Nepochopený prorok Tomáš G. Masaryk (1) – úvod

06. 04. 2015 | 10:20
Přečteno 3281 krát
Před necelými deseti lety jsem obešel některé své bývalé učitele z brněnské filosofické fakulty, s tím, že je třeba napsat nové Hovory s TGM - že jsou sice skvělé, ale pro dnešní uspěchanou dobu, a zejména pro mladé lidi, kteří by Masaryka měli znát především, jsou už příliš rozvláčné a hlavně, že k tomu nejdůležitějšímu, k třetí části nazvané Myšlení a život, se propracuje-dočte jen málokdo.

Za zmínku stojí zejména odpovědi psychologa prof. Vladimíra Smékala, který mi řekl: „Ano, Masaryk je dodnes velkou, ale nenaplněnou výzvou“ a dnes již zesnulého politologa doc. Jaroslava Šabaty (otce Anny Šabatové a tchána Petra Uhla), na kterého jsem vyhrkl „Masaryk je podle mne největší filosof všech dob!“ a on mi odpověděl, což mě překvapilo: „Pane kolego, já si to myslím taky,“ a dokonce z něj po chvíli vylezlo, že po celý život podobně jako Masaryk věřil v boha. Několikrát jsme se pak spolu setkali a stejně jako prof. Smékal mi řekl, že na to už bohužel nemá sílu. Avšak vybídl mě: „Tak to napište sám, jste široce vzdělaný a máte na to ducha… já vám s tím pomůžu!“

Povzbudil mě, jinak bych si na to netroufl. Později jsme se však rozešli, protože podle mne zůstal příliš „rudý“. Nakonec jsem vyhledal masarykoložku prof. Stanislavu Kučerovu, bývalou (polistopadovou) děkanku Pedagogické fakulty MU, která mi pomohla nejvíc a s níž se dodnes úzce přátelím. (Pro úplnost: Pomohli mi též filosof prof. Miloš Dokulil a sociální psycholog doc. Ivo Plaňava, později též duchovní pražských unitářů Petr Samojský, PhD, ekonom a filosof ing. Stanislav Heczko, PhD, religionista doc. Ivan O. Štampach a zejména filosofka prof. Anna Hogenová - mimo jiné svým opakovaným „troufejte si“. Naopak mne šokovalo, že sociolog prof. Ivo Možný, zakladatel Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se přiznal, že Masaryka moc nezná.)

Nejdřív vznikla knížka Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk. Dnes bych „zapomenutý“ nahradil spíše „nepochopeným“ (zapomenutým protože nepochopeným). Pokusím se vysvětlit, proč.

Filosof Erazim Kohák (nemám rád „filozof“ a „filozofie“, zavání mi to Sofií-Zofií, sofistikou-zofistikou) v předmluvě ke knize Josefa Lukla Hromádky „Masaryk“ napsal, že Masaryk měl hodně studentů a málo žáků. Žáky myslel hlavně ty, kdo Masaryka nejen dostatečně, plně a v celé šíři a hloubce pochopili, ale alespoň v některých ohledech přerostli: „Žák velikého myslitele nemůže jen opakovat Mistrova slova, jak je u nás oblibou a zvykem. Tím by zajistil, že mistrova myšlenka, byť o sobě nadčasově platná, zastará spolu se slovy, do nichž ji mistr vložil. Teprve kritickou obnovou mistrova díla se student stává žákem v čestném slova smyslu. Úkolem takového žáka je tlumočit mistrovu myšlenku svými vlastními slovy, která odpovídají jiné době.“ (Dodávám: a něco vlastního k ní v učitelově duchu přidat.)

Mezi žáky Kohák jmenoval pouze Emanuela Rádla, Josefa L. Hromádku a Jana Patočku. Já bych jmenoval pouze Josefa L. Hromádku, neboť Rádl s Patočkou podle mne příliš odbočili (a Patočka podle mého názoru dokonce nepříznivě ovlivnil posledního velkého Masarykova pokračovatele Václava Havla), a naopak bych přidal filosofy Karla Čapka, Milana Machovce a Karla R. Poppera. Čapka pro jeho Hovory s TGM a celoživotní dílo, Machovce pro hluboké pochopení Masaryka a nádherný a plně srozumitelný sloh, Poppera mimo jiné pro „otevřenou společnost“: „Masarykovo Československo bylo nejotevřenější společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa“.

Do druhé knihy „Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012“ jsem vložil tento souhrn a závěr:

(Souhrn:) Podle teologa Josefa L. Hromádky „neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní mravně společenské krize, jednak na hledání cest a léků, jak člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a k svobodě pod vládou práva a lidskosti“. Filosof Josef Král označuje Masaryka za státníka-vychovatele, který „nikdy nežádal, aby jeho žáci přísahali na učitelova slova, ale ukládal přísahu na slova pravdy a činy spravedlnosti a lásky“.

Podle politologa Jaroslava Šabaty je Masarykovo učení „jedinečnou syntézou základních motivů křesťanského, liberálního a marxistického universalismu“, podle psychologa Vladimíra Smékala je „velkou výzvou, stále ještě čekající na naplnění“. Sociální psycholog Ivo Plaňava konstatuje, že se Masarykovi „poštěstilo kladně ovlivnit mezilidské vztahy v české prvorepublikové společnosti“, sociolog Ivo Možný mu přiznává, že se „výrazně zapsal do počátků sociologie“. Podle pedagoga a filosofa Bohumíra Blížkovského „dal národu i světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program“. Historik Alain Soubigou vyzdvihuje, že ovlivnil svou dobu víc než kterýkoli jiný filosof před ním i po něm.

Masaryka ovšem nelze chápat pouze jako filosofa či polyhistora, výstižnější je označit jej za ideového vůdce, vizionáře a v jistém smyslu i teologa, který vystoupil s filosoficky podloženou představou, jak ovlivnit vývoj světa a sám se na jejím uskutečňování aktivně podílel.
Byl myslitelem spíše neknižního, sokratovského ražení; jeho celoživotním zájmem byla především politika (G. B. Shaw ho považoval za jediného potenciálního presidenta Spojených států evropských, jinými byl označován jako „Great Old Man of Europe“ nebo jako „Největší Slovan naší doby“).
Následovníka, který by jasně, kongeniálně a přehledně vytýčil strukturu jeho filosofie, případně ji rozvedl a nebo dokonce s její pomocí i přerostl postmodernismus a neoliberalismus, ovšem dodnes bohužel nenašel. Filosof Lubomír Nový mluví o vnitřní logice Masarykova myšlení, kterou dosud nikdo plně nevyložil, sám to však také nedokázal. Ani tak významní čeští filosofové jako Jan B. Kozák, Emanuel Rádl, Josef L. Hromádka, Jan Patočka a Milan Machovec se neodpoutali od ‚vyvážených‘ soudů a kritických, analytických či popisných výkladů, z nichž celek zřetelněji nevysvítá. Pokud se jedná o Masarykovy zahraniční současníky či pokračovatele, převážně ho rozvíjeli, obohacovali, prohlubovali a upřesňovali, avšak v základních tezích nepřekonali. Byl tvůrcem, spolutvůrcem, anticipátorem, inspirátorem a ‚provokatérem‘, ke kterému se z jeho následovníků – snad jen s výjimkou filosofa Karla R. Poppera – nikdo explicitně nepřihlásil. Filosofové, sociologové a psychologové zejména proto, že mluvil jiným ‚jazykem‘ než oni, nebo proto, že ho buď neznali, nepochopili, pominuli nebo zapřeli; politici proto, že na ně kladl příliš velké nároky. Teoreticky zaměření myslitelé ho nepřijali pro jeho lidovou srozumitelnost, kvůli níž jim připadal méněcenný. Bylo to pravděpodobně způsobeno i obecnou lidskou tendencí naslouchat sobě samému, ‚vyprávět své‘ a upozorňovat především na sebe. Snad to bylo i tím, že Masaryk v mnoha směrech předběhl svou dobu, že viděl příliš dopředu, že se vymykal svému prostředí a že byl nezařaditelný – v dílčím pohledu filosofů, teologů, historiků, sociologů, psychologů, politologů, pedagogů a literárních teoretiků byl ‚málo‘. (Málo byl ovšem naopak jejich povětšinou vědecký přístup, protože Masaryk se učil víc z umělecké literatury než z vědecké a čerpal i z vlastních, ,nevědeckých‘ pozorování a úvah.) Významnou roli sehrálo i to, že byl ‚jen‘ Čechoslovákem.

Masarykova universalistická ‚říše‘ není svébytná ani geniální v jednotlivostech – v těch jistě nebyl a ani nemohl být neomylný – ale jako celek. S výjimkou některých metafyzických a teologických otázek tato říše sice své výboje omezila jen na oblasti, které lidské poznání může bezpečně a kriticky ovládnout a jen s největší opatrností je přesahovala, avšak tyto oblasti zůstaly i tak obrovské – dosáhly hranic lidských možností. Její vnitřní systém lze přirovnat k Mendělejevově soustavě prvků nebo k organické architektuře: všechny jádrové teze jsou propojeny a harmonicky skloubeny, od teorie po praxi, od metafyziky-teologie po věci každodenního života. Zasáhla vedle filosofie, sociologie, religionistiky a politologie též do historie, psychologie, teorie umění, ekonomie, legislativy a vojenství a vyústila v sociopedagogiku a socioterapii. O její integritě svědčí i to, že o ní lze jako o celku říct to stejné jako o jejích těžištích, o etismu a demokracii: nic smysluplnějšího zatím neexistuje. Křesťanství, liberalismus a marxismus překonala tím, že se vyvarovala mýtů, samotné křesťanství i tím, že se otevřela agnostikům a ateistům. Vytvořila novou universalistickou, transkulturální a nadčasovou ideologii, postavenou na kritickém myšlení a realistické noetice. Jejím ústředním pojítkem i motivem je Ježíšovo „miluj svého bližního jako sebe samého“ – to je vyvážený poměr mezi altruismem a přirozeným lidským sobectvím a mezi osobní-individuální svobodou a odpovědností vůči druhým.

Klíčem k hlubšímu porozumění Masarykovi je jeho konkretistické, pluralistické a do jisté míry i dialektické myšlení, jak je integroval do snah o nalezení déletrvajících principů a pravd. Je-li jedním ze zákonů dialektiky jednota a boj protikladů, jeho myšlení usilovalo o jednotu, avšak postihovalo a pojmenovávalo i protiklady.

Druhým klíčem je jeho zdánlivě nenápadná teze „jednáním poznáváme“, spadající téměř vjedno s požadavkem co nejtěsnějšího sepětí výsledků poznání s činy. Zatímco jiní filozofové přemýšleli, diskutovali a ‚vyprávěli‘, Masaryk jednal a získával tím každodenní zpětnou vazbu – už jen tím je přerostl a už jen proto na něj nemohli ‚dovidět‘ a pochopit ho, neboť ve srovnání s ním zůstali „polovzdělaní“.

Své mimořádně vyspělé kriticko-realistické myšlení tento ‚génius s geniální pamětí‘ mnohokrát prokázal v praxi, sporem o Rukopisy Královévodský a Zelenohorský počínaje a fenomenálním tažením za osvobození Čechů a Slováků, v němž se, za krajně obtížných a neustále se měnících podmínek, ‚sám proti Rakousku-Uhersku‘, nedopustil žádné zřetelnější chyby, a proto, stejně ve všech svých předchozích bojích, jednoznačně zvítězil.
Podobně úspěšný byl i na poli evropském a světovém. Za 1. světové války nejen v odboji proti Rakousku-Uhersku, ale též v prosazování plného osvobození středoevropských a jihoevropských národů, v proklamování ne nadměrného potrestání Německa (které, ‚neslyšeno‘, se později ukázalo jako prvotní příčina 2. světové války) ale naopak jeho poválečné podpory, dále úsilím o celoevropskou integraci a ‚předčasným‘ varováním před německým nacismem, před politikou appeasementu vůči Hitlerovi apod. Karl R. Popper ho proto označil za jednoho ze dvou velkých státníků a hrdinů Evropy dvacátého století; tím druhým mu byl W. Churchill (jenž se Masarykovi ovšem jako myslitel ani jako – nezřídka chybující – politik nevyrovnal).

Ideově se Masaryk pokusil vyřešit duchovní prázdno, jehož prvním projevem byla Francouzská revoluce, a které v průběhu devatenáctého století vyústilo do dekadentní atmosféry a do následného propuknutí 1. světové války. Také další vývoj ukázal, na příkladu stalinismu a fašismu-nacismu, jak lze aktivovat ‚prázdné‘ masy, dodá-li se jim jako náhrada za boha jakákoli jiná vize. Současná euroamerická civilizace našla po 2. světové válce východisko především jen v konzumním způsobu života a v honbě za materiálními hodnotami, což může být v budoucnu jednou z příčin jejího konečného úpadku. Masarykův komplexní důraz na vyšší smysl života, na nadosobní ideály, realistickou orientaci a neegoistickou individualizaci mas je dnes mimořádně aktuální, v celosvětovém měřítku.

Jestliže lze novověká staletí označit za staletí mnoha filosofických směrů založených většinou na víceméně jediné ústřední myšlence, i v tom byl Masaryk ojedinělý: skoro všechny byly přínosem, který časem vybledl a byl překonán, Masarykovy vůdčí ideje platí stále.
Postmodernismus vyplynul z desilusí navozených druhou světovou válkou, z neúspěchu levicových nepokojů v ‚zlatých šedesátých‘ letech a z údajného neúspěchu modernismu. Jeho iniciátoři si neuvědomili, že druhá světová válka byla druhou světovou revolucí a že humanismus a demokracie z ní vyšly posíleny. Pokud by disponovali masarykovským nadhledem a objektivitou, nutně by dospěli k závěru, že humanitní demokracie a s ní spojené modernistické ideály i v této válce zvítězily a že budou vítězit též v budoucnu, neboť pravda vítězí nejen ‚sub specie aeternitatis‘: po fašismu a nacismu prohrál nakonec i stalinismus.

Liberalismus prošel stejným vývojem jako v dějinách již mnoho jiných původně nosných a ozdravujících ideových systémů – v podobě neoliberalismu se postupně zvrátil do novodobého feudalismu, absolutismu, nonliberalismu.

V současné nově se prohlubující dekadentní době jsou, budou nebo by měly formulovány teze neomodernismu, nové víry a nové reformace, ve skutečnosti však půjde jen o doplnění, aktualizaci a obohacení tezí, které formuloval již Masaryk. Je třeba sloučit humamismus s ekologismem do všeobecně se uplatňujícího etismu a je třeba vytýčit nově pojaté sociologické obory - sociopatologii a socioterapii.
Uvědomíme-li si, jak široká je obsahová a časová platnost Masarykova učení, jak je v základních tezích promyšlené, vyvážené a dodnes platné, jak přihlíželo k dějinám i k budoucnosti, jak mnoha skutky bylo jím samým potvrzeno, jaké mělo v jeho době a prostředí společenské dopady a jak dalece jako celek předběhlo svou dobu, můžeme ho považovat jako polyhistora-politika – a je jen věcí názoru, zda s nadsázkou nebo bez nadsázky – i za krále filosofů či za ‚krále královny věd‘.

Masaryk, myslitel, revolucionář, zakladatel a nadstranický prezident prvního demokratického státu ve střední Evropě jako jediný v dějinách plně, teoreticky i prakticky, prokázal sílu filosofického a všeobecného, zejména společenskovědního vzdělání.
Veškerá jeho filosofie ústí v požadavek „evoluce myslí a srdcí“, v krajním případě v požadavek (ideově smysluplné) „revoluce železem“.
Je ne zapotřebí, je nutné se přihlásit ke všemu, čím dnešní svět může Masaryk oslovit. Jak ovšem říká, „i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře“.

Každý by si dle Masaryka měl uložit do povědomí, že „věčnost je již teď“, „já jsem také historie“, a spolu s českým husitským králem Jiřím z Poděbrad, jedním z prvních iniciátorů evropské mírové integrace, že „pravda vítězí“.

Západ může v budoucnu podpořit, snad i zachránit jedině rehabilitace a vývoz nejlepších evropských idejí a tradic.

(Závěr:) Současný, zejména západní svět se nachází ve stále se prohlubující krizi, na niž upozornil Masaryk již koncem 19. století a na kterou později poukázali i mnozí další myslitelé, kromě jiných Gándhí, Huxley a Lorenz. Tato krize není primárně dána tím, že Západ se stále více odchyluje od původního křesťanství, ale tím, že za ně jako náhradu dosud nenašel jinou podobně nosnou ideologii. Všechny, i zcela různorodé argumenty podané v této knize ústí v přesvědčení, že Západ se musí vrátit k idejím a vizím, které ho počínaje antikou a raným křesťanstvím formovaly a které mu díky reformaci, osvícenství a modernismu daly jeho duchovní i hmotnou sílu; nesmí se k nim ovšem pouze vracet, musí je rozvíjet a především uvádět v život.

Na reformaci a osvícenství navázaly dva hlavní, navzájem si odporující ideové proudy, realisticko-idealistický a mýticko-materialistický. Oba tyto proudy se postupně odklonily od víry v boha, zatímco však první proud zejména od víry v boha zjeveného, v podobě unitarismu čerpal i z jiných náboženství a připustil i agnosticismus až ateismus, druhý proud víru v boha průběžně nahrazoval ideologiemi, jakými byly liberalismus, marxismus, fašismus, nacismus a postmodernismus. První proud vyústil v modernismus, druhý proud, počínaje romantismem, v stále se prohlubující dekadenci, v současné době reprezentovanou „novým světovým řádem“.

Pro první proud bylo charakteristické, že na jedné straně sledoval odvěkou a víceméně stabilní linii pokroku, na druhé straně se vždy jevil jako revoluční a zesiloval v okamžicích, kdy jednotlivé politické systémy nastolené druhým proudem selhávaly. Příznačné bylo i to, že první proud, tím, jak stále více apeloval na kritický rozum, postupně vždy ztrácel na masové atraktivnosti, kdežto druhý proud se neustále obnovoval, zejména tím, že oslovoval v člověku dodnes převažující archaické složky jeho psychiky a že stavěl na mýtu, že materiální bohatství znamená štěstí. Realisticko-idealistický směr stavěl ‚jen‘ na navzájem propojených základních pilířích pravda–dobro–štěstí. Materiální bohatství považoval za potřebné jen v té míře, aby zajistilo člověku důstojný život a dalo mu podmínky pro pokud možno všestranný osobnostní rozvoj.

Rozdíl mezi oběma těmito proudy nebyl vždy viditelný, mimo jiné proto, že též druhý proud mnohdy přicházel s nově oslovujícími, racionálními a nosnými, vždy ovšem přinejmenším mezerovitými idejemi. Každá materialistická ideologie je mýtická, neboť nedoceňuje význam lidského ducha, vyšších idejí, vyšší kultury a kritického rozumu. Druhý proud proto v sobě od počátku nesl zárodky postupné degradace a depravace a jím nastolené režimy se proto udržovaly a prodlužovaly jen pomocí demagogických až nepodložených apologií a jiných prostředků, včetně násilně mocenských. Současná anonymní meritokracie (navzájem propojený ‚triumvirát obchodu, médií a politiky‘) je dokladem pokroku pouze ve smyslu sofistikovanosti svévole a útlaku. Ideový primát ‚Masarykovy‘ 1. Československé republiky převzaly v průběhu 20. století evropské sociální státy, koncept sociálně tržní ekonomiky je však nyní oslabený a udržuje se – a se stále většími obtížemi – pouze ve státech severozápadní Evropy. Současný „nový světový řád“ vyvolává zdání, stejně jako všechny dosavadní mýticko-materialistické režimy, že je nepřemožitelný a ‚věčný‘, avšak i on dříve nebo později zanikne.

Vzhledem k tomu, že vývoj lidstva vždy určovaly především ideje, nynější pokrok v myšlení i konání musí dokumentovat neomodernismus a nová víra, jejichž hlavní oporou jsou staletími prověřené pravdy a transkulturálně platná morálka.

Z hlediska působení na masy není podstatný rozdíl mezi ideologiemi a náboženstvími, není rozdíl mezi politickými stranami a církvemi. Všechna církevní učení opírající se o zjevení je možno považovat za extremistická.

Neomodernismus je ideologií etistní demokracie, vycházející z duchovních výdobytků antiky a křesťanství, překonávající je minimalizací mýtů a přijímáním prokazatelně kladných tezí vyslovených jinými ideologiemi a náboženstvími. Proklamuje realisticko-kritické myšlení, integrované polyhistorické vzdělání a politickou a veškerou ostatní občanskou angažovanost. Požaduje vytvoření nově pojatých a nově aspirujících interdisciplinárních společenskovědních oborů, socipatologie, socioterapie a sociopedagogiky, úzce spjatých zejména s ‚masarykovskými‘ obory – s filosofií, etikou, historií, sociologií, psychologií, teorií umění, politologií, pedagogikou a religionistikou. Zavádí nový filosofický pojem - multilektika.

Nová víra vychází z unitářství, v duchu Masarykova „nového náboženství“ však nepřipouští nepřiměřenou toleranci a občanskou a politickou pasivitu. Je rozšířena o některé teze jiných světových náboženství. Formuluje nové Desatero.

Není zde to, co Západ po východních evropských zemích po roce 1989 žádal?

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy