O dlouhém milostném soužití se vypráví v Americe tato anekdota:
Přijde stařičký manželský pár k soudu s žádostí:
„Chceme se rozvést.“
„Kolik vám je?“
„Devadesát.“
„Co tak najednou?“
„Žádné najednou. My se padesát let nenávidíme.“
„Tak proč jste se nerozvedli dřív?“
„Nechtěli jsme způsobit trauma našim dětem, tak jsme čekali, ač všechny umřou.“

Před nějakými třiceti lety jsem se v Londýně přátelil s asi sedmdesátiletým párem Steinmannových. On pocházel z Německa a podařilo se mu do Anglie utéct ještě před válkou. Ona byla Londýňanka z proletářského East Endu. On ještě v sedmdesáti hrál na nějaký dechový nástroj v symfonickém orchestru a o Vysokých svátcích v naší reformní synagoze troubíval na beraní roh zvaný šofar. Na bohoslužby chodívali pilně každý šábes a držívali se za ruce, už jak přicházeli po ulici. Stále se na sebe usmívali, jeden druhého chválili, říkali si povzbudivé věci, jeden druhého pečlivě vyslechli a nechávali domluvit. Často se spolu hlasitě smáli, dotýkali se, hladili a objímali, občas se i veřejně bez ostychu políbili. Za těch více než čtyřicet let manželství jeden od druhého převzali manýrismy, gesta, tiky a výrazy tváře a byli si podobní. Mluvili podobným tónem hlasu, používali podobný slovník. Protože z nich neustále sálala dobrá nálada, laskavost a přívětivost, všichni je měli rádi, všichni jim záviděli a všichni si je kladli za vzor.

Mě si z nějakých důvodů oblíbili a při každé příležitosti mně představovali nějakou mladici, někdy hezkou, často bohatou, téměř vždy vdavekchtivou.

„No jo, ale když na ní je hned vidět, jak se chce vdávat,“ říkával jsem jim, když se mě ptali, jak dopadlo rande.
„No právě,“ smáli se.
„Já ještě nějakou dobu raději budu šťastně rozvedený,“ odpovídal jsem.

Kdysi jsem kdesi četl od nějakého mudrce, jehož jméno si nepamatuju, že chce-li člověk mít šťastný milostný život, měl by chodit do postele jen s takovou, s níž by se dokázal oženit. To samozřejmě za předpokladu, že se člověk chce buď ženit, nebo žít v celibátu. Nechce-li (nebo nedokáže) ani jedno ani druhé, nezbývá mu, logicky, žádný jiný kompromis než chodit do postele jen s takovými, s nimiž by se oženit nedokázal. Výsledkem jsou v nejlepším případě série krátkých lásek, kterým se anglicky říká serial monogamy, tedy série věrných lásek trvajících krátká období. Jsou to vztahy od samého začátku předurčené ke skončení, i kdyby to bylo třeba až po dvaceti letech manželství. Na jejich konci člověk dospívá k tomu, co Meryl Streep v roli psycholožky v jednom filmu, jehož název jsem zapomněl, říká svému synovi na konci jeho první zhrzené lásky:
„Miluješ, učíš se, bolíš, přežiješ, popojdeš, a je to oukej.“

Nejčastěji se to poprvé vážně láme okolo konce druhého roku, jak pomalu končí romantické okouzlení, oslnění a zamlžení a vycházejí na povrch různé ty „nekompatibilní“ vlastnosti, hodnoty nebo cíle, z nichž ani jeden ani druhý nejsou ochotni slevit. Který pár přežije dva roky, riskuje, že jim to vydrží dvacet. Proto je na konci druhého roku zdravé udělat si bilanci a výhled, jak by těch dvacet mohlo vypadat. Po dvou letech to bolí míň než po dvaceti a za dvacet let mizérie se člověk naučí navíc jen to, že těch dvacet let za to nestálo.

Vůči ženám je to samozřejmě nefér. Mnohé si raději berou i někoho, koho v hloubi duše vědí, že by si nikdy nevzaly, kdyby se nad tím pořádně zamyslely. A jsou ochotné s ním vydržet ve větší mizérii, než si kdy myslely, že snesou. Zůstat samotné jim připadá jako horší alternativa. Samotářských žen je na světě míň než mužů.

Několikrát jsem se Steinmannovým přiznal, jak jim tu celoživotní lásku závidím a jaké je v životě potkalo štěstí.

„Žádné štěstí,“ odpovídali, „tvrdá práce.“ A pak dodávali se smíchem: „No, teď už ne, už nám to běží setrvačností. Ale dlouhá léta to byla makačka.“

A tak jsem si tehdy vyslechl recept na milostné soužití na celý život. Rychle jsem jej zase zapomněl a nikdy jsem se jím neřídil. Třeba ale ještě stihnete se jím řídit vy. Takže zde je, co vymyslela paní Steinmannová. A nedivte se, že to byla ona, muži nic tak jednoduchého a praktického vymyslet nedokážou.
Navrhla jedno jediné malé slovíčko, které měl jeden či druhý vyslovit pokaždé, když si jako první uvědomí, že vzniká nebezpečný konflikt, riziko rozchodu nebo naopak potlačovaná nespokojenost, nevraživost, hněv nebo pocit ublíženosti, z nichž by do budoucna mohly vybuchovat další konflikty. S vědomím, že konflikt je často o něčem jiném, v hloubi podvědomí zatlačeném, než se na první pohled zdá být jeho bezprostřední a často malicherná příčina.
To magické slovíčko bylo tachles.

Tachles v jidiš znamená cíl, účel, smysl, výsledek. V běžné konverzaci se taky používá ve významu „neodbíhejme od námětu, vraťme se k věci“. V kontextu milostného konfliktu to pro Steinmannovy vyjadřovalo tyto otázky:

„O čem se to vlastně hádáme? Co si vyčítáme? Kam tahle hádka směřuje? Jaký má smysl? Jaký chceš, aby měla výsledek? Co chceš, aby se na jejím konci stalo?“

Vyslovení tohoto slova zastavilo hádku a rozjelo přemýšlení. Chceme spolu příjemně žít, chceme se rozejít, nebo chceme celý život trávit v hádkách? A jestliže rozhodneme jedno, druhé, či třetí - proč? A co pro to musíme dělat, abychom to vytvářeli?

Steinmannovi (jak můžeme usoudit z toho, že spolu šťastně žili nad osmdesátku a umřeli ve stejném roce), volili pokaždé příjemné soužití. Po každém takovém tachlesu si vyříkali, někdy i napsali, seznam praktických úkonů, které by je posouvaly k cíli příjemně spolu žít. Po létech praxe se jim to stalo přirozeností.

A tato se o dlouhém milostném soužití zase vypráví v Anglii:
Povídají si dva starší pánové:
„Včera jsme se ženou večeřeli v hrozně dobré restauraci.“
„Jak se jmenuje?“
„Už nepamatuju. Počkej, to by ... Co?... Jak se jmenuje taková ta květina, co mají ženy rády?“
„Tulipán?“
„Ne.“
„Karafiát?“
„Ne. Má takové kulaté lístky, když rozkvete.“
„Růže?“
„Jo, růže. Růžo! Jak se jmenovala ta včerejší restaurace?“

Proto taky si Angličané vymysleli slovo darling.

Vyšlo v měsíčníku Marianne