Je to problém, a jak všichni víme, je to problém velmi složitý. Je proto přirozené, že se v názorech na jeho řešení lišíme, má to však své meze. Podle mne je třeba odmítat každý nevyvážený postoj, extrémními xenofoby počínaje a extrémními „sluníčkáři“ konče.

Je to ovšem problém, který je nutno pokud možno co nejrychleji řešit – i s rizikem, že se časem ukáže, že se mýlíme. Platí zde mnohokrát ověřené, že prevence je lepší než léčba rozvinuté nemoci. Je třeba jen dodat, že Evropa a USA prevenci zanedbávaly, dokonce rozvoji onemocnění arabského a afrického světa mnohdy napomáhaly. Ani my, podobně zahledění do sebe, jsme nedělali, co jsme dělat mohli. Islámský stát je onemocněním v nejrozvinutějším stadiu.

Naše republika je na rozdíl od západní Evropy na jedné straně ve výhodě, neboť imigranti se nám zatím vyhýbají, na druhé straně je v nevýhodě, neboť naše veřejnost je vystavena enormnímu tlaku politiků a po politické kariéře toužících populistů, jakým je například Martin Konvička, kteří se chtějí zviditelnit „silnými“ slovy. (Martinu Konvičkovi je možno vyslovit jen jednu poklonu: je to mimořádně inteligentní rétor, o to je ovšem nebezpečnější.)

Abych nebyl rozvláčný, omezím se na několik bodů. Podle mne bychom tedy měli:

1. Počítat s tím, že musíme něco obětovat, a nejen peníze. Jinak nebudeme moci vyloučit budoucí „krev, dřinu, slzy a pot“.
2. Ke všem uprchlíkům, kteří se u nás vyskytuji a vyskytnou, se chovat lidsky. Nedávat jim najevo, že jsou cosi míň než my, jinak si či Evropě vypěstujeme potenciální nepřátele. Týká se to nás všech.
3. Uprchlíky, kteří u nás budou chtít i moci zůstat, důkladně, avšak pokud možno rychle prověřit. Ne zcela jisté jedince případně i dál, ale pokud možno nenápadně sledovat.
4. Všechny předem důrazně upozornit, že budou muset plně respektovat naše zákony a hodnoty. Že na to máme z mnoha důvodů právo, mimo jiné proto, že naše euroamerické hodnoty jsou převážně univerzalistické. Kdyby ty jejich byly lepší, nemuseli by u nás hledat nový domov.
5. Nijak zvlášť nerozlišovat mezi Ukrajinci a blízkovýchodními či africkými křesťany a ostatními uprchlíky. Neboť z hlediska morálky „Ukrajinci a Rusové jedno jsou“ a to stejné platí i pro křesťany (pane Duko) vyrostlé v nedemokratických, násilím zmítaných podmínkách.
6. Postarat se co nejlépe o integraci přijatých lidí. Pamatovat na to, že tak (a pouze tak) mohou být nejen ekonomickým přínosem a že je de facto potřebujeme.
7. Dobrovolně překročit kvóty, které nám připisuje Evropská unie. Jsou nízké, my při dobré vůli a patřičné organizaci můžeme zvládnout mnohem víc. Od EU nemůžeme pouze požadovat, ale musíme i sami přiložit ruku k dílu. Nebezpečí, které pro nás může vyplynout z oddalování se od Evropy, přesvědčivě popsal Jiří Pehe (http://www.novinky.cz/komentare/387506-komentar-jake-cesko-v-jake-evrope-jiri-pehe.html).