Největší ohrožení naší svobody dnes vychází z toho, že politici posledních několika desetiletí, uprostřed budování všelijakých těch modernizací, harmonizací, transformací, inovací, integrací, unifikací, reforem a třetích cest ztratili jasnou představu, co pojem svoboda znamená. Z jejich slovníku téměř zmizela a nahradila ji slova jako užitečnost, bezpečnost, bezrizikovost, pragmatičnost, proveditelnost, udržitelnost, sociální spravedlnost a podobně.

Tím se z našich politických debat vytratil ten nejdůležitější princip, na němž stojí naše civilizace. A nejdramatičtější na tom je, jakým prudkým tempem se to děje v Británii, která svobodu téměř tisíc let budovala, zdokonalovala, definovala a v nejtěžších chvílích i pro celou západní civilizaci bránila „krví, potem a slzami“. A k níž po celou moderní dobu jako k pilíři a baště svobody vzhlíželi evropští myslitelé a politici od Voltaira a de Toquevilla, kteří ji popsali jako vzor hodný napodobování. Ten se nám rapidně hroutí a jestli se všichni nevrátíme k přesnému chápání koncepce svobody, mohli bychom ji ztratit navždy.

Varuje britský historik Ben Wilson v téměř 450-stránkové studii What Price Liberty?- How Freedom Was Won and Is Being Lost (Faber and Faber, London 2009) nastiňující ideu svobody, její vývoj v západní civilizaci a její zdokonalování v anglosaském světě. Vychází z historické zkušenosti, že každá státní moc má vrozenou tendenci se automaticky rozšiřovat a posilovat na úkor občanů, jestliže si ji nehlídají. Hlídání státní moci vytvářením pevných nestátních institucí, postupně zabudovávaných do struktury vládnutí, je podstatou britských dějin už od roku 1100, kdy Henry I. v dokumentu zvaném Charter of Liberties dobrovolně prohlásil, že král podléhá zákonům. Z toho o století později vznikla známá Magna Carta upevňující práva poddaných a ochranu před státní perzekucí. O čtyři století na to individuální svoboda nabyla síly náboženské ctnosti v esejích Thomase Hobbse (jehož Leviathan položil filozofický základ osvobozování jednotlivce od státní moci) a v revoluci Cromwellově vytvářející základ konstituční monarchie, v níž král je podřízen svrchované moci voleného parlamentu. Ten pak v roce 1679 mohl uzákonil „Habeas Corpus“ – absolutní zákaz věznit kohokoli déle než jednu noc bez obžaloby a předání soudu. A nastolit svobodu tisku jako další instituci hlídající státní moc.

Následující britské (a pak především americké) dějiny jsou dějinami definování a upevňování individuální svobody a institucí svobodu bránící. Těmto dějinám věnuje Wilson téměř tři čtvrtiny knihy a uvádí v nich i desítky případů mocenských choutek různých politiků, před nimiž je vždy zachránila tvrdošíjná svobodymilovnost individuálních Britů. Skvělým případem byla vlna občanské neposlušnosti, když se po druhé světové válce následující vlády nedokázaly odhodlat k zrušení občanských průkazů zavedených na začátku války. Prolomilo to až v roce 1952 hromadné odmítání legitimovat se, které přimělo i policii, aby zrušení průkazů doporučila.

Wilson (v definicích, které v polovině 20. století rozpracoval oxfordský profesor Isaiah Berlin) rozlišuje dva typy svobody: „Svoboda negativní“ znamená nevměšování státní moci do života občanů, tedy svobodu jednotlivců žít podle svého v souladu s všeobecně platnými zákony. „Svoboda pozitivní“ dává občanovi moc usilovat o splnění osobních cílů a podílet se na vytváření systémů a institucí, které svobodu negativní chrání – a obsahuje i určité specifické povinnosti. Svobodu negativní je potřeba střežit víc než svobodu pozitivní, neboť svoboda pozitivní bez svobody negativní může vést k autoritářství, v němž svoboda je omezena jen na to, co státní moc specificky povolí.

V systémech, kde převažuje svoboda pozitivní, státní moc pokládá občana za potenciálního škůdce, kterému je potřeba znemožňovat konání nepravostí. V systémech se silnou svobodou negativní je jednotlivec odpovědným tvůrcem, jemuž se důvěřuje do té doby, než nějakou nepravost vykoná. Negativní svoboda proto poskytuje jednotlivcům širší možnosti tvůrčího uplatnění a občanského vyžití. Britské pojetí svobody zdůrazňuje svobodu negativní, proto také vytvořilo takové množství státem nekontrolovaných občanských aktivit, sdružení, spolků, institutů, klubů a dobročinných organizací, které od státu nežádaly nic jiného, než aby je nechal na pokoji. A proto také právě v Británii explodovala v 18. století průmyslová a technická revoluce.

Individuální svoboda – a s ní respektování zákonů, pravidel a institucí tuto svobodu všeobecně zabezpečující – se Britům tak pevně zakořenila v charakteru, že se stala na mnoho staletí nevýraznějším prvkem národní identity. Britské pojetí svobody jako národní charakteristiky bylo provázeno vědomím, že aby svoboda přežila, musí se nepřetržitě studovat, artikulovat, definovat, pěstovat a v nových situacích přepracovávat. To proto, že – slavnými slovy Johna Miltona - „lidé dávají přednost snadnému nevolnictví před namáhavou svobodou“. Protože svoboda je v neustálém ohrožení mocí, je tedy výdobytkem a privilegiem těch, kdo si ji budují a střeží, tedy zaslouží. Slovy skotského filozofa Davida Humea „je potřeba často rozohňovat ducha lidu, aby omezoval ambice vládců a těmto ambicím je třeba předcházet hrozbou takového rozohnění“. Na straně svobody je potřeba zaměstnat „veškerou učenost, důvtip a génius národa“.

Potřebný kompromis mezi svobodu jednotlivce a potřebou spolehlivého a dostatečně silného státu, který svobody dokáže zaručit, vypracoval Edmund Burke po poučení z francouzské revoluce, že „svoboda může být ohrožen zneužíváním svobody stejně tak jako zneužíváním moci“. Tato definice se stala základem britského konzervatismu, jehož charakteristikami jsou zdrženlivost v provádění změn, důvěra v odpovědnost svobodných občanů, respekt k demokraticky ustaveným zákonům a institucím, řešení konfliktů debatou a přesvědčováním bez použití násilí, tolerance excentrismu a vzájemná ohleduplnost a sebekázeň. A připravenost dočasně se některých osobních svobod vzdát, je-li ohrožena svoboda celého státu, tedy instituční záruky těchto svobod – jako tomu bylo za světových válek. Tímto konzervatismem byla instinktivně prodchnutá i většina levicových hnutí až do 60. let minulého století.

Koncem 60. let se do britské národní psychiky vloudily pochyby o samotném systému hodnot, na nichž britská svoboda stála, pocity viny za údajné zločiny britského imperialismu, pocit studu za příslušnost k zastaralé, zkostnatělé a rezavějící privilegované společnosti. Z pozitivních národních charakteristik se stala nemravná slova. Patriotismus byl vnímán jako šovinismus, individualismus jako sobectví, ambice jako chamtivost, úspěch jako vykořisťování. Instituce zaručující svobodu ztrácely úctu, svoboda se začala brát jako samozřejmost a začalo se jí plýtvat místo tvořivosti na boření a demontáži zavedených struktur, idejí, procesů, rutin a každodenních rituálů pěstování svobody, včetně projevů estetických a společenské etikety. Pilíře západní civilizace a civilizovanosti se začínaly drolit a nové generaci se to líbilo. Vyprazdňující se prostor po zneuctěném „starém systému“ začala vyplňovat náhražkami zvenčí, od zidealizovaného socialismu a anarchismu po jednostranný pacifismus a zředěné formy orientálních náboženství s utopickou globální všeláskou.

V 90. letech generace „demontážníků“ dorostla do mocenských pozic a začala instituce chránící svobodu restrukturovat zevnitř. Odstraňovat vše, co připomínalo staré a na jeho místo dávat téměř cokoli, co bylo jiné. Svobody oproštěné od konzervativní zdrženlivosti, sebekázně a ohleduplnosti se začaly roztékat, vymykat z rukou a ohrožovat bezpečnost. Ta se stala absolutní prioritou. Do deseti let generace, vyrůstající v nejsvobodnějším systému všech dob, proti jehož „nesvobodám“ se bouřila, nastolila dozírací systém, v němž podle statistik z roku 2006 osm set vládních úřadů provedlo 253.000 tajných odposlechů občanů.

Naše civilizace se během jedné generace vzdala po staletí pracně budované koncepce individuální svobody a nahrazuje ji tolerancí skupinových zájmů, včetně takových, které nezastíraně individuální svobodu potlačují. Zachránit ji můžeme jen obnovením občanské statečnosti bez ohledu na osobní bezpečí. Takové, jakou budovali naši předchůdci, připomíná Wilson v závěru knihy. „Svoboda je výsledkem odvahy udržovat principy svobody i tváří v tvář nebezpečí s vědomím, že patologické ideologie můžeme porazit jen silou svých přesvědčení.“

Vyšlo v týdeníku Euro