„Já bych mu dal zatloukat zatloukat zatloukat! Před nedávnem s ním byl v televizi rozhovor, mimo jiné o jeho spolupráci s estébákama. On, jako všichni, tvrdil, že má čisté svědomí, a když se ho ten moderátor zeptal, jak je možné, že často jezdil ven, klidně řekl: ,To jste dostal výjezdní doložku a jel jste!‘ A ten moderátor, mladej kluk, kterej věděl prd o tom, jak to za bolševika chodilo, mu to sežral.

Kdo si tenkrát mohl takhle ven?! Nepočítám-li špióny, tak jenom komunisti nebo konfidenti – jenom ti ‚dobře zapsaní‘!

A tihle lidi říkali druhým, co se smí a co nesmí, co se má a co nemá… a žvanili do všeho!

Podle něho, toho namistrovanýho sexuologa fušujícího do psychologie a nechápajícího širší souvislosti, je nevěra normální, je to prý přirozené!… Ono to tenkrát bylo jakoby nové, zajímavé… nikdo si neuvědomoval, jak podezřele to ladí s dobou. Lidi ho dost četli… a je pravda, že on to, grázl, uměl podat.

Jistě, je to bezvadný, když zahneš – odříkaného chleba nejvíc!

Jenže ono je to složitější!… Když zahýbáš jenom ty, tomu druhému to může vadit, a to je taky přirozené – a na to je ten jeho recept: zatloukat!… Ale pak jsi jako ti dnešní politici, když je načapají při korupci. Ta je u nás taky už skoro normální!

A je to výsledek i jeho práce. Podá-li se někomu prst, chce celou ruku: jestliže se mu dá najevo, že zatloukat stran nevěr je košer, bude chtít zatloukat i v lecčems jiném, bude se mu to hodit do krámu – čekal na to.

Křesťanská morálka fungovala a vyvíjela se dva tisíce let, a že by právě on byl tak geniální, aby vymyslel, shodou okolností právě v době ‚kvetoucího‘ socialismu, cosi lepšího?!…"

xxx

"Já jsem na to, proč se nemá zahýbat, přišel, až když jsem si přečetl Masaryka. Podle něho je manželství vážná věc, zvlášť když jsou děti – nelze s tím experimentovat.

Skoro by se dalo říct, že rozdíl mezi naší generací a generací našich otců je v tom, že je ovlivnil Masaryk a nás on.

To mně nikdo nevezme: nevěra je zatraceně rizikový experiment!… Když se třeba zamiluješ!… A když zatloukáš a provalí se to!

A když je ona, ta tvoje milenka, vdaná, už se zdaleka nejedná jenom o tebe, že jenom ty si prožiješ něco bezvadnýho!

My jsme se s mou první ženou dost podváděli; nejdřív potajmu, a potom, když to začalo praskat, se z toho vyvinulo cosi jako boj; zpočátku zvláštní, divný, pak pološílený: co kdo udělal a kdo je horší. Já jsem chtěl být vůči ní spravedlivý, ale nedokázal jsem to. I když v hloubi duše jsem to neuznával, tvrdil jsem, že když zahne chlap, není to tak hrozné, jako když zahne ženská. A přestože jsem předtím nebýval nijak zvlášť žárlivý, najednou mě to chytlo a choval jsem se jak nesvéprávný.

Pak to začalo nezadržitelně směřovat k rozvodu. A rozvod, přinejmenším pokud vycházím z toho, jak to proběhlo u nás, nepřeji, jak se říká, ani svému největšímu nepříteli.

Byli jsme otřesným příkladem toho, jak má láska blízko k nenávisti. Stejně jako spousta jiných ubožáků jsme se tahali o děti a o majetek, i když hlavní příčinou byla touha tomu druhému uškodit. Nepoznával jsem se, nepoznával jsem ji – tu, kterou jsem kdysi tak miloval!

A konec, výsledek? Člověku se zbortí svět a nezůstane mu pod rukama naprosto nic. Jen hrůza v duši: cos to připustil, cos to napáchal?!

Po vystřízlivění se jakoby sama od sebe objeví i otázka: Proč jsi nejednal tak, abys nemusel lhát?

A po letech se vynoří přesvědčení, že jakmile má někdo děti, jeho vlastní život se stává nedůležitý: on, dospělý, překoná leccos, skoro všechno, ale děti?... Za tuhle zkušenost jsem zaplatil nejvíc.

Čím je vztah bližší, a manželský vztah by měl být ten nejbližší, tím by měli lidé být k sobě upřímnější a otevřenější, jinak to nemá naději na přežití; fixlování se vždycky vrátí a všechno nenávratně nabourá.

Moje druhá žena naštěstí na nevěry není. A nelže, ze zásady!

Možná mi to někdo nebude věřit, ale já to dneska už vím: i takoví lidi na světě existují!!“