Čím víc ho milovala, tím víc v tom bylo i trpkosti. Její láska onemocněla trpkostí.

xxx

Byli tři: Josef (po otci), Jan a Jiří.

Jejich otec – říkalo se mu nejdřív Velkej Pepa, potom Starej Pepa – byl zajímavý, zemitý člověk.

Doma to však byl sobec a despota. Své ženě, nevýbojné a nejisté, neustále zahýbal. Když bylo Malýmu Pepovi čtrnáct, spáchala sebevraždu.

Bratři se často hádali a prali, ale později, tak trochu i ze vzdoru vůči otci, se semkli. Hlavně po matčině smrti.

Pepa šéfoval, Honza byl něco mezi, Jirka poslouchal. I když nebyl zdaleka hloupý, vyrostl z něho dobrák-trouba. Ještě v patnácti nevěděl, jak se dělají děti.

Prostřední Honza na to přišel brzo a docela brzo si to i vyzkoušel.

Byl to frajer s ostře řezanými rysy, sportovec, vysoký, se širokými rameny a svižnou chůzí. Rád o sobě říkal, že má ‚nízký chcaní‘ (ne každý tomu rozuměl).

Ženy se mu staly životní náplní snad ještě víc než jeho otci. Vždy to ovšem jen s nějakou táhl, někdy i s několika současně, nikdy se však neoženil.

Došlo mu, že zamilované ženy jsou pro něho schopny obětovat hodně.

Byl líný, moc nevydělal, dost pil. Začal ženy využívat.

Měl štěstí: žádné neudělal dítě. Dělal ale neudělal. Nebo mu to aspoň nikdy žádná nenahlásila.

Na ‚baby‘ měl jednoduchou teorii. „Musíš mít na čele rozsvícený světýlko, ale musí jenom blikat, jako že seš k mání… nesmí ti svítit moc, to by ju zahnalo… to je pak lepší, když nesvítí vůbec!“ řekl jednou Jirkovi.

Tomu se to však nelíbilo a naopak mu vytkl, že teď chodí se ženou, která je sama a má dvě malé děti: „Nechat se vydržovat od maminy, která sama nemá nazbyt?!“

Pepa-šéf, který u toho také byl, mu ale řekl: „Ty tomu nerozumíš… Ono je to vyrovnaný: ona mu dává prachy a on jí za to zase pronajímá toho svýho pinďoura!“

Jak Honza stárnul, žen začalo ubývat.

Postupně ještě víc zlenivěl. Začal víc pít, přestal sportovat.

Začalo ubývat všeho. Přišel o místo, potom i o byt; stal se z něho bezdomovec.

Nerudný, odulý, špinavý.