Když se na naší polistopadové politické scéně objevil Karel Schwarzenberg, byl jsem tomu velice rád. Když Václav Havel oznámil, že bude jeho kancléřem, měl jsem z toho povznášející pocit - v době, kdy jsme byli politicky a ideově desorientovaní, mi to dávalo pocit, že mezi našimi vesměs nezkušenými politiky bude také někdo, kdo má mezinárodní zkušenosti, kdo „ví a zná“.

Povznášející pocit z Karla Schwarzenberga jsem měl i za protestních bouří proti Klausovi a Zemanovi v roce 1999, kdy coby jedna z předních osobností Impulsu 99 stál na správné straně. Jako vedoucí tehdejší brněnské pobočky Impulsu jsem zažil i zvláštní pocit, když jsem na jedné z přednášek seděl vedle něj, a protože tam bylo málo místa, dotýkal jsem se ho. (Něco podobného zažil můj českoamerický a jinak celoživotní přítel Ivo Řezníček, když byl jako tlumočník pro češtinu natlačen na presidenta Clintona. Na to se ovšem navazuje můj opačný pocit: když jsem na jedné z panelových přednášek Masarykovy demokratické akademie seděl vedle komunisty Ransdorfa – hrozně nejen ideově, ale též biochemicky smrděl.)

Také později jsem Schwarzenberga chápal jako víceméně středového politika, „čistého pána“ a Havlovského pravdaláskaře, který se stejně jako Havel přiklonil k Zeleným. Když za (otřesné) druhé volby presidenta Klause stál vedle Martina Bursíka (kterého jsem po pravdě jinak moc „nemusel“), a … Ivan Langer Bursíkovi před televizními kamerami spílal jak malému klukovi a Schwarzenberg u toho bezmocně stál, moje sympatie k němu ještě narostly.

Jenže jak to v politice chodí, jak většina politiků ucítí pach moci, začínají se měnit. Zásadní změnou u Schwarzenberga bylo, že se přiklonil k pravicové části KDU/ČSL, která přispěla ke Klausovu zvolení, a že se spojil s Miroslavem Kalouskem. Ať už to byl machiavelismus nebo se vynořila jeho konzervativní aristokratická podstata, u mne tím poprvé zřetelně klesl. Myslím, že právě tím si nařízl větev, pokud už tehdy aspiroval na budoucí post presidenta republiky. Neboť Kalousek se již v té době projevoval jako … a vrána k vráně sedá.

Schwarzenberg ovšem klesal i svými průběžnými mediálními projevy, a klesal zejména do populismu. Zatímco dříve „bodoval“ vtipnými lidovými a docela levicovými výroky, postupně upadal do vulgarit, jako by se od Kalouska a pak i od Zemana učil, jak oslovovat „hospodu V. cenové skupiny“. Tehdy jsem si říkal: Máte to, šlechtici, který údajně chce šlechtit národ, zapotřebí?

Do presidentských voleb vstupoval jako už oslabený. Přesto jsem ho tehdy ještě volil (byť v prvním kole Dienstbiera), ale už jen pro českou politiku příznačně jako menší zlo. To, že ho Zeman porazil těsně a zřejmě hlavně díky závěrečnému podrazu, který na něj udělal, na podstatě Schwarzenbergova problému nic nemění.

Jeho zpočátku slibně se vyvíjející politická kariéra tedy dopadla skoro tragicky. V pozadí byla podle mne morálka, na kterou sám vždy poukazoval.

Škoda, škoda, nejen pro něj, ale i pro nás pro všechny.

Nejen Freude, ale morálko – vždycky na Tě nakonec dojde!