Milostné koláže 7, Na táboře (1963)
Už nejsme malí; začínáme přemýšlet o věcech, které nás dosud nenapadaly. I když některé jsme si – snad skoro všichni – uvědomovali už dávno.
Pamatuji si, jak mi vadilo, když se dospělí přede mnou bavili, jako kdybych nebyl. Svět se mi tehdy zdál dvojí – svět slov a vět, které byly určeny mně, a ten pravý, ten jejich. Co jsem se natrápil: Jak to vlastně je? Co si myslí a jací jsou ve skutečnosti?
xxx
Když měl Ludvík šestnáct, chodil s Janou, hodnou, o rok starší holkou. Také si spolu dopisovali, a snažili se do toho dávat všechno.
Před prázdninami mu řekla, že pojede do pionýrského tábora dělat praktikantku. Domluvili se, že tam za ní zajede, s kamarádem Olinem.
K táboru dorazili v podvečer. Oba v trampském, s kytarami. Za pasy měli lovecké nože.
Nad táborem vlála československá vlajka. O kus dál se leskl rybník obklopený loukami a lesem.
Chvíli pocházeli za plotem a čekali, zda Janu neuvidí.
Nějaké děti na ně začaly posměšně pokřikovat. Olin jim řekl, zvýšeným hlasem: „Chudáci, ste tady jak v koncentráku… Štěkáte jak psi za plotem!“
Jana se neobjevila. Zašli tedy k rybníku a na kraji lesa si postavili stan. Rozdělali malý oheň a ohřáli si na něm konzervu. Chtěli si zahrát na kytary, ale rozmysleli si to.
V noci, když už spali, vnikli do jejich stanu vedoucí z tábora, mladíci o něco starší než oni, a vytáhli je násilím ven.
„My vám dáme koncentrák!… Tady se nesmí stanovat!… A co ten oheň?!“
Zbourali jim stan a zadupali skomírající oheň. Přivlekli je k molu, které bylo opodál, přinutili je, aby se vysvlékli do naha, a hodili je do vody. Pak počkali, až vylezou.
„A teď cvičit… abyste se nenachladili! Deset kliků… teď poklus na místě!… a teď poskakovat snožmo!“
Mezi vedoucími, kterých bylo kolem dvanácti, byly i dívky. Jedna z nich si přidřepla na metr od Ludvíka a dívala se, jak se mu houpe ‚pták‘. Neměl ho nijak velkého; teď byl ještě zchlazený, scvrklý vodou, snad i úzkostí.
Postávala tam i Jana, ale stranou. Ludvíka nikdy nenapadlo, že ho poprvé uvidí nahého takhle.
Když to skončilo, Ludvík s Olinem pobrali oblečení a vrátili se ke stanu. Pomalu všechno sbalili a chystali se odejít.
Ze tmy se vynořila Jana, jako zjevení, skoro se jí lekli.
„Tady máte čokoládu, nic jinýho jsem v tý rychlosti nenašla… Kluci, mně je to tak strašně líto!“
Sama je jednoho po druhém objala, Ludvíka několikrát políbila.
Olin tiše zvolal: „Já chcu taky!“
Pamatuji si, jak mi vadilo, když se dospělí přede mnou bavili, jako kdybych nebyl. Svět se mi tehdy zdál dvojí – svět slov a vět, které byly určeny mně, a ten pravý, ten jejich. Co jsem se natrápil: Jak to vlastně je? Co si myslí a jací jsou ve skutečnosti?
xxx
Když měl Ludvík šestnáct, chodil s Janou, hodnou, o rok starší holkou. Také si spolu dopisovali, a snažili se do toho dávat všechno.
Před prázdninami mu řekla, že pojede do pionýrského tábora dělat praktikantku. Domluvili se, že tam za ní zajede, s kamarádem Olinem.
K táboru dorazili v podvečer. Oba v trampském, s kytarami. Za pasy měli lovecké nože.
Nad táborem vlála československá vlajka. O kus dál se leskl rybník obklopený loukami a lesem.
Chvíli pocházeli za plotem a čekali, zda Janu neuvidí.
Nějaké děti na ně začaly posměšně pokřikovat. Olin jim řekl, zvýšeným hlasem: „Chudáci, ste tady jak v koncentráku… Štěkáte jak psi za plotem!“
Jana se neobjevila. Zašli tedy k rybníku a na kraji lesa si postavili stan. Rozdělali malý oheň a ohřáli si na něm konzervu. Chtěli si zahrát na kytary, ale rozmysleli si to.
V noci, když už spali, vnikli do jejich stanu vedoucí z tábora, mladíci o něco starší než oni, a vytáhli je násilím ven.
„My vám dáme koncentrák!… Tady se nesmí stanovat!… A co ten oheň?!“
Zbourali jim stan a zadupali skomírající oheň. Přivlekli je k molu, které bylo opodál, přinutili je, aby se vysvlékli do naha, a hodili je do vody. Pak počkali, až vylezou.
„A teď cvičit… abyste se nenachladili! Deset kliků… teď poklus na místě!… a teď poskakovat snožmo!“
Mezi vedoucími, kterých bylo kolem dvanácti, byly i dívky. Jedna z nich si přidřepla na metr od Ludvíka a dívala se, jak se mu houpe ‚pták‘. Neměl ho nijak velkého; teď byl ještě zchlazený, scvrklý vodou, snad i úzkostí.
Postávala tam i Jana, ale stranou. Ludvíka nikdy nenapadlo, že ho poprvé uvidí nahého takhle.
Když to skončilo, Ludvík s Olinem pobrali oblečení a vrátili se ke stanu. Pomalu všechno sbalili a chystali se odejít.
Ze tmy se vynořila Jana, jako zjevení, skoro se jí lekli.
„Tady máte čokoládu, nic jinýho jsem v tý rychlosti nenašla… Kluci, mně je to tak strašně líto!“
Sama je jednoho po druhém objala, Ludvíka několikrát políbila.
Olin tiše zvolal: „Já chcu taky!“