Ctěný pan docent práv Zdeněk Koudelka mne svou nesoudností dráždí už delší dobu. Dosud jsem mlčel, avšak tentokrát už nemohu; jeho plivání, nyní na Jiřího Dienstbiera, už přesáhlo únosnou míru.
V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl přerušit, jednak jsem si řekl, že o moc nepřijdu, protože o svém „vždy milovaném“ Formanovi toho přece vím už dost. Hlavně ať to vidí jiní, především ti mladší.
Nosil jsem v hlavě podobné úvahy jako známý (a mnou uznávaný) publicista Karel Steigerwald. Mám k tomu i malý vtip: „Pane, jestli vás teď napadá to stejné co mě, tak to jste teda pěknej haj..!" Steigerwaldovy „nápady“ vyšly včera v Reflexu a těm, kdo ten článek nečetli, ho vřele doporučuji: https://www.reflex.cz/clanek/komentare/86407/karel-steigerwald-tak-je-zeman-tim-ruskym-agentem.html. Cituji jeho hlavní myšlenku: “Kdyby někdo konečně řekl přímo, že Zeman je ruský agent, a Zeman to dal k soudu, možná by se orgány, které mají agenty na starost, konečně probudily, přestaly by kolem prezidenta přešlapovat jak slepé báby a zjednaly by konečně odborně jasno.“
Jak se všeobecně uznává, politiku nejlépe charakterizují dvě hlavní dimenze: vodorovná pravolevá (a ať se to dnes mnohdy popírá, stále silně existuje, už jen proto, že je víceméně věčná) a na ni kolmá, svislá dimenze etická. Ta se – zejména praktikujícími politiky – vždy podceňovala, avšak rozhoduje, neboť už za feudalismu platilo, že byl-li vládce slušný a moudrý, lidem se dařilo dobře, a byl-li neslušný a nemoudrý, trpěli. Něco velmi podobného platilo, platí a vždy bude platit i pro demokracii.