Motto: „Poněvadž pravým historickým a společenským činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými ze studia lidské přirozenosti.“

Masaryk, přestože se považoval především za sociologa, byl spíše sociálním či kulturním antropologem než sociologem v běžném slova smyslu, podobně jako byl spíše sociálním či antropologickým filosofem než ‚pouhým‘ filosofem. Jeho jediná publikace označovaná za sociologickou, Sebevražda, se navíc pokusila řešit problém spíše sociologicko-psychologický.

Tato původně habilitační práce je mezi jinými jeho publikacemi ojedinělá i svými obsáhlými statistickými podklady. Je ovšem též typickým příkladem jeho způsobu myšlení: ‚mořeplavec‘ Masaryk v ní nejdříve obeplul daný prostor a potom se vydal dál, za do té doby viditelný obzor. Nejdříve dospěl k těmto závěrům:

- V moderní době sebevražd přibývá, je to znepokojující jev. - Sebevražednost je jedním z důležitých ukazatelů psychické nemocnosti společnosti. - Společenské a majetkové postavení lidí se sebevražedností přímo nesouvisejí - Sebevražednost narůstá zejména ve městech, střediscích moderního života. - V protestantských zemích je vyšší než v zemích katolických, což je daň za to, že protestantské země jsou vývojově dál.

Moderní doba dostává člověka obecně do situace, v níž si neví rady. Mnohý moderní člověk se bojí bolesti a smrti, život mu není duchovním dramatem, chce na něm jen materiální požitky, není v něm dost důvěry a odevzdanosti čemukoli mimoosobnímu.

Masaryk (jako by v něm i v dospělosti pobýval kus malého chlapce) si neustále kladl otázku: proč? Jak bylo pro něj typické, vycházel vždy nejdříve faktů, navršoval na ně své myšlení, a čím víc se vzdaloval od empirie, tím byl obezřetnější, zdrženlivější a neurčitější. Odtud i jeho zdánlivě nedostatečný důraz na metafyziku.

Na otázku proč? v Sebevraždě odpovídá, že současnému člověku něco chybí, hlavně proto, že ztrácí víru v boha a nenachází nový smysl své existence. Krize náboženství přerůstá v krizi společnosti; člověk potřebuje věřit v něco skutečně kladného, možná i vyššího, ale nedostává se mu toho. Lze proto hovořit o potřebě nového náboženství.

Jako sociolog Masaryk rozlišoval sociologii statickou a dynamickou. Zabýval se hlavně sociologií dynamickou, vývojovou, to je filosofií dějin. Pokračoval tak v linii započaté filosofy druhé poloviny 18. století a stejně jako oni byl myšlenkou vývoje silně zaujat. V průběhu jeho dalšího zrání a přesunu pozornosti na politiku se jako řešení dostává do popředí další pilíř jeho myšlenkové výstavby, humanismus. I něčemu tak ‚malému‘ jako je humanismus, „náboženství lásky“, je možno se odevzdat. Zásadní předností nadosobních ideálů je jejich potenciální reálnost: je možno k nim směřovat, usilovat o ně a přibližovat se k nim. Je též možno s pokorou přijímat úlohu článku věčného řetězce a pochopit své vlastní poslání v kontinuitě času.

Humanismus pojmově znamená příklon k lidským potřebám a k pozemskému životu. Jde mu o víc než jen o lidská práva a jde mu o mnohem víc, než aby se člověk měl pouze ‚dobře‘ tj. aby směřoval jen k materiálním potřebám.

I humanismu vývojově přibývá. Pro budoucnost je stálým, nezničitelným kompasem. Na dlouhá staletí byl tlumen křesťanským postulátem, že člověk má sloužit Bohu a vírou v posmrtný život. Reformace a osvícenství nastolily představu, že naplnění pozemského života se s naplněním posmrtným nevylučuje a že člověk má právo žít plně a aktivně, osvobozený od pověr a mýtů. Moderní doba odhalila, co dříve bylo zastřené, ‚vyřešené‘ vírou v Boha: člověk potřebuje mít a znát náplň svého života, odpoutává se od archaických ‚pravd‘ a snaží se o řešení základních životních otázek vlastními silami – hledá je v sobě, vlastním pozorováním vnějšího i vnitřního světa.

Člověku je sice dán sklon věřit v mýty, ten se však může, na rozdíl od potřeby smyslu života, za příznivých okolnosti oslabit zráním, a to jak celospolečenským, tak individuálním. Proti mýtům Masaryk stavěl ‚jen‘ své vidění věcí. V tom je však jeho největší síla: v schopnosti vidět je jasně a kriticky, jak vyvěrala z jeho osobnosti, zejména z vnitřní rovnováhy mezi sebedůvěrou a pokorou, jistotou a nejistotou, optimismem a střízlivostí a z jeho proslulé schopnosti naslouchat druhým.

Ve vývoji lidstva Masaryk sledoval hlavně dvě linie: postupné směřování k synkretismu (slučování nesourodých prvků) a postupný nárůst kritického myšlení. Zajímal ho především vývoj v Evropě, k níž ovšem přičítal i USA a evropskou část Asie. Míšení a sbližování v euroasijském a později i americkém prostoru lze doložit i společným náboženským kořenem, judaismem, na který navázalo křesťanství a islám.

Civilizační prorůstání se postupně zvětšovalo a rozšiřovalo se na celou zeměkouli. ‚Globalizace‘ se vždy účastnily malé i velké státy, malé i velké národy. Masaryk touto skutečností vysvětloval svou koncepci české politiky: i česká politika, politika malého národa, se musí aktivně účastnit na dění v celém světě. V dějinách nic ‚se‘ nestane samo od sebe. Na prvním místě je pro Čechy přirozeně Evropa, v Masarykově době stále ještě jednoznačně nejvýznamnější sídlo a zdroj celosvětové civilizace. Z toho plyne její i česká odpovědnost. V Evropě by se měl dovršit proces postupné integrace a demokratizace a jako v první na světě by se v ní mělo navždy zamezit válkám. Češi se musí cítit nejen jako Češi, ale též jako Evropané a světoobčané. Je ovšem třeba si při tom uchovat své, včetně vlastenectví; to však musí být uměřené, neboť vyhraněnost má zde pouze negativní důsledky.

Pokud se jedná o vývoj kritického myšlení, člověk je od nepaměti „věřivý“ – má sklon pokládat to, jak vidí a vysvětluje si pozorované věci, za pravdu. Má sklon věřit svým vůdcům, ať již světským či duchovním. Také v moderní době dokáže věřit zcela nekriticky. Na druhé straně dějiny ukazují, že i zde je, byť mnohdy velmi kolísajaící a proto téměř neviditelný vývoj-pokrok.

Měřítkem – důležitým, byť ne jediným – stupně vývoje každé společnosti je velikost a množství mýtů, kterým podléhá. Podobně jako ve filosofii, mnohé mýty bývají po svém vyvrácení nahrazovány novými, přesto však lze v průběhu dějin vysledovat jejichn ubývání. Podobně ubývá i zla.
Zlo je s mýtem spojeno, protože co je nepravdivé, nemůže být dobrem. Zlo se stejně jako mýtus ztrácí a znovu vynořuje, vždy v novém hávu, avšak ubývá přinejmenším přímého násilí, jak bylo rozšířeno v minulosti.

Individualismus Masarykovi není v žádném případě egocentrismem a egoismem. Je to individualismus vnitřně řízeného člověka (protipólu pozdějšího Riesmanova vnějšně orientovaného člověka) a je to individualismus limitovaný na jedné straně realisticky posuzovanou skutečnosti na druhé straně vlastními vizemi a ideály.

Novodobé problémy vyvěrají hlavně z toho, že materiálně zajištěný moderní člověk staví svůj život hlavně na lichých, „nemravných“ potřebách, které ukojeny být nemohou, a proto se vnitřně necítí tak šťastný, jak by si přál: tyto liché a nemravné potřeby potřebami vlastně ani nejsou, protože nejsou nutné k tomu, a nemravné potřeby potřebami vlastně ani nejsou, protože nejsou nutné k tomu, aby člověk mohl šťastně a důstojně žít. (K podobným závěrům dospěl již Buddha – i k tomu, že déletrvajícímu štěstí spíše brání.)

V těchto souvislostech se vnucuje otázka: uvažují současní historici a sociologové podobně? Uvědomují si, že neoliberalismus a se stal novým náboženstvím? Dělají z toho adekvátní závěry? Co ekonomové, právníci – a politici? Přijímají Masarykův požadavek komplexního poznávání lidského světa, vědí o něm vůbec? Kdyby o něm věděli, neuvažovali by jinak?

Není především jejich omezený rozhled jednu z hlavních příčin současného stavu lidstva?