Co asi mohlo přimět pravicového premiéra Topolánka k tak nápadnému přesunu od původního pravicového programu do rozmmělněného středu? Eurorealismus.

K tomu si na vysvětlenou budeme muset redefinovat některé zavedené pojmy. Václav Klaus není eurorealista (za kterého se rád označuje), nýbrž euroidealista snažící se připomínat některé základní ideály a principy, které pokládá za klasicky evropské: Národní různorodost, otevřená debata idejí a názorů, zdravá konkurence zboží, služeb i myšlenek, minimální byrokracie a regulace, soudržnost na základě dobrovolnosti, například. Problém s těmito idejemi je ten, že ač jsou bohulibé, po většinu evropských dějin zůstaly jen idejemi, které se jen tu a tam v malé míře realizují.

Euroralismus je naopak zjištění, že evropská realita je taková, jaká je a nic už se na ní nezmění. Topolánek k tomuto zjištění nepochybně dospěl, když si k evropské pravici přičichl zblízka a začal si s ní tykat. A shledal ji tak levicovou, že mu po bystrém přemýšlení zbyly jen dva možné závěry:

Zaprvé, celá evropská politika je tak silně posunutá doleva, že klasické pravicové principy (a chraňpánbůh ideály) konzervatismu a liberalismu jsou v Evropě mrtvé a nedají se vzkřísit. Viz: Pravicová kancléřka vyzývající zaměstnavatele, aby v hospodářské recesi nepropouštěli zaměstance, aniž by jim vyvětlila, z čeho je budou platit. Pravicový prezident přikazující státníkům, kolik kde mají vyvěšovat jakých vlajek. Pravicoví fiskální experti řešící „krizi kapitalismu“ zvýšenou zadlužeností, která ji způsobila. Evropská komise mrhající miliardami eur veřejných financí na už čtrnáctý rok auditory neověřitelné výdaje. S takovou pravicí, kdo potřebuje levici.

Druhý závěr je ještě praktičtější. Má-li politik ambice na evropskou kariéru, nemůže je v kontextu evropských mocenských struktur naplnit jinak než přimknutím k těm, kteří už je ovládají. Z hlediska evropské reality je tedy Topolánek prozíravější a bystřejší politik, než se mu všeobecně přiznává.

Jenže realismus v sobě obsahuje nebezepečí, že čím víc jej realisticky přijímáme, tím rychleji se svou setrvačností bude řítit do totalitního surreálna. Prostě proto, že lidé s totalitními sklony bývají ve svém totalismu náruživější, lépe organizovaní a vynalézavější než svobodymilovní individualisté ve svém idealismu. Proto demokracie potřebuje občasnou injekci idealismu, aby si připomněla, čím se od totalismu liší, jak jej poznat a jak se mu bránit. Takovou injekcí může být pradávný antický a biblický (a v tom smylu i evropský) princip spojení svobody s odpovědností.

Na tu druhou část spojení se hodně zapomíná a proto jsme dnes v ekonomické a morální krizi. Není to krize kapitalismu, je to krize způsobená nezodpovědností nesmyslného utrácení, zadlužování, zdaňování a přerozdělování, připomněl nám David Cameron, pro něhož je odpovědnost „základní hodnotou konzervatismu“. A který hodlá konzervativní politiku stavět na „odpovědnosti aplikované bez předsudků na celou společnost“.

Jako by cítil naléhavost svého nového objevu a potřeboval rychle dohánět zanedbané, zopakoval slovo „odpovědnost“ v jednom krátkém článku v Daily Telegraphu 28.12. šestnáctkrát. Odpovědnost osobní, korporační, finanční, vládní. Odpovědný kapitalismus, odpovědný byznys a odpovědná vláda – to je jeho „svolávací výkřik pro rok 2009“.

Kolik z této ideje se podaří proměnit v evropskou realitu, buďme zatím jen zvědaví. Ale jako idea bude odpovědnost letos určitě „cool“. Konečně.

Vyšlo v MfD