Milostné koláže 10, Při gramofonu (1977)
Vyměníte si spolu telefonní čísla, ale nezavoláš jí. Když ti zavolá ona, položíš telefon. Jsi někde jinde; jsi někdo jiný. Tvůj život se neřídí jejími ovčími pravidly a neutvářejí ho promarněné výzvy. Jsi výš.
Na to, že nemáš pravdu, přijdeš až mnohem později, a pouze pokud ti osud přál.
xxx
Petr, student posledního ročníku Vojenské akademie Antonína Zápotockého, čekal před vchodem do kina Moskva na svou přítelkyni. Když usoudil, že už asi nepřijde – řekla, že jí to možná nevyjde – šel do kina sám.
(Nikdy o tom nemluvil, ale bylo to v něm: už když byl malý, návštěvy se nad ním rozplývaly. Všechno mu vycházelo, jako gangsterovi v detektivce, kterému všichni drží palce.
Jeho matka o něm už před časem prohlásila, že je to tygr v beránčím rouše. Otec, podplukovník a učitel historie na stejné škole, ji tehdy opravil: „Říká se vlk, Marie!“)
Když se prodíral řadou v ztemnělém sále, všiml si mladé, docela hezké dívky. Vedle ní bylo volné místo.
Posadil se jí do klína, jakoby omylem, řekl „promiňte“ a přesedl si.
Po kině se spolu procházeli po městě. Trochu vedle něho cupitala, protože byl vysoký a byl zvyklý chodit rychle, ona byla spíš menší. Měla kaštanové vlasy, prohnutý nosík s pihami a veselé, upřímné oči. Měla krásné nohy; na to si potrpěl.
Pozval ji k sobě; nabídl jí Henessy.
Po půlhodině odhadl, že už je čas.
„Můžu vás políbit?“
Potom zapnul gramofon a pustil desku s osvědčenou poslední větou z Mahlerovy třetí symfonie. (Věděl, že měla původně název Co mi vypráví láska, ale že to Mahler škrtnul; asi proto, aby proti sobě nepoštval měšťáky. Věta, začínající pianissimy a končící údery bubnu, vyjadřovala, nejjednoznačněji jak jen hudba může, milostný akt.)
Do poslední chvíle dívce vykal.
Tvářila se, a skoro to tak i dělala, jako kdyby to nebylo poprvé.
Na to, že nemáš pravdu, přijdeš až mnohem později, a pouze pokud ti osud přál.
xxx
Petr, student posledního ročníku Vojenské akademie Antonína Zápotockého, čekal před vchodem do kina Moskva na svou přítelkyni. Když usoudil, že už asi nepřijde – řekla, že jí to možná nevyjde – šel do kina sám.
(Nikdy o tom nemluvil, ale bylo to v něm: už když byl malý, návštěvy se nad ním rozplývaly. Všechno mu vycházelo, jako gangsterovi v detektivce, kterému všichni drží palce.
Jeho matka o něm už před časem prohlásila, že je to tygr v beránčím rouše. Otec, podplukovník a učitel historie na stejné škole, ji tehdy opravil: „Říká se vlk, Marie!“)
Když se prodíral řadou v ztemnělém sále, všiml si mladé, docela hezké dívky. Vedle ní bylo volné místo.
Posadil se jí do klína, jakoby omylem, řekl „promiňte“ a přesedl si.
Po kině se spolu procházeli po městě. Trochu vedle něho cupitala, protože byl vysoký a byl zvyklý chodit rychle, ona byla spíš menší. Měla kaštanové vlasy, prohnutý nosík s pihami a veselé, upřímné oči. Měla krásné nohy; na to si potrpěl.
Pozval ji k sobě; nabídl jí Henessy.
Po půlhodině odhadl, že už je čas.
„Můžu vás políbit?“
Potom zapnul gramofon a pustil desku s osvědčenou poslední větou z Mahlerovy třetí symfonie. (Věděl, že měla původně název Co mi vypráví láska, ale že to Mahler škrtnul; asi proto, aby proti sobě nepoštval měšťáky. Věta, začínající pianissimy a končící údery bubnu, vyjadřovala, nejjednoznačněji jak jen hudba může, milostný akt.)
Do poslední chvíle dívce vykal.
Tvářila se, a skoro to tak i dělala, jako kdyby to nebylo poprvé.