Trochu víc pokory, pane Dienstbiere jr.

29. 03. 2015 | 14:00
Přečteno 7065 krát
Kdyby se president volil už dnes, volil bych Vás, ale s „nemalou obavou“ - jak to kdysi zpíval rockový skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista Jiří Helekal - a hlavně jen proto, že se podle mne zatím nikdo lepší nenabízí.

Tu obavu mi vnuká můj zkušený a životem opráskaný psychologický čich. Máte podle mne příliš silné ego, příliš si věříte, příliš věříte svým názorům a málo nasloucháte druhým – málo se učíte a omezuje Vás to. Jinými slovy, budíte ve mně dojem či zdání, že „všechno“ víte a ze všech nejlépe.

S obavou myslím i na to, jaké ponaučení jste si asi vzal z nedávného sjezdu ČSSD, který vám nastavil zpětné zrcadlo (jakých kvalit je teď vedlejší). Považoval bych za přirozené, kdybyste se trochu naštval a možná i trochu zatvrdil, ale za ještě přirozenější a správnější bych považoval, kdybyste se nad sebou zamyslel, a to co možná nejhlouběji.

Chápu, že jako syn velkého otce a za normalizace, kdy jste vyrůstal, těžce zkoušeného disidenta, jste to neměl lehké, podobně jako děti chartistů, které jsem tehdy měl možnost sledovat a z nichž mnohé to poznamenalo na celý život. Problémy a utrpení v dětství vedou obvykle k tomu, že někoho nalomí a jiný si řekne „já vám ukážu“. (Představuji si, možná mylně, Klause a Zemana, jak v dětství byli svými vrstevníky biti jak žito; Mussoliniho a Hitlera bili jejich otcové a oba tito těžcí egocentrici to pak ukázali všem.)

Jak známo, děti velkých otců to nemají lehké. Velký otec Masaryk vychoval nezdárného syna Jana, a proto tak trpěl, když zdárný syn Hubert zemřel na tyfus, neboť za války pomáhal utečencům z východu a nakazil se od nich. Velký Karel IV. svého syna Václava rozmazlil, příliš mu umetal cestičky, a tím ho připravil o Římské království a nám Čechům tak připravil neblahou budoucnost. Pozor, u Vás sice nejde o Římské království ani císařství, avšak i u Vás jde o hodně. Možná i Vy jste jako dítě na jedné straně trpěl, na druhé straně jste byl rozmazlován - obojí vyjde nastejno, deformuje a egocentrizuje to přirozený psychický vývoj a snižuje to soudnost a schopnost zpětné vazby. Patologičtí egocentrici Klaus se Zemanem měli (a mají) soudnost minimální a těžce nás tím poškodili.

Jste vzděláním právník – nevím, nakolik jste orientovaný v ostatních humanitních oborech, ale pokud Vám smím něco doporučit, začtěte se nebo se znovu začtěte do Komenského, Havlíčka, Masaryka, Čapka, Junga, Fromma, Janova a Poppera. Hlavně do Masaryka, ten byl svou pokorou a schopností naslouchat pověstný.

A pokud si mohu troufnout ještě něco (absurdního? – ale je jiná cesta?), tak bych Vám doporučil hlubinnou psychoterapii. Není na tom nic špatného, v Americe jí projde hodně lidí, kteří na to mají peníze. Ale opět pozor, zdaleka ne všichni psychoterapeuti jsou dobří a hlavně jimi mnohdy nejsou ti nejznámější. Podle mých zkušeností i zde platí podobně jako v politice, církvích a jinde „čím výš tím hůř“, neboť do výšek tyto lidi až příliš často vynáší – jejich Ego.

Dobře provedená hlubinná psychoterapie lidi osvobozuje od negativních prožitků z dětství (včetně rozmazlování, protože jeho důsledky pak dítěti vrátí často krutý kolektiv vrstevníků nebo později „sám život“), a ty máme skoro každý, s velkou pravděpodobností i Vy. Pročištění hlavy uklidňuje a zejména pročišťuje úsudek a zvyšuje kreativitu. Janovovskou hlubinnou psychoterapií se nestyděl projít ani John Lennon a pod jejím vlivem napsal „píseň století“ Imagine. Ačkoli nejsem takový utopický levičák jako on, je to po čeké druhá hymna mého života http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lennon-john/imagine-1656 a když si ji občas pustím, vždy jsem znovu dojatý. I proto, že z Lennona vyzařuje nesmírný klid a neobyčejné, ale zdravé sebevědomí, a že ho nějaký (možná najatý) gauner nebo blázen odrovnal.

Pokud jsem se na cestě „do hlubin Disenstbierovy duše“ v něčem zmýlil, což je pravděpodobné, předem se Vám velice omlouvám.

„Dienst“ znamená službu duhým, ne sobě…

A aby toho nebylo málo a ačkoli „nevěřící Tomáš“ neboli agnostik či „něcista“, přidávám článek Karla Čapka o právníku-filosofovi Emilu Svobodovi:

„Emil Svoboda: myšlenky o právu, etice a náboženství

Svobodova kniha by se spíše mohla jmenovat ‚Etika práva, veřejného života a náboženství‘, neboť nehledá, co je v právech právnického, nýbrž co je v nich etického; neptá se, co je to náboženství, nýbrž co je v něm mravního. Jediný mravní zájem, jediná etická víra sjednocuje tyto rozptýlené kapitoly v pevný celek morálního vyznání, v soustavu osobního idealismu, který se právě nejnázorněji osvědčuje ve svém užití na nejrůznější oblasti života.

Chcete podat jeho nástin. Nemohu sledovat všechny jeho aplikace na různé otázky veřejného života, na politiku, manželství, prostituci, sociální péči, výchovu atd., ale upozorňuji na to, že právě v nich najde čtenář prubířský kámen ryzosti a účinnosti morální víry, kterou autor filosof neustává vřele a důrazně hlásat.

Myšlení Emila Svobody je napojeno Schopenhauerem a ruskými básníky-mysliteli Dostojevským a Tolstým, duchem buddhismu a vřelostí evangelia; specifického zabarvení mu dává právnické povolání autora, profesora juris civilis, v jehož rukou se etika prakticky přeměňuje v občanskou nauku. Avšak nic není učenému právníkovi cizejší než právnický racionalismus; právo je mu pro potřeby lidského srdce příliš úzkým rámem, nebo abych užil jeho obrazu, jen sochařským lešením, jež má pokrýt živá a bohatá modelace lidského života. Tvůrčí práce, praví, není na poli právním, nýbrž v mravním obrození, bez něhož ani právo nesplní své poslání. Právo a etika se stýkají v tom, že v obou se koná soud nad lidskou činností; avšak soud etiky je vnitřní, jeho měřítkem je svědomí; právní soud je zevní, jeho měřítkem jsou životní zkušenosti a kategorické příkazy čistě praktické povahy.

Nemohou se oba ty soudy ocitnouti v rozporu? Odkud čerpá právo své mravní oprávnění, k jakému etickému ideálu tíhne? Tady Emil Svoboda ukazuje na klasických příkladech z literatury, že právně nezávadný skutek může být hluboce nemravný, nebo že protiprávní čin může být mravním hrdinstvím. Právo nelze ztotožnit se spravedlností a mravností; etika je konečně příliš soucitná, než aby se omezovala na souzení. Nemá-li však právo kladné etické hodnoty, nemá-li hodnoty tím, co uskutečňuje, má zato velkou mravní i životní hodnotu tím, čemu zabraňuje. Ne že by mohlo svými tresty zabránit všemu zlu; potlačuje však pomstu, spoutává pud po odvetě a uvádí ho v meze lidskosti. Trestá, aby netrestal poškozený, uvádí rovnováhu mezi křivdou a odvetou. ‚V tomto pojetí hrot práva není obrácen proti křivdě. Jinému soudci je ponecháno, aby zvážil vnitřní etickou hodnotu činu. Právo se obrací proti odvetě a určuje, zda a pokud je v daném případě srovnatelné s jeho vlastním, relativním, na životní zkušenosti založeným pojmem spravedlnosti, aby se poškozený hojil na škůdci‘. Proto se právo omezuje na případy praktického významu, jen ‚těch otázek se… dotýká, jež samo pojalo ve svůj dosah‘. Proto dále musí být nadáno výkonnou mocí, musí dávat záruku, že samo obhájí ohrožený životní zájem; konečně tíhne přirozeně k nenáhlému vývoji, k jisté konzervativnosti, aby posílilo vědomí práva a důvěru k němu.

Posléze potřebuje nedotknutelné dodržování jistých forem. To jsou nutné zevní znaky práva; jeho ideálem je, aby ti, kdo jsou mu podrobeni, žili ve znamení příkazu: nikomu neubližuj. Ideálem práva je tudíž etická spravedlnost a celý vývoj právních řádů se děje v tom směru, aby se právo přiblížilo skutečné, materiální, etické, ne pouze formální spravedlnosti. Až bude násilí nahrazeno láskou, až na místo práva nastoupí etická spravedlnost, tehdy nebude třeba ani státu, ani práva - to je idealistický anarchismus, který v ústech právníka až překvapuje. Právo není mravním ideálem, ale směřuje k němu, s tím jasným uvědoměním, že se stane zbytečné a samo sebou odpadne, bude-li dosaženo toho, aby mravní zákon panoval svrchovaně a nezrušitelně mezi lidmi a mezi národy. Právní zákon se nesmí postavit místo zákona mravního; nesmí se porušit úcta k zákonu, ale to k mravně hodnotnému jednání nestačí. Právo je stejně tak jako sám život dobrem i zlem, i právo možno ctít, milovat v něm to, co velkého a krásného vyjadřuje, je možno je chápat jako nástroj v rukou tvůrčí vůle života, která připravuje dráhu k ideálu spravedlnosti a lásky.

Co je však mravní ideál spravedlnosti? Zde se Emil Svoboda přiklání k Schopenhauerově etice a vidí jediný mravní ideál: soucítění, a jediný mravní příkaz: nikomu neubližuj a pomáhej každému, seč jsi. Metafyzickým důvodem etiky je jednota veškerenstva; tak prolom úzké hranice osobního zájmu, souciť se vším, poznej vlastní Já v každém a ve všem, co v životě potkáváš. Rozprostři náruč a obsáhni všechno láskou bez účelu a bez mezí. Milovat člověka znamená – milovat jej tak, jak je, s vlastnostmi dobrými i zlými, s přednostmi a slabostmi. Běda člověku, který druhého přestane milovat proto, že ho nemůže učiniti shodným se svou představou. Běda tomu, kdo dovede milovat zem, jen stane-li se rájem! Na světě je jen jeden lék proti zlu a bolesti, a tím je láska. Nevěř ve formule příliš růžové nebo černé. ‚Skepse nezavírá oči před stíny života. Odhaluje špatnost a bídu všude tam, kde ji nalézá, i tam, kde ji tradiční nazírání vidět nechce. Ale neodvrací se od světlých míst, radostně se otevírá trsům paprsků pronikajících na životní dráhu… z neznámých světelných zdrojů.‘

Tyto neznámé světelné zdroje jsou zároveň zdrojem náboženství. ‚…v oněch zasvěcených okamžicích, kdy se člověk rozhoduje pro etický skutek, v jeho srdci promlouvá boží hlas… Jeho hlas tajemným způsobem popírá odvěké zákony přírodního dění. Hlásá spravedlnost a soucit uprostřed přírody, v níž není spravedlnosti ani soucitu… Skutek eticky proráží otvor do hráze živočišného dění, dává vyhlédnout do oblasti, kterou zevní pozorovatel nazve Neznámem, ale která je pro vnitřní život člověka oblastí nejblíže a nejdůvěrněji známou oblastí nejvyššího… nenahraditelného štěstí.‘ Nejprve znepokojovalo člověka tajemství zevní, tajemství světa a přírody. Spása však není v dokonalém poznání, nýbrž v přerodu vůle. ‚Na té se člověk cestě obrací od marné práce hledat Boha mimo sebe pomocí smyslové zkušenosti a rozumových dedukcí k plodné a naděje plné práci: hledat Boha v sobě, ve vlastním nitru, v podstatě etickým uvědoměním. Na pomoc přichází nové tajemství nedozírného významu a uchvacující síly: tajemství etického činu. Nedivím se již hromu a blesku, nedivím se větru ani ohni, nezbožňuji kosmická tělesa, mnohé, co dříve člověka plnilo úžasem je mi jasné, ale mystériem zůstává etický čin. Čin, který se příčí všemu přirozenému, který je vzpourou proti přírodě a jejím zákonům, který… prozrazuje tajemnou svobodu – možnost obrácení vůle novým směrem. Z něho se rodí nejvyšší štěstí, jediné, které nebude vystřídáno zklamáním, neboť se nikdy nepřesytí… Každý z nás nosí v srdci svého, ale zároveň jediného a všem společného Boha, v každém z nás se ozývá jeho hlas jako hlas svědomí.‘ Tato náboženská víra uzavírá kruh etikových názorů; i náboženství je jen prohloubením mravního života, jeho promítnutím do nekonečna. Zde Emil Svoboda, jemný filosofický eklektik, postupuje souběžně s pragmatismem, jenž zmoralizoval celou oblast filosofie.

Kritika Svobodových názorů by musela začít kritikou jeho etiky, jež je podkladem všeho ostatního; etika je vskutku vůbec pole navýsost problematické: v praxi se dohodneme spíše o tom, co je mravně dobré, než bychom našli nesporný etický zákon v teorii. Nemyslím, že mravnost soucitu faktický obor mravního lidského života vyčerpává: považujeme-li všechen praktický život za morální, pak bychom napočetli ještě jiné motivy než soucit. Leč na tom nezáleží - což není v přítomné chvíli lidstva soucit ideálem dost vysokým, abychom se na něm všichni shodli?

Svobodovu knihu by měl číst každý, neboť její nejvyšší hodnota je v konkrétním užití ušlechtilých a horoucích názorů na otázky našeho vlastního národního i soukromého života. Jsem tak dalece pragmatista, že věřím, že dosah filosofie je v jejím užití; mravní filosofie Emila Svobody zasluhuje, aby ti, kdo ji přečtou, ve svém mravním životě docítili její hluboký, nejlidštější dosah - aby sdělila čtenářům víc než své myšlenky: i svůj vážný, vřelý, slovanský cit lásky a družnosti.“

Opakuji, že to všechno jsem napsal a uvedl proto, že bych ve Vás rád viděl budoucího českého presidenta. Patologického egocentrika, notorického demagoga a mezinárodního ostudáře Zemana v žádném případě - a Vy jste jeden z mála, kdo má šanci ho porazit.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy