografický, sociální a etnický apartheid,“ nazval to premiér Valls.

A představme si takový kousek Afriky na Hradčanech. Není to tak za vlasy přitažené, jak se na první pohled zdá. St. Denis je srdcem francouzské národní historie. Bazilika svatého Denise (česky prý Diviše, ale to už čeština s těmi překlady přece jenom trochu přehání) se začínala stavět už někdy v 6. století. Sám Denis, patron Francie, zde byl pohřben v sedmém. Charles Martel, zachránce Francie před islámskou okupací, v osmém. Téměř všichni králové od století 10. do 18. Klenot architektury románské dokončené ranou gotikou 12. století. Centrum náboženských poutí a exemplární turistická atrakce.

Dnes si sem troufne jen hrstka skalních odvážlivců. Skalní pesimisté se už tážou, jak dlouho ještě potrvá, než se bazilika promění v mešitu.

Publikováno na serveru Neviditelný pes