Pří vší té kráse Itálie, Řecka, Španělska, Portugalska a Francie mě ani ve snu nenapadlo, že budu někdy někomu doporučovat prázdniny v Německu. Jenže Falcko není tak úplně echt Německo a Falcové nejsou tak úplně echt Němci. Mluví dialektem, který německým uším zní asi tak jako Pražákovi troubelická hanáčtina, a který byl obrovskou celostátní většinou zvolen nejmíň "sexy" ze všech. (Nejvíc "sexy" je světácká námořnickou angličtinou střižená hamburština). Falčtina od alsaštiny se rozezná jen tím, že když někoho slyšíte děkovat mersi fílmols, je to Alsasan.

Falcové a Falcky se ráno zdraví pozdravem Mojše. Kdo ví, že z falčtiny se ve středověku vyvinula jidiš, mohl by si myslet, že je to nějaká pozůstalá židovská varianta katolického laudetur Jesus. Zatímco ono to je jen pofalčtěné prachobyčejné guten Morgen. Což vysvětluje, jak to, že severní a východní Němci Falcům nerozumějí, což zas naopak Falcům dodává zvláštní etnickou hrdost, s níž všechny ostatní Němce nazývají Prušáky. Jsou spíš vinaři než pivaři. A možná díky tomu, že tradičně Falcko patřilo mezi nejchudší části Německa s největší emigrací, Falcové člověku neněmeckému připadají méně komisní, vyšroubovaní, nafoukaní či agresivní. Taky možná i tím, že v každé vesnici mají dva kostely, katolický a protestantský. Třicetiletá válka jako by tady nebyla.

Když se Falc rozčílí, nikdy na vás nehuláká. Tvář mu sice zbrunátní, ale přiblíží se k vám pomalu, ostře se vám podívá do očí a nezvýšeným hlasem vám zvolna řekne:

"Ject pase-ze mol uf."

Což by se do češtiny asi nejlíp přeložilo jako:

"Tož včil dobře poslóchéte."

A pak vám hezky zvolna ale bez servítku řekne přesně, čím jste ho rozčílili.
Falcko jsou obrovské lesy plné hub, divoké zvěře, jezírek, campingů a malých rodinných penzionů, nezařízené na velký turismus. Na východně jsou lemované stokilometrovým pásmem vinic a středověkých vinařských vesnic svažujících se směrem k Rýnu. Slavných Falců není moc. Kromě krátkodobého českého krále je to akorát pár mezinárodních fotbalistů, bývalý kancléř Helmut Kohl a dadaistický básník Hugo Ball.

Ti poslední dva Falcko proslavili takto:

Kohl sem pozval na jednání Gorbačova a nakrmil ho falckou specialitou zvanou Saumogen. Což je vepřový žaludek plněný bramborami a cibulí, a už vidím, jak se vám sbíhají sliny. Jiné speciality před Gorabčovem zatajili. Patří sem hřiby a lišky všelijak upravované včetně na smetaně, nebo taky tradiční vařené hovězí na křenové "máčce", jako v těch Troubelicích.

Hugo Ball měl smůlu, že dadaismu se v Německu nedařilo ani dobře ani dlouho, a tak ho pokládali spoluobčané mimořádně nudného města Pirmasens za blázna a dodnes nechápou, koho mohlo napadnout po něm pojmenovat místní gymnázium. On se jim za to odměnil veršem:

"Když se narodíte v Piramasensu, nezbývá vám, než utéct do lesa."

A já v oblesněné vesnici u Pirmasensu uprostřed horkého a suchého léta, kdy se miliony Němců tlačí jako sardinky na středomořských plážích, jedněm z nich hlídám dům, venčím psa, krmím kanára, zalévám zahradu a sklízím rajčata a fazole. Dělám při tom ještě jiné věci, do kterých vám nic není, ale za dva týdny jsem taky stihl napsat půl nové knížky, okoštovat dva tucty mně dosud neznámých vín, a spálit si zadek na nudistickém jezírku. Nudismus se v celém Německu bere vážně jako kulturní žánr zvaný "kultura svobodného těla" s oficiální zkratkou FKK. A pro ty zvědavce, kteří chtějí vědět, kdy a proč jsem konvertoval na nudismus: já jsem se nudistou narodil.

Bránou otvírající vstup z lesů do otevřených vinic je na východním okraji falckého lesního pásma údolí malebného středověkého městečka Anweiler, postaveného okolo prudké říčky stékající do krajiny, které sice místní rádi nazývají německým Toskánskem, ale které se spíš podobá lehce zvlněným vinohradům Veneta, kde Dolomity padají k městům jako Vittorio Veneto a Treviso.

Protože člověk za dva týdny nemůže okoštovat každý vinohrad ve stovce vesnic v celé Weinstrasse, po čuchu si volím k zevrubnějšímu prošmejdění čtyři. Bral jsem je sice v jiném pořadí, ale tady je máte ve směru severojižním.

St.Martin je z nich znatelně nejbohatší, s několika velkými vinařskými domy a dvory stylem se blížícími zámečkům, s restauracemi a ochutnávárnami uvnitř ve dvorech. Vesnice převážně ryzlinková, s vinicemi přilepenými na okraje lesních strání.

Rhodt sedí kousek dál od lesa v rovině a je to nejznámější vesnice tramínová. Na mě jsou zdejší tramíny moc kořeněné a zůstává mně po nich na půnebí a v žaludku do kysela až páliva, raději mám nekomplikované hodně suché ryzlinky. A falcká bílá dovedou být sušší, než se o německých vínech obvykle myslívá.

Ryzlinků je plno spolu s bílými burgundskými (hrozen pinot blanc a gris, čili rulandské bílé a šedé), v Gleisweileru, kde stojí za to chvilku pobýt a vínko z hlavy vyvětrat. Středověká vesnice stojí na prudkém svahu, nad nímž v lese sídlí nemocnice a sanatorium. Obrázkové šipky na konci vesnice směřují k houbovištím. Několik restaurací se zahradním výhledem do široké vinné pláně.

Na konec dne sedám na večeři v dvoře vinařství, které je zároveň jedinou restaurací poměrně malé vesnice Birkweiler. Konec s bílými, třebaže německých červeným nedůvěřuji. Takže k předkrmu křupavého pirožku plněného liškami zkouším růžové: Spätburgunder Weissherbst Kabinett Trocken. Překvapivě suché, svižné, povznášející. Dodává mně odvahu k červenému a tak k hovězímu na křenové máčce riskuji cosi naprosto záhadného: místní hrozen zvaný Dunklefelder. Jakási tmavší odrůda Dorfeldera. Tmavé, hutné, ale vytrvale suché a s - jak se po moravsku říká - drápky: doznívající chuť se zachytává na půnebí. A doznívá po dobře vyzrálých ostružinách.

Já vím, že to zní, jako kdybych to psal na objednávku falckého ministerstva turismu. Přísahám, že ani nevím, kde sídlí. Ale budou-li to někdy číst, nějaká ta bednička suchých by bodla.