Západní civilizace je opět v ohrožení, jak si pomalu začínají všímat i nenapravitelní optimisté. Patří k ní – nemylme se a nestyďme se za to – třebas i takový Playboy, jako moderní (či postmoderní?) verze nahé ženské krásy starořeckých soch, Botticelliho, Michelangela, Rubense (až zase přijde do módy korpulentnost) nebo Modiglianiho (o těch Picassových lze zapochybovat). Frustrace z akcelerujících útoků na její základy, od svobody slova po přirozenou sexualitu, dává vzniknout různým skupinám pokoušejícím se o její záchranu a přemýšlejícím o ideovém základu, z něhož by taková záchrana mohla vyrůstat. Někteří navrhují návrat k náboženství (či přinejmenším jeho morálnímu poselství), jiní důslednou ateizaci a odklon od všech náboženství, neboť všechna v různých fázích dějin napáchala hodně zla.

Americký fyzik a laureát Nobelovy ceny Stephen Weinberg proslul rčením „Dobří lidé konají dobro a zlí lidé konají zlo, ale aby dobří lidé konali zlo, k tomu potřebujete náboženství.“ A dodává, že náboženství je „urážkou lidské důstojnosti“.

Jiní namítají, že samotný pojem „důstojnost“ pochází z náboženství, přesněji z biblického verše „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“, a že tudíž náboženství nemůže být urážkou sebe samotného. Nietzsche a Dostojevský, sledující postupnou „smrt Boha“ v západním myšlení, zjišťovali, že „bez náboženství je vše dovoleno“, čili neexistují žádná pravidla chování, absolutní kritéria dobra a zla, a každý jednotlivec si bude moci vytvářet vlastní pravidla, jak se mu budou hodit. Chestertonova varianta tohoto zjištění praví, že „když lidé přestanou věřit v Boha, nezačnou nevěřit v nic, nýbrž budou věřit v cokoli“. Brutální totalitní režimy 20. století to bohatě potvrdily a nepřehlednost informační záplavy v 21. století tomu dala kolaudační razítko a vstupenku do „éry post-pravdivé“.

Z motivů náboženských bylo zabito víc lidí, než ze všech ostatních důvodů dohromady, připomínají ateističtí historici. Všech kromě jednoho: ateismu. Ten jen za minulé století pod praporem marxismu-leninismu povraždil 100 milionů lidí. Prapor nacismu by k němu přidal dalších 60 milionů. Už třetí generaci ateismus k zabíjení přidává každý rok miliony nedonošených dětí – hlavně těch našich, „civilizovaných“.

Historici umění a literatury taky připomínají, že ateismus nevytvořil žádnou koherentní kulturu. To proto, že se odřízl od transcendentních sfér, odkud kulturní inspirace pramení.

Britský židovský filosof a teolog Jonathan Sacks se všechny tyto diskrepance pokouší urovnat vysvětlením, že „každé náboženství se může stát zlem, usurpuje-li si světskou moc“. A že tudíž cestou k záchraně naší civilizace je návrat k náboženství, ale s přísným znemožněním jeho přístupu k jakékoli světské moci – politické, ekonomické, mediální. Klasickým příkladem náboženství dodnes usurpujícího světskou moc je islám, který je na nejlepší cestě naši civilizaci převálcovat a pohřbít, jestli se nezačneme bránit, než bude pozdě.

Na této civilizaci stojí blaho a naděje celé planety. Z ní pochází ohromující většina všech vědeckých, technických, uměleckých, ekonomických, sociálních a politických vynálezů všech dob, z nichž mohou prosperovat i jiní. Na její ekonomickou, kulturní, humánní i morální superioritu – které si přes své viditelné slábnutí a hluboký duchovní propad stále ještě jakž takž udržuje – nepotřebujeme sepisovat tisíce snadno dohledatelných důkazů. Stačí spočítat, kolik lidí prchá do ní a kolik z ní. Zhroutí-li se ona, propadne se celý svět do mizérie, chaosu, barbarství a hladomoru. Její záchrana tudíž není nějaký sobecký rozmar. Je to povinnost vůči lidstvu.

Kde se ta civilizace vzala?
Hodně se dnes debatuje o jejím „židovsko-křesťanském“ základu. Je to pojem poměrně nový. Přesně řečeno z roku 1945. Název Judeo-Christian Civilization poprvé vyslovil generál Eisenhower, když po druhé světové válce oznámil uspokojení z její záchrany, na níž měl nezpochybnitelný lví podíl. Vnímal to jako křesťanskou povinnost zachránit i židovské kořeny, bez nichž by křesťanská civilizace sama zanikla. Jeho generace křesťanských teologů v holocaustu viděla pokus o zničení nejen židovství, nýbrž i křesťanství, a tím západní civilizace samotné. Za všechny to vyjádřili američtí metodističtí duchovní Alice Eckhart a Roy Eckhart v poválečných esejích později shrnutých v knize Long Night’s Journey Into Day přibližně takto:

Holocaustu napomohlo mnohaleté křesťanské učení zatracující Židy a judaismus. Přitom holocaust byl útokem nejen na židovství, nýbrž i na křesťanství. Vyvrcholením své nenávisti v nacismu křesťanská civilizace páchala nejen vraždu, nýbrž i sebevraždu. Proto je holocaust událostí křesťanskou stejně tak jako židovskou. Proto také mají křesťané vůči sobě povinnost objevovat a chápat židovské kořeny své víry a židovskou identitu svého spasitele. Proto je budoucnost křesťanské civilizace od budoucnosti židovství neoddělitelná a jejich cíle, smysl a účel jsou společné.

Takto identifikovat západní civilizaci je korektní, ale nedostačující. Navíc u některých křesťanů i Židů, kteří si vzájemně nedokážou holocaust a jeho tisícileté předehry odpustit a drží se vůči sobě ve vzájemném střehu, probouzí rezistenci vycházející z „nekompatibility Starého zákona s Novým“.

Já jsem se pokusil tu naši civilizaci identifikovat, vystopovat její kořeny a vývoj a definovat její smysl a cíle v knížce Bláhové snění o světě bez padouchů. Nazval jsem ji „anticko-biblickou“, což se mi zdá řešit i pomyslnou „nekompatibilitu“ judaismu a křesťanství, na niž upozorňují někteří křesťané i Židé. Říkám schválně „pomyslnou“, protože ta nekompatibilita je teologická (tj. mimo sféru praktického života), ale přesto vytváří kompatibilitu civilizační (tj. ve sféře praktického života). Ta vychází ze základních společných pravidel jako Desatero, Nečiň druhým, co nechceš, aby ti činili, Miluj souseda jako sebe, plus terapeutická poesie psychologického vztahu k Tvůrci Vesmíru v Davidových Žalmech, erotického vztahu muže a ženy v Šalamounově Písni písní, atd.

Ve smyslu civilizačním je tedy křesťanství pokračování judaismu rozšířením jeho základních principů a pravidel mimo původní etnikum, aniž by jej negovalo. „Nepřišel jsem zákon zrušit, nýbrž naplnit (splnit, doplnit)“, ujišťuje Ježíš. Jenže není asi náhodou, že křesťanství se neujalo „univerzálně“, jak by si mnozí křesťané přáli a někteří se tak i domnívají, nýbrž původně nadlouho jen na území antické (románsko-helénské) kultury, na niž bylo „naroubováno“. Tento kulturní, duchovní a právní blend (nebo cuvé) zplodil západní civilizaci. Bylo to zřejmě proto, že právě toto kulturní území s ním v nějakém praktickém civilizačním smyslu ladilo, i když s ním bylo v teologickém konfliktu. Ten Pavel z Tarsu vyřešil tím, že celou komedii antických božích potomků nahradil tragedií jednoho jediného. Byl to asi tehdy jediný proveditelný způsob, jak pohanský polyteismus nahradit židovským monoteismem, aby byl pohanům srozumitelný. Jinde pak bylo křesťanství více méně neorganicky nastolováno pozdějším kolonialismem, a podařilo se mu to vlastně jen v Americe. Jeho neuniverzálnost se teď začíná potvrzovat hodně opožděným mudrováním, po všech těch nových explozích Třetího světa, že možná ta naše civilizace obecných lidských práv a demokracie není do některých kultur transplantovatelná a bylo by možná lépe do nich nešťourat.

Jestliže se tedy soustředíme jen na kořen biblický (stojící převážně na zjevení, víře a úžasu z Nevýslovna), chybí nám kořen antický (racionalizace, logika, zkoumání, pochybování, kritické myšlení, atd., ale taky smysl pro krásu, harmonii, strukturu). Degradovat ho na „pohanství“, jak činívala obě biblická náboženství, je kontraproduktivní a oslabuje náš pud sebezáchovy a schopnost regenerace. Milovat nepřítele a nastavovat mu druhou tvář je rychlá cesta k civilizační sebevraždě, jestliže nepřítelem míníme někoho, kdo nás chce zničit. Kdyby křesťanství historicky toto přikázání bralo doslovně, zaniklo by někdy už ve 3. a nejpozději v 8. století. Přežilo díky tomu, že mu v žilách proudila krev hrdinů starořeckých legend a organizačních schopností starého Říma.

Potřebujeme je k rovnováze oba, a většina krizí v historii západní civilizace se dá vysvětlit oslabením jednoho nebo druhého, nebo jejich zapomínáním, potlačením, či dokonce úmyslnou eliminací, narušujícími rovnováhu.

Unikátní na dnešní krizi je to, že nám z paměti vymazává oba. Proto naše záchrana spočívá v souběžném návratu k oběma, studiem obou, a hledáním toho co mají společného, čili co by pěstovalo mezi nimi rovnováhu.

Při studiu časově souběžných událostí starého Řecka a biblického Izraele pro svou knížku Bláhové snění o světě bez padouchů jsem ke svému velkému překvapení narazil na spoustu paralel, podobností a ideového prolínání, která mně vykrystalizovala v těchto několik společných anticko-biblických aspektů potřebných k její záchraně. Je jich víc, ale zjednodušme si je na tyto:

1. Bláhové snění o světě bez padouchů - čili nekonečné (a mnohdy marné, ale neodraditelné) hledání systému zákonů a pravidel, v nichž by dobro vítězilo nad zlem a bez nichž civilizace nemůže fungovat.

2. Dokazování pravdivosti přesvědčivou argumentací a citováním faktů, nikoli násilím. A v tom smyslu i přijetí možnosti, že naše pravda nemusí nutně být s konečnou platností pravdivá pro každého v každém kontextu, protože v kosmické nekonečnosti neznáme nikdy všechna fakta.

3. Smysl pro dramatické napětí, dějovou posloupnost, řešení kontrastů a konfliktů, bohatý archiv dramatických příběhů a legend, pomáhající nám vytvářet archetypy, chápat lidské vztahy, atd., z toho pramenící literární a dramatické bohatství, v západní civilizaci unikátní.

4. Smysl pro krásu – který naši civilizaci z pochmurného a strohého středověku probudil k oslnivě zářivé renesanci, jejíž model krásy už nám zůstal jako její měřítko a podvědomě ale obecně přijímaný design. A k níž patří i krása lidské nahoty, není-li vulgarizována. Z této tradice, kterou s nepohoršenou samozřejmostí přijímáme v museích a galeriích, vychází i takový Playboy ve svých ryzejších zobrazeních čiré ženské krásy nahého ženství, bez těch přídavků prádýlkových nebo střevícových, které ji degradují směrem k pornografii. Přitom nejdůležitější civilizující prvek nahé krásy spočívá v našem obdivu a estetickém požitku, bez touhy majetnické, dobyvatelské, ovladatelské a násilnické, chtějící krásu zprivatizovat, zastřít a potlačit proto, že se jí cítí ohroženi.

5. Etika skvělosti - neustálé úsilí o zdokonalování, napravování, perfekcionismus - která západní civilizaci pohání. Nebo poháněla dosud, dnes taky slábne, viz úpadek vzdělanosti, neúcta řemeslům, apod.)

6. Oddělení ideologie od státu - v judaismu to byl pád chrámu a rozehnání do diaspory, v Řecku experimentování z různými formami státního uspořádání v různých řeckých státečcích. Řím byl v podstatě tolerantní ke všem náboženstvím, za podmínky, že všechna ctila jeho nadvládu a platila daně - až do křesťanství, které mu vyhlásilo vzpouru, ale po svém vítězství přejalo jeho státní formu nebo strukturu. Ve středověkém křesťanství sice funkce církve a státu byly formálně odděleny, ale církev stále určovala, co si kdo smí a nesmí myslet. Rozetnulo to až protestantství.

Ideální příklad souhry obou kořenů byla italská renesance, v níž se znovuobjevování antické krásy a harmonie snoubilo s křesťanským mystériem člověka s aspekty božství a kabalistickým výstupem ke kosmickým pramenům inspirace - z něhož vyrašila filosofie Pica della Mirandola a Marsilia Ficina, otvírající nové rozměry i pro malířství, poesii, podnikavost, státotvornost, atd. Chceme-li se dát opět uchvátit smyslem pro transcendentno, krásu a racionalitu, svědčilo by nám asi nejlíp studium italské renesance do všech jejích podrobností a souvislostí. A pak možná její zopakování a napodobování.

Za nezbytný první krok k záchraně západní civilizace tedy pokládám smíření všech kreativních prvků vycházejících z těchto dvou kořenů. Identifikaci prvků destruktivních a jejich včasné přetváření v prvky kreativní. Za naprosto kritické pokládám zakopání veškerých válečných seker mezi židovstvím a křesťanstvím (a samozřejmě mezi různými větvemi křesťanství) a uvědomění jejich společných pravd civilizačních čili životně praktických, vycházejících z Desatera (na rozdíl od teologických čili psychologických, tedy prakticky obecně neprokazatelných, které doporučuji založit do soukromého šuplíku jako osobní zdroj inspirace a povzbuzení). Za další nutný krok pokládám usmíření konfliktu náboženství s ateismem, který je v západní civilizaci unikátní a vychází přímo z helénského racionalismu - a není vlastně ani tak popřením víry, jako hledáním nové, která by dávala praktičtější civilizační smysl, když ty dosavadní selhaly (či tak to alespoň poctivý ateista vnímá). Většina ateistů stále instinktivně přijímá Desatero jako samozřejmý základ civilizovanosti, i když je neznají nazpaměť. To na rozdíl od některých náboženství, která Desatero ignorují nebo dokonce popírají, a zde je klasickým příkladem islám, jenž se navíc dopouští brutálního porušení toho přikázání nejdůležitějšího „Nezneužívej jméno Boží nazmar“ – čili nenič jeho jménem, nesváděj svoje zločiny na něho, nevraždi jeho jménem. Toto je asi ten nejhorší aspekt islámu, dokazující, že existuje-li Bůh-Tvůrce, nemohl nikomu dát příkaz vraždit s pokřikem jeho jména.

Dalším nutným krokem by asi mělo být obnovení úcty a úžasu z praktických výdobytků této civilizace, kontinuity „minulost-přítomnost-budoucnost“. Uvědomění povinnosti minulé výdobytky pěstovat a předávat další generaci. Překonání pohodového egotismu připraveností za tuto budoucnost potomstva bojovat, což znamená (hrůzo hrůz) zabíjet a umírat. Na scholastické mudrování o detailech kompatibility či nekompatibility všeho toho, co naše civilizace vytvořila, už nám nezbývá čas, neboť jsou smrtelně ohroženy všechny společně.

I kdyby nebylo pravda, že západní civilizace je ta nejlepší (jak nám denně dokazuje počet lidí, kteří prchají do ní oproti počtu prchajících z ní), je to každopádně civilizace, kterou stojí za to zachovat a bránit, už prostě proto, že je – no klidně si to řekněme – naše.

My se dnes na Západě dostáváme nebezpečně blízko k nové státní – a vlastně nadstátní a rádoby globální – ideologii politické korektnosti a multikulturalismu, což je výrůstek kulturního marxismu, s prvky ateismu, antisemitismu a antikřesťanismu. Ten se zbožňováním hmotných hodnot a jejich okamžité a snadné dosažitelnosti vrací k starému uctívání pohanských bůžků, ale bez oné antické tvořivosti, kritičnosti, zvídavosti a smyslu pro harmonii. S ním se ze zdánlivě monoteistického islámu vracejí pohanské praktiky obětování lidí bohům, v podobě trestů smrti za nevíru a disent, jemuž v středověku propadlo i křesťanství pálením kacířů a čarodějek.

Potřebujeme tedy k zachování a obraně naší civilizace nějaké náboženství? Mozky s vysokým IQ nás přesvědčují, že ne, neboť je nelze racionálně prokázat. Jenže jiné mozky se stejně vysokým IQ varují, že ano, neboť z něho – alespoň těch našich dvou biblických - pochází naše civilizační ideová kostra, bez níž se civilizace hroutí. A že tuto kostru drží pohromadě ne logika ani vědecký poznatek, nýbrž tvrzení, jímž Desatero zákonodárství začíná a z něhož emanuje. „Jsem Věčný, tvůj Bůh, který tě vyvedl z otroctví.“ A to vyvedení z otroctví ke svobodě znamená dobrovolné přijetí určitých civilizačních pravidel platících pro všechny stejně.

Jestliže taková civilizační pravidla známe, ctíme a dodržujeme se stoprocentní spolehlivostí a smyslem pro fair play (což je jen jiné pojmenování přikázaní „nečiň jiným, co nechceš aby činili tobě“), pak žádné náboženství nepotřebujeme. Možná nám postačí v dětství číst Rychlé šípy, Ferdu Mravence a Brouka Pytlíka a hrát fotbal bez faulů.

Ale pro jistotu si toho Boha nechme, alespoň v šuplíku, co kdyby přece jen náhodou. Taky jsme kdysi třeba nevěřili v elektřinu, než někdo objevil, jak ji zviditelnit. Třeba jednou někdo vynalezne něco, co všem zviditelní i toho Neviditelného, k všeobecnému nezpochybnitelnému užitku. Do té doby nám prospěje brát to vědecky a prakticky, jako Blaise Pascal:

„Bůh buď je, nebo není. Buď v něho věříme, nebo nevěříme. I kdyby nebyl a my v něj nevěřili, vyplatí se žít podle jeho pravidel, jako kdybychom v něj věřili, a proto je racionální v něj věřit.“

Takže žádné postmoderní šprýmy na způsob „Bůh buď je, nebo není – a pravda bude někde uprostřed“.

Podobně, ač ne úplně vědecky, to řeší tato židovská anekdota:

Pátek večer, v synagoze sedí devět chlapů a čeká na desátého, aby mohli začít modlení. Když nikdo nepřichází, povídá rabín Roubíčkovi:
„Zaběhni domů pro syna.“
„Syna? Zbláznil ses? Můj syn je komunista, ateista, v žádného Boha přece nevěří.“
„Kdo po něm chce, aby věřil v Boha?“ odpovídá rabín. „Já po něm chci, aby nám umožnil se pomodlit.“

Převzato z Playboye