Dějiny kritického myšlení - Předmluva
Na dějiny lidského myšlení lze pohlížet jako na cosi nezáživného a složitého, kdo však do nich jen trochu pronikne, objeví se mu fascinující svět ideových zápasů a zažije podobné pocity jako divák sledující válečný film.
Nebyly-li zápasy filosofů, teologů a ostatních myslitelů tak dramatické jako válečné, byly s nimi přinejmenším srovnatelné svým významem - šlo v nich o neméně, o boj za další osud lidských společenství. Mnozí myslitelé je prožívali stejně silně jako válečné boje a jejich ideje mnohdy ve válečné boje ústily.
Nepochopitelné, byť jen zdánlivě, je snad jen jedno: že za dlouhá tisíciletí vývoje a přes obrovské množství dosažených pravdivých a nezvratitelných poznatků, existuje i nadále velké množství problémů, které lidstvo dosud nevyřešilo nebo nebylo schopno jejich řešení uvést v život.
Jako příklad lze uvést biblické Desatero: již v době svého vzniku mělo své kladné i záporné stránky, avšak za bezmála dva a půl tisíce let od jeho vzniku lidstvo nijak zvlášť nepokročilo ani v naplňování jeho kladných stránek.
Podobný osud sdílí ideové výdobytky jiného převratného údobí dějin, řecké demokracie, a jen o něco lépe jsou na tom výdobytky reformace, osvícenství a modernismu. Přestože se již mnohokrát zdálo, že jsou trvale platné, byly opakovaně ‚překonány‘ reakcí. Prohrává i nynější evropská a severoamerická demokracie, neboť přestává odolávat pseudodemokracii ‚nového světového řádu‘. Je vystavena tlaku stále se obnovujících totalitních sil a narůstají proto obavy o celkový osud lidské civilizace.
Vytrácí se víra v pokrok a představa o tom, že člověk je ‚homo sapiens‘ přinejmenším znejistěla.
Jde o věčný boj racionálního myšlení s iracionálním - o boj dobra ze zlem, neboť dobro může být vytvářeno pouze na základech pravdivého poznání.
(z připravované knihy Dějiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)
Nebyly-li zápasy filosofů, teologů a ostatních myslitelů tak dramatické jako válečné, byly s nimi přinejmenším srovnatelné svým významem - šlo v nich o neméně, o boj za další osud lidských společenství. Mnozí myslitelé je prožívali stejně silně jako válečné boje a jejich ideje mnohdy ve válečné boje ústily.
Nepochopitelné, byť jen zdánlivě, je snad jen jedno: že za dlouhá tisíciletí vývoje a přes obrovské množství dosažených pravdivých a nezvratitelných poznatků, existuje i nadále velké množství problémů, které lidstvo dosud nevyřešilo nebo nebylo schopno jejich řešení uvést v život.
Jako příklad lze uvést biblické Desatero: již v době svého vzniku mělo své kladné i záporné stránky, avšak za bezmála dva a půl tisíce let od jeho vzniku lidstvo nijak zvlášť nepokročilo ani v naplňování jeho kladných stránek.
Podobný osud sdílí ideové výdobytky jiného převratného údobí dějin, řecké demokracie, a jen o něco lépe jsou na tom výdobytky reformace, osvícenství a modernismu. Přestože se již mnohokrát zdálo, že jsou trvale platné, byly opakovaně ‚překonány‘ reakcí. Prohrává i nynější evropská a severoamerická demokracie, neboť přestává odolávat pseudodemokracii ‚nového světového řádu‘. Je vystavena tlaku stále se obnovujících totalitních sil a narůstají proto obavy o celkový osud lidské civilizace.
Vytrácí se víra v pokrok a představa o tom, že člověk je ‚homo sapiens‘ přinejmenším znejistěla.
Jde o věčný boj racionálního myšlení s iracionálním - o boj dobra ze zlem, neboť dobro může být vytvářeno pouze na základech pravdivého poznání.
(z připravované knihy Dějiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)