Čechu, memento mori a memento Masarycum. Pamatuj na své milované, aby nemuseli lhát jako jsi lhával ty, protože o mrtvých údajně jen dobré. Pamatuj na Masaryka, protože kdyby se ti zjevil, měl by toho na srdci a pověděl by ti toho hodně.

Ale aby si člověk mohl kohokoli připomenout, musí mít o něm ponětí. Když se dnes zeptám na Masaryka, dostanu obvykle odpověď: „…můj otec (děd nebo praděd) ho hrozně uznával; na půdě máme jeho knihy“ a pak už skoro vždy skoro nic, v nejlepším případě rozpaky.

Kdo byl Tomáš Garrigue Masaryk, svého času nazývaný „Old Man of Europe“? Především jeden z největších filosofů všech dob.

Příliš silné? Ne.

Proti naprosté většině filosofů měl větší znalostní zázemí, neboť byl nejen filosofem, ale především polyhistorem - a mužem činu. Jeho každodenní ‚sokratovské‘ střetávání se s lidmi a jeho politická angažovanost mu neustále dodávaly zpětnou vazbu, jiným filosofům nedostupnou. Snad ještě důležitější je to, že na rozdíl od těch, kterí přišli s novými myšlenkami, avšak jejich ideový systém postupně více nebo méně odvál čas, jeho základní teze přetrvávají a spíše stále nabývají na síle.

Podle psychologa V. Smékala je jeho učení „stále velkou výzvou“, podle sociologa M. Potůčka „mnohé jeho myšlenky dnes zní stejně naléhavě, ba naléhavěji než v jeho době“. Podle politologa J. Šabaty jsou „jedinečnou syntézou základních motivů křesťanského a marxistického universalismu“. Sociolog I. Možný uznává, že „Masaryk se výrazně zapsal do počátků československé sociologie“, sociální psycholog I. Plaňava konstatuje, že se mu „poštěstilo kladně ovlivnit mezilidské vztahy v československé prvorepublikové společnosti“. Podle filosofa a pedagoga B. Blížkovského „dal národu i světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program“.

Následovníka, který by jasně, kongeniálně a přehledně vytýčil strukturu jeho filosofie, případně ji rozvedl a nebo dokonce s její pomocí přerostl postmodernismus a neoliberalismus, ovšem dodnes bohužel nenašel. Filosof L. Nový mluví o vnitřní logice Masarykova myšlení, kterou dosud nikdo plně nevyložil, sám to však také nedokázal. Ani tak významní čeští filosofové jako J. B. Kozák, E. Rádl, J. Patočka a M. Machovec se neodpoutali od ‚vyvážených‘ soudů a kritických, analytických či popisných výkladů, z nichž celek zřetelněji nevysvítá. Pokud se jedná o Masarykovy zahraniční současníky či pokračovatele, převážně ho rozvíjeli, obohacovali, prohlubovali a upřesňovali, avšak v základních tezích nepřekonali. Byl tvůrcem, spolutvůrcem, anticipátorem, inspirátorem a ‚provokatérem‘, ke kterému se z jeho následovníků nikdo dostatečně nepřihlásil. Historici, sociologové a psychologové zejména proto, že mluvil jiným ‚jazykem‘ než oni, nebo proto, že ho buď neznali, nepochopili, pominuli nebo zapřeli; politici proto, že na ně kladl příliš velké nároky. Teoreticky zaměření myslitelé ho nepřijali i pro jeho lidovou srozumitelnost (neboť prakticky všechny jeho publikace byly určeny především veřejnosti), kvůli níž jim připadal méněcenný. Bylo to pravděpodobně dáno i obecnou lidskou tendencí naslouchat sobě samému, ‚vyprávět své‘ a upozorňovat především na sebe. Snad to bylo i tím, že Masaryk v mnoha směrech předběhl svou dobu, že viděl příliš dopředu, že se vymykal svému prostředí a že byl nezařaditelný – v dílčím pohledu filosofů, teologů, historiků, sociologů, psychologů, pedagogů, literárních kritiků a dalších byl ‚málo‘.

Václav Havel přirovnal osud Masarykových idejí k osudu jeho pomníků: „I ony se vynořovaly, zanořovaly a opět vynořovaly, jako by byly zvláštním vegetačním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.“ Je smutnou skutečností, že naše nynější ‚demokratické‘ klima je mu opět nepříznivé.

Masarykova univerzalistická ‚říše‘ není svébytná ani geniální v jednotlivostech - v těch jistě nebyl a ani nemohl být neomylný - ale jako celek. S výjimkou metafyzických otázek tato říše sice své výboje omezila jen na oblasti, které lidské poznání může bezpečně ovládnout, avšak tyto oblasti zůstaly i tak obrovské – dosáhly hranic lidských možností. Její vnitřní systém lze přirovnat k Mendělejevově soustavě prvků nebo k organické architektuře: všechny jádrové teze jsou spojeny a harmonicky skloubeny - od teorie po praxi, od hranic metafyziky po věci každodenního života. O její integritě svědčí i to, že o ní lze jako o celku říct to stejné jako o jejích základních částech, o humanismu a demokracii: nic smysluplnějšího zatím neexistuje. (Humanismus není ničím pouze abstraktním a idealistickým: problémy současné civilizace pramení zejména z příkrých rozdílů mezi bohatými a chudými státy a z ‚nehumánnosti‘ lidstva vůči přírodě.) Křesťanství, marxismus a liberalismus Masaryk překonal tím, že se vyvaroval mýtů, samotné křesťanství i tím, že „novým náboženstvím“ se otevřel agnostikům a ateistům. Vytvořil novou univerzalistickou, transkulturální a nadčasovou filosofii, postavenou na kritickém myšlení a realistické noetice.

Prvním klíčem k porozumění ‚neuchopitelnému‘ Masarykovi je jeho konkretistické, pluralistické a do jisté míry i dialektické myšlení, jak je integroval do snah o nalezení déletrvajících principů a pravd. Je-li jedním ze zákonů dialektiky jednota a boj protikladů, jeho myšlení usilovalo o jednotu, avšak postihovalo a pojmenovávalo i protiklady.

Druhým klíčem je jeho zdánlivě nenápadná teze „jednáním poznáváme“, spadající téměř vjedno s požadavkem co nejužšího sepětí výsledků poznání s činy. Zatímco jiní filosofové přemýšleli, diskutovali a ‚vyprávěli‘, Masaryk jednal - a už jen tím je přerostl a už jen proto na něj nemohli ‚dovidět‘ a pochopit ho, neboť ve srovnání s ním zůstali (jeho výraz:) „polovzdělaní“.

Ideově se Masaryk pokusil vyřešit prázdno, jehož prvním projevem byla Francouzská revoluce a které v průběhu devatenáctého století vyústilo do rozporuplné atmosféry fin de siécle a belle époque a do následného propuknutí 1. světové války. Také další vývoj ukázal, na příkladu stalinismu a fašismu-nacismu, jak lze aktivovat duchovně nenasycené masy, dodá-li se jim jako náhrada za boha jiná vize. Současná euroamerická civilizace našla po 2. světové válce východisko především jen v konzumním způsobu života a v honbě za materiálními hodnotami, což může být v budoucnu jednou z hlavních příčin jejího konečného úpadku. Masarykův komplexní důraz na vyšší smysl života, nadosobní ideály, realistickou orientaci a nesobeckou individualizaci mas je dnes mimořádně aktuální, a to i v celosvětovém měřítku.

V současné době jsou, budou nebo by měly formulovány teze neomodernismu a obecného etismu, de facto však jen oprašováním a rozvíjením tezí, které formuloval již Masaryk.

Uvědomíme-li si, jak široká je obsahová i časová platnost jeho učení, jak je v základních tezích promyšlené, vyvážené a dodnes platné, jak přihlíží k dějinám i k budoucnosti, jak mnoha skutky bylo jím samým potvrzeno, jaké mělo v jeho době a prostředí společenské dopady a jak dalece jako celek jeho dobu předběhlo, můžeme ho považovat - a je jen věcí názoru, zda s nadsázkou nebo bez nadsázky - za krále myslitelů či za ‚krále královny věd‘.
Jako jediný v dějinách plně, teoreticky i prakticky, prokázal sílu filosofického a všeobecného, zejména společenskovědního vzdělání.

Je ne zapotřebí, je nutné se přihlásit ke všemu, čím nás dnes může oslovit. Jak ovšem říká, „i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře“.