Po nedávném článku o úpadku vzdělanosti v Británii (neznalost Shakespearova křestního jména, dat druhé světové války, nebo kdo Británii kraloval v roce 1900), který vyšel v týdeníku Euro, mě několik čtenářů upozornilo, že Česko na tom už není o moc líp. Kolik lidí zná křestní jména Komenského, data války a jméno rakouského mocnáře tuším nikdo nezkoumal, ale podle firmy Inergo, která provádí průzkum české vzdělanosti, neznají čeští vysokoškoláci význam třeba takovýchto slov a pojmů:

Aristokrat. Diagnostika. Dohoda o pracovní činnosti. Dynamika. Emancipace. Exaltovaný. Extempore. Fasáda. Frekvence. Choreografie. Kejklíř. Komorní. Kontraproduktivní. Laxní. Nihilistický. Nuance. Paběrkování. Patos. Pranýřovat. Prestižní. Promlčení. Předlužení. Reference. Registr. Simultánní tlumočení. Soutěska. Subvencovat. Surrealismus. Šprýmař. Terapeutický. Travestie. Trestný čin. Trockista. Uštěpačný.

To prý je jen špička ledovce české nevzdělanosti. A jak prý by se to dalo napravit a co by v tom měla dělat vláda, které by snad mělo záležet na tom, aby byl národ vzdělaný. Už to je otázka chybná. Vláda je ta poslední instituce, které záleží na udržování vzdělanosti národa. Proč, si řekneme za chvíli. Ale veškeré úvahy o zlepšování vzdělanosti budou plané, nebudou-li brát v úvahu následující teorii, kterou jsem vám pro tento účel vymyslel a která vychází z těchto objevů:

Homo sapiens je trojjediná bytost těchto osob: homo psychologicus, homo ideologicus a homo economicus. Všichni tři fungují zároveň, ale v různých dobách a různých situacích fungují v různých proporcích. Pojem homo economicus vymysleli američtí ekonomové, ty druhé dva jsem si vymyslel sám.

Homo psychologicus je k činům motivován emočními aspekty jako láska, nenávist, úcta, obdiv, strach, závist, pocit ponížení, touha vyniknout, touha po odplatě, touha se zavděčit nebo odvděčit, soucit, milosrdenství, apod. Jeho podnětem je spontánní a instinktivní cítění a chování podle toho, co on v dané situaci vidí jako přirozeně správné. Homo psychologicus naslouchá svým pocitům a věří jim. Klíčovým slovem pro něho je přirozenost.

Homo ideologicus je k činům motivován podněty ideovými, idealistickými a ideologickými, jako vlastenectví, národní či civilizační kultura, náboženské přesvědčení, Boží odplata, společenské zvýznamnění, úcta ke konvencím, k vědění, ke vzdělání, zvykům, tradicím, atd. S pomocí silných ideologických podnětů se dá člověk motivovat k činům, které jsou pro něho psychologicky nepřirozené i ekonomicky nevhodné, až k sebeobětování nebo obětování druhých. Zmanipulovat na jedné straně k hrdinství, na druhé ke krutostem. Klíčovým pojmem pro něho je správnost, pode ideologie, kterou vyznává.

Homo economicus myslí čistě černobíle a egocentricky v rámci toho, co je pro něho prospěšné či neprospěšné. Pro to prospěšné a proti tomu neprospěšnému dokáže zapojit svoje nástroje psychologické, tedy emoční a ideologicky si je obhájit vlastní prospěšností. Při absenci ideových podnětů člověk ekonomický funguje zcela bezohledně matematicky. Čím víc se oslabují podněty ideologické (kulturní, národní, civilizační, etický rámec) a psychologické (schopnost intuitivně rozeznávat mezi přirozeným a nepřirozeným), tím víc se člověk řídí výlučně motivy ekonomickými. Klíčovým pojmem pro něho je výhodnost.

Ideální stav člověka (osobní psychologické, společenské i ekonomické zdraví) se udržuje rovnováhou všech tří osob, které se anglicky říká „personal integrity“, česky asi celistvost osobnosti nebo (častěji ale nepřesněji) charakternost či pevný charakter. Je to stav, v němž se všechny tři osoby vzájemně střeží, kladou si otázky a postupují podle logicky argumentovaného konsensu. Pouští-li se homo economicus do něčeho sobě prospěšného, homo ideologicus sleduje, zda je to zároveň správné (podle ideologie, kterou vyznává) a homo psychologicus kontroluje, zda je to přirozené (zda se to dělá s láskou nebo nenávistí, zda to dává klid duše, atd.).

Ideální vzdělání, které chce vytvářet civilizaci a civilizovanost, by mělo rovnou měrou pracovat na všech třech aspektech člověka. Nadějný náběh na takovou civilizaci poskytovalo vzdělání protestantské, které od 17. století usilovalo právě o takovouto integritu a jehož prorokem byl Komenský a nejúspěšnějšími praktikanty zakladatelé amerického státu. Díky Komenskému by se tedy dalo skoro tvrdit, že Češi mají smysl pro osobní integritu ve své tradici a možná i v krvi. Potvrdili to i v některých vzácných obdobích své historie jako národní obrození, první republika, první týden sovětské okupace 1968.

Nejdůležitějším aspektem tohoto typu vzdělání, který položil základy demokratickému kapitalismu, bylo smíření etiky s bohatnutím (protestantství bralo bohatnutí poctivým podnikáním a prací jako projev Boží přízně) a zároveň s principem rovnosti všech před Bohem a tudíž právem každého na bohatnutí podle své dovednosti, píle a výdrže.

My dnes žijeme v době, kdy homo idelogicus dostává výprask, neboť ideologie, včetně etiky, se zdiskreditovaly. Typickým projevem této doby, které říkáme „postmoderní“, je zrelativizování a znivelizování všech existujících ideologií a idejí, včetně těch totalitních a vražedných. Tomuto zrelativizování říkáme „multikulturalismus“ a jeho výsledkem je zmatení, co je správné a co je chybné, a to nejen s hlediska etického, nýbrž i čistě praktického.

Jediným zbývajícím motivujícím prvkem odideologizované společnosti je podnět ekonomický. Příčiny současného chabého stavu vzdělanosti proto zjistíme teprve tehdy, až se zeptáme, jaké současné ekonomické podněty vedou občana k neochotě se vzdělávat a politika k neochotě občanovi vzdělání poskytovat.

U politiků je odpověď tato: hlupákům se snadněji vládne (zvlášť jsou-li politici sami nedostatečně vzdělaní), a proto mají politici silný ekonomický podnět k oslabování vzdělanosti občanů. Politik má k občanovi vztah převážně ten, jak z něho vyždímat co nejvíc peněz. Chytrého a vzdělaného občana nelze tak snadno ždímat jako občana hloupého a nevzdělaného. Hledat u politika jakékoli altruistické motivy a snažit se na ně apelovat je utopické a kontraproduktivní. Je to samozřejmě podnět krátkozraký a bumerangový, protože vzdělanější občané by vytvářeli větší bohatství, z něhož by si zase politici mohli víc ukousnout. Jenže politici myslí krátkodobě, nejdál do příštích voleb.

U občanů je nevzdělanost motivovaná systémem finanční odměny (podnětem čistě ekonomickým), v němž vzdělanost a obzvlášť učitelství jsou ceněny bídně. Shrnuto v kostce: za nastaveného systému vzdělání (který má setrvačnost k dalšímu zhoršování) by bylo marné a naivní očekávat od politika i občana něco, co je pro oba ekonomicky nevýhodné.

Takže otázky, které si musí všichni křísitelé české vzdělanosti klást, jsou tyto:

Jak v politicích a občanech ekonomicky motivovat homa economica, aby investovali víc času do vzdělání a odměňovali vzdělanost? Jak pro oba udělat všeobecnou vzdělanost ekonomicky výhodnější, než je postupující nevzdělanost? Jak ekonomickými podněty dosáhnout toho, aby se v obou probudil homo psychologicus (láska, úcta, nadšení, touha po zlepšení, touha vyniknout), který bude toužit po opětném vytvoření ideologického podnětu k vzdělávání? Jak oběma vysvětlit, že vzděláváním mohou i ekonomicky bohatnout, a jak vytvořit takový systém, který by to oběma umožňoval? Zároveň jakým skupinám nepolitiků disponujícím nadměrnými fondy by se všeobecná vzdělanost ekonomicky vyplácela natolik, aby do ní začali investovat? Kde takovéto skupiny jsou? Proč by jim na všeobecné vzdělanosti mělo záležet? Co vzdělaností ekonomicky získají? Jak je přesvědčit, aby ze všech možných investičních nabídek zvolili zrovna vzdělávání? A jak by takové ekonomicky motivované vzdělání vrátilo homu sapiens jeho trojjedinou integritu a duševní zdraví?

Vyšlo v týdeníku Euro