Neomodernismus 6, Politologie

05. 03. 2016 | 10:45
Přečteno 2056 krát
Mezi humanitními obory je politologie výjimečná, mimo jiné tím, že je jednoznačně interdisplinární. Její kořeny jsou nejen ve filosofii, ale též v sociologii, historii, psychologii a ostatních humanitních vědách či oborech, včetně (makro)ekonomie a environmentalistiky. Je výjimečná též proto, že politika a na ni navazující média nejvíc ovlivňují společnost. Dostatečně a dobře orientovaná politika na intra i internacionální, dnes už též na globální úrovni nejvíc prospívá, nedostatečně a nedobře orientovaná politika nejvíc škodí.


Pro politiku ovšem bohužel víc než kde jinde platí, že „čím výš tím hůř“: do vrcholných funkcí se až na výjimky nedostávají ti nejlepší, nejsoudnější, psychicky nejzdravější jedinci, ale jedinci více nebo méně zaslepení nevyřešenými vnitřními problémy a komplexy, při tom však nadměrně sebevědomí a sebejistí, nedostatečně nebo naprosto neschopní sebereflexe.

Zatímco v bývalých autokraciích, například v rakousko-uherské, byla k politickým studiím a politice připouštěna pouze šlechta, demokraciím podobná výběrovost chybí, což ji značně oslabuje: měly být vedeny ‚duchovní šlechtou‘, tj. široce vzdělanými a morálně a celkově duševně nejvyspělejšími jedinci, přidržujíích se Ježíšova „miluj svého bližního jako sebe samého“, tj. s vyváženým sobectvím a nesobectvím.

Pokud jde v politologii a politice o něco především, tak o uvádění věcí na pravou míru. Nejvíc zde škodí, když se věci zamlčují, překrucují a pokud se lže.

Jako příklad lze uvést mýtus o tom, že levice zadlužuje víc než pravice. Český, vývojem po roce 1989 podložený pohled je jiný, neboť levice a pravice si v tomto ohledu počínaly přibližně stejně. Česká pravice, proklamující nezadlužování státu jen navenek, zamlčela i svůj další základní problém: na jedné straně přirovnávala stát k rodině, tedy k nepodnikatelské sféře, která si žádné dluhy dovolit nemůže, na druhé straně podporovala podnikatele, u nichž jsou dluhy nezbytnou součástí jejich prosperity. Realisticky vzato je to při tom jednoduché: stát je rodinou i podnikatelem, jistý dluh mít má a musí, jde jen o to, aby nebyl zbytečně velký. A snad ještě důležitějí je to, že pravicový ekonomismus vytváří jakoby méně viditelné dluhy - v péči o přírodu, ve vzdělávání veřejnosti a podpoře její morálky, tedy vesměs dluhy obtížně a draze napravitelné.

Spojené státy v posledních destiletích ‚paradoxně‘ zadlužily hlavně a vlastně pouze pravicové vlády. “Hned v několika ohledech jsme nyní svědky konce politicko-ideologického cyklu, který zahájilo volební vítězství Ronalda Reagana v listopadu 1980… Od 30. do 70. let minulého století uskutečňovaly USA ambiciózní politiku zmírňování nerovností. Částečně to bylo i proto, aby se nepodobaly starému kontinentu, který Američané tehdy považovali za příliš nerovnostářský a za neslučitelný s americkým demokratickým založením. Proto zavádějí USA v meziválečném období silně progresívní daň z příjmů i daň dědickou. Daňová progresivita je tam strmější, než byla kdykoliv na naší straně Atlantiku… Během padesáti let, od roku 1939 do roku 1980, je míra zdanění nejvyšších příjmů v USA, tedy těch, které jsou vyšší než milion amerických dolarů za rok, průměrně 82 procent, a to s výkyvem až 91 procent ve 40. až 60. letech, tedy za Roosevelta a Kennedyho. V době Reaganova zvolení v roce 1980 stále ještě dosahuje sedmdesáti procent… To vše však vyvolává silný odpor, zvláště ve finančních elitách a v reakčních kruzích bělošského voličstva… Jeho korunou je daňová reforma z roku 1986, která skoncovala s daňovou progresivitou a na 28 procent snížila míru zdanění pro nejvyšší příjmy.“

Přihlédneme-li k tomu, že Spojené státy prosperovaly i v dobách, kdy tam existovala silně progresivní daň, u nás Klausem a ODS prosazovaná rovná daň a „státe nezasahuj“ se jeví jako nesmyslné a antidemokratické. Dokládá to i skutečnost, že po nástupu Reagana a Thatcherové se de facto celosvětově začal prosazovat Nový světový řád, tj. nový autokratismus a „feudalismus“.

Podobně nesprávně se většinou chápe i pojem liberalismu, tj. jako převážně pravicový politický směr. Je to už déletrvající mýtus, jak na to poukázal výzamný český publicista Ferdinand Peroutka v roce 1923: “Nedejme se mýlit karikaturou liberalismu, která je nám tak ochotně předkládána. Liberalismus už dávno neznamená laisses faire (nechte věcem volný průběh), už dávno utekl od polobarbarské představy svobody, jak ji na úsvitu průmyslového věku hlásala manchesterská škola… Jeho představa absolutní svobody byla tak naivní jako socialistický sen o velké hromadě statků, z níž je možno volně a dle potřeby brát; jeho teze o vývoji, dle níž se vše nejlépe uspořádá bez jakýchkoli zásahů státu, prostě přirozenými silami, byla stejně oblačná jako obraz v blankytných barvách ve zlatém rámu, který maloval anarchismus… Liberalismus dost brzo pochopil, že doplňkem svobody je omezení, podmínkou volnosti zákon… (Náš český masarykovský) realismus a liberalismus mají prozatím týž osud, poněvadž jsou postaveny na stejných základech: na rozumu a volném zkoumání, na touze po svobodě a po harmonickém rozvoji osobnosti, na svobodě myšlení a neochotě pást malé a omezené myšlenky na louce některé společenské třídy… Omezujeme svobodu jedincovu právě ve jménu svobody; mimoto omezujeme cosi, co se svobodou nazývá jen falešně.”

Ekonomie, zejména makroekonomie, je nebo by měla být především společenskou vědou, úzce propojenou s ostatními humanitními obory, a měla by se starat o příznivý a dlouhodobý ekonomický a celospolečenskiý rozvoj při udržení a posilování sociálního smíru, včetně mezinárodního. Její ústřední teze by měly být pokud možno co nejméně zatíženy subjektivními politickými vlivy. Vyspělé země by měly finančně podporovat země nevyspělé, neboť v dnešním globalizovaném světě je to jediná cesta, jak zabránit napětí a případným válkám. Zmenšilo by se tím i přemnožení lidí na Zemi, neboť největší porodnost mají chudé a kulturně zaostalé země. Kromě toho by vyspělé země měly napravovat to, co dosud jakoby beztrestně zanedávaly: usilovný, ale nevtíravý a trpělivý vývoz demokracie.

Postupně, nejdřív zřejmě v Evropě, by se mělo zamezit daňovým rájům, neboť neuskutečnitelné to není. Globalizovaný svět by si měl jejich zrušení, stejně jako v mnoha jiných případech, vynutit hospodářskými a ostatními sankcemi.

Kdo jen trochu zná vývoj evropských hodnot a práv ví, že jejich kořeny tkví kdesi ve starověku a nejen v Evropě, a že jsou proto univerzalistické. Stačí připomenout staré čínské a indické ideology Lao-c´e, Konfucia a Buddhu, kteří napomohli nejen k ozdravení své doby, ale jejichž klíčové teze se staly trvalým, nadčasovým přínosem pro celé lidstvo. V jejich učení, a také v porovnání s učeními starých i novějších evropských myslitelů, lze nalézt mnoho shod. Byla to především pokroková euroamerická práva a hodnoty, které Západ vynesly do čela světového vývoje. Ostatní části světa neměly to štěstí, aby se do tohoto trvale kontinuitního proudu začlenily, a proto kulturně, morálně a ekonomicky zaostaly a staly se tak v dnešním globalizovaném světě zdrojem napětí.

Západ neudělal chybu, že své hodnoty do ostatního světa nešířil, ale že to dělal naopak málo a hlavně, že převážně nevhodnými způsoby. Neřídil se zásadou, že demokracie se musí šířit po dobrém, osvětou a vzděláváním, ale uchyloval se mnohdy jen k bezohledném využívání rozvojových zemí, tj. sám tam své pokrokové hodnoty nenaplňoval. Nadělal i spoustu jiných neodpustitelných chyb.

Současnou Evropu nezneschopňuje sama demokracie, ale příliš liberální demokracie, která pozapomíná na to, že svoboda je poznaná a vnitřně přijatá nutnost.

Již delší dobu je tím nejnesvobodnějším subjektem Matka Země. Avšak jako vždy, když útlak dosáhne nepřijatelného stupně, i ona se začíná vzpouzet a bouřit.

Své problémy má ovšem každá demokracie. Je jen formou, systémem či procesem, obsah jí dává nedokonalý člověk. Některé její problémy jsou neřešitelné: má být spíše zastupitelskou nebo přímou, má být centralizovanou nebo decentralisovanou? Čím víc je přímá a decentralizovaná, tím víc se projevuje úloha ne vždy dosatečně vzdělaných a orientovaných občanů, čím silnější postavení mají centrální politické orgány, tím větší je riziko, že ji povedou věcně a morálně nekopmetentní vůdci.

Zde, stejně jako ‘vždy a všude’ je namístě starořecká sofrosyne (uměřenost, rozvážnost, umírněnost, střídmost), přihlížení k dané situaci a celkové vyspělosti každé konkrétní společnosti. Švýcaři, Severoevropané a jiné vyspělé národy si mohou dovolit víc přímé a decentralizované demokracie než národy nevyspělé.

Proto už Karel Havlíček tvrdil, že hlavním kriteriem pro posuzování politiků a politických stran je to, jak se starají o vzdělání a morálku řadových občanů a že politické strany s nosným a dobře podloženým programem se vzděláváním společnosti posilují a reakční strany se jím naopak oslabují.

Proto Masaryk věnoval značné úsilí osvětě a povzbuzování občanských aktivit a organizací přímo i nepřímo se podílejících na překonávání „polovzdělání“, to je nedostatečného lidského a občanského uvědomění, neschopnosti vidět komplexnější souvislosti, spojeného s neúctou k jakýmkoli obecnějším a nadosobním ideálům. Stejně jako Havlíček zdůrazňoval, že veřejnost musí být pravdivě informovaná, dostatečně vzdělaná a osvícená, tj. pokud možno co nejméně manipulovatelná. A aby mohla politiku kladně ovlivňovat, musí mít též naději, že se jí to bude dařit.

Masarykův humanismus stavěl do popředí lidskou důstojnost a snažil se nastolovat podmínky pro svobodný a harmonický život jednotlivců i společnosti. Měl své mravní principy a zásady, jako je ohled na druhé a respektování jejich potřeb, zejména svobody (pravicový liberalismus Masaryk jednoznačně odmítal). Demokracie je podle něj hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů, je způsobem života. Možnost svobodně volit (v nejširším slova smyslu) musí být ovšem provázena kázní a respektováním práva, nejen práva de jure, ale též práva přirozeného. Jako sociolog znal neúprosnost Gaussovy křivky, tzv. normálního rozložení: co se odchyluje od statistického středu (pokud je víceméně zdravý), je obecně vzato nežádoucí, zejména pokud je vyhraněné. Paušální a pohodlné setrvávání v průměru, v ‚zlaté střední cestě‘ ovšem jako konkretista neuznával. Vertikální směřování od průměru pak u něj neznamenalo jen vzdělání, nýbrž celkové vyspívání ze závislosti „raba i pána“ k svobodě a odpovědnosti.

V této souvislosti je možno si položit si otázku, zda humanismus-etismus musí být nutně levicový. Také zde Masaryk našel vyvážené řešení, svým pojetím individualismu, které je u něj s levicovým myšlením v rozporu jen zdánlivě – opět jen jestliže je individualismus chápán paušálně a nekonkretisticky.

K důstojnosti člověka a k jeho etickému chování patří nepochybně i to, že po druhých požaduje pomoc, jen až když své vlastní možnosti objektivně vyčerpal. Ani levice by neměla podporovat ty, kdo jsou pasivní a jen požadují. Na druhé straně demokracie nikdy nesmí připustit, aby většina sloužila zájmům menšiny – svoboda je i celospolečenskou, nikoliv jen osobní, soukromou věcí.

Morálka pravicového liberalismu se omezuje hlavně na mezilidské vztahy v rámci menších skupin (rodina, přátelé apod.). V širších vztazích nedostačuje, neboť je výběrová, nesystémová (dobročinnost, charita apod.). Předpoklad, že ekonomická expanze silných zajistí blahobyt všem, je z dlouhodobého vývojového hlediska je omylem, mýtem. Ideologie pravicového (neo)liberalismu je vnitřně rozporná a dokonce nepřijatelná i proto, že proklamovanou svobodu (libertas) ke své existenci ve skutečnosti nepotřebuje a ‚rušivé‘ demokratické vlivy jí spíše vadí. Podoporuje to, čemu Masaryk říkal nemravné (tj. nadměrné a osobnostnímu rozvoji škodící), zejména materiální potřeby.

Masarykova praktická psychologie, znalost lidské mentality, se důsledně promítala do ostatních společenskovědních oborů; individuální a celospolečenské psychické zdraví mu byly v těsném vzájemném stavu. Prvořadým úkolem psychologů, pedagogů, sociologů, politologů a politiků je proto navozovat podmínky pro pokud možno optimální vývoj jednotlivců a tím i společnosti. Je to nesmírně zdlouhavá, mravenčí práce, vyžadující značného úsilí a trpělivosti, a je proto třeba ji neustále povzbuzovat. Psychologie a psychopatologie jako vědy odhalující zákonitosti lidského zdravého i nezdravého psychického vývoje zde mohou hrát významnou roli.

Neomodernismus dospívá ke zdánlivě absurdnímu závěru: do politky by měli – stejně jako ve všech ostatních povoláních a posláních – vstupovat jen k tomu kompetentní a aprobovaní lidé. K ‚polickým studiím‘ by měli být vybíráni lidé nejen s intelektovými či studijními předpoklady, ale též předpoklady osobnostními, tj. ti, kdo prošli sítem psychologických testů včetně projektivních a pohovory vedenými komisemi, v nichž by byli zastoupení i psychologové a psychiatři. Většina stávajících politiků byl měla projít hlubinnou psychoterapií.

Zdá se to absurdní, není však zbytí. Vědomostní a osobnostní nekompetence totiž je a vždy byla nejzávažnějším a nejtíživějším problémem nejen demokracie, ale celého lidstva.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy