Konečně se má ODS o čem pořádně poprat. Konečně její konflikt přestal být o tom, kdo je arogantnější, kdo má větší kus másla na hlavě či víc kostlivců ve skříni (který politik žádné nemá?), a začal být o něčem konkrétním. Totiž o tom, zda premiér za ODS má právo odevzdávat poslední zbytky svrchovanosti svého státu nadnárodní nevolené byrokratické instituci.

Ať má kdokoli v ODS jakékoli výhrady proti Pavlu Bémovi, sluší se mu přinejmenším vyslovit uznání za to, že tuto zcela zásadní otázku vytáhl na povrch. Konečně mají členové ODS o čem se při volbě nového vedení rozhodovat.

Odpověď samozřejmě zní, že premiér toto právo nemá, protože jak Bém připomněl, nemá je žádný člen strany, která ve svém volebním programu a svých stanovách má usnesení, že nebude Evropské unii předávat žádné další národní kompetence. Přesně to by podepsáním Lisabonské smlouvy premiér Topolánek učinil a není představitelné, že to neví.

To, že si z ní nepřečetl ani ty zásadní klauzule, které omezují pravomoci menších států a odebírají jim právo veta téměř ve všech zbývajících sférách zahraniční i domácí politiky, se dá pochopit, je to nudné čtení. Ale mohlo mu přinejmenším připadnout podezřelé, jak se evropské instituce křiví a porušují svoje vlastní zásady a zákony vytrvalým prosazováním jen kosmeticky upravené ústavy, která je podle pravidel EU trojnásob mrtvá, protože ji zamítla referenda ve třech zemích.

To, že nečeká ani na rozhodnutí Ústavního soudu a slibuje cizím státníkům, že Lisabonskou smlouvu prosadí, už není jen čin politické nedbalosti, neschopnosti či nutnosti ustupovat koaličním partnerům.

To už – po neplnění mnoha dalších slibů volebního programu – je záměrná a kalkulovaná zrada voličů, kterou by mu řadoví členové ODS měli znemožnit, než bude nezvratná. Protože nemylte se, jakmile Lisabonskou smlouvu podepíše, bude už jedno, koho si doma zvolíte. Ze všech českých politiků se stanou úřední šimlové razítkující příkazy byrokratů z Bruselu. A zdaleka ne všechny takové příkazy budou malému českému člověku fandit.

Když Topolánek tvrdí, že podepsat Lisabonskou smlouvu je nutnost, ať konkrétně vysvětlí, co je na ní nutné, komu k čemu pomůže a jak (kromě toho, že možná pomůže jemu samému k nějakému tomu bydélku v bruselské byrokracii). Ti, kdo o té nutnosti přinejmenším pochybují, by si měli připomenout jednu důležitou zásadu konzervativní filozofie: změny, reformy a závazky se provádějí teprve tehdy, až je po podrobném zvážení všech možných následků mimo veškerou pochybnost jasné, že jejich provedením se život zlepší a jak. Ruku na srdce: jistotu, že Lisabonská smlouva českému státu a českému občanovi prospěje, nemá nikdo. A těm, kterým je to lhostejné nebo si říkají, že by se měla zkusit, se sluší připomenout, že tato smlouva už neobsahuje žádnou klauzuli umožňující cestu zpět, až zjistíme, že jsme se mýlili.

Nenašel-li se nikdo jiný, kdo by v tom dokázal Topolánkovi zabránit, ať je to tedy Bém (a ať si za to pro mě za mě prodá půl Prahy kamarádům, jak se o něm rádo píše). Nemůže v tom však zůstat sám a bude k tomu potřebovat zatraceně dobrý tým velkých pracantů. A taky to nemůže dělat polovičatě: chtít převzít předsednictví strany a zároveň nechat Topolánka vládnout by byl jen další krok k rozpadu ODS.

Napsáno pro MFDnes