Sociopedagogiku neomodernismus chápe jako vzdělávání společnosti v nejširším možném slova smyslu. Pozastavuje se nad tím, jak je v současném euroamerickém světě neefektivní, hlavně proto, že je roztříštěné a nemá dobře podložené a ujasněné priority.



Pokud se jedná o současné školství, přihlíží sice k moderním psychologickým a výchovným principům, zdaleka ne vždy je však dostatečně naplňuje. Je příliš orientované na vědomosti a výkon, podceňuje širší a integrované vzdělání a zejména nedoceňuje výchovu dětí k harmonické a integrované osobnosti. Tlak na vědomosti na úkor osobnostního rozvoje se projevuje již na základních školách a mimo jiné nepřihlíží k tomu, že zatímco značnou část tam získaných vědomostí dítě dříve nebo později zapomene, návyky v myšlení a chování si z velké části podrží. Na středním stupni, pokud se nejedná o gymnázia, se zase obvykle klade důraz na specializaci v neprospěch širšího vzdělání, přičemž je důležité obojí, neboť dospělý člověk má být jak specialistou navyklým přesnému a důsledném myšlení, tak má být i všeobecně vzdělaný, což potřebuje pro život - svůj, svých blízkých a de facto celé společnosti.

Je sice obtížné říci, zda současná euroamerická společnost mladou generaci vychovává lépe nebo hůř než dřívější, protože zde jde o porovnávání příliš velkého množství mohdy neurčitých dat, celkově je však možno dojít k závěru, že hůř. Ztráta stabilních a zřetelně formulovaných duchovních hodnot, nenahrazená ničím lepším a vedoucí k stále se prohlubující orientaci na materiální hodnoty, kritizovaná již od konce 19. století, se projevuje mimo jiné v neustále narůstajících statistikách negativních jevů.

Potvrzuje se bohužel Tocquevillova předpověď, že Evropu i ostatní svět ovládne ‚amerikanizce‘, tj. přílišný, zejména ekonomický liberalismus, a také Masarykova teze, že moderní svět ztrácí odvěké mravní kodexy. Ekonomické úspěchy Západu v 19. a 20. století vyvolaly neúnosný rozdíl mezi vyspělostí různých částí světa a postupně polevující tlak levice a původních křesťanských zásad způsobil v současné době již neúnosný rozdíl mezi bohatými a (byť na Západě jen relativně) chudými. Díky světové globalizaci a informační revoluci jsou navíc inter-nacionální rozdíly mnohem viditelnější, což vyvolává napětí a méně vyspělé země se v duchu „největší vůl stádo vede“ snaží Západu vyrovnat.

Amerikanizace znamená především oslabení kultury, vyvolané ztrátou morálky a většiny dřívějších zpětných vazeb. Intelektuální a morální elity byly postupně nahrazeny ‚elitami‘-celebritami, vystupujícími jako vzory pro veřejnost a rozšiřujícími falešné hodnoty a nekritické myšlení. Z vědců se mezi celebrity prosadili hlavně ekonomisté a jiní ‚experti‘ mající na celospolečenskou problematikuvesměs zúžený pohled .

Podle Pavla Mühlpacehra „sociální pohled na člověka na přelomu tisíciletí přináší fakt, že veškeré velké a rozsáhlé vize, které byly doprovázeny revolucemi a válkami, ztroskotaly. Koncem minulého století ztroskotala i poslední obrovská vize komunistického ‚spravedlivého a dobrého světa‘, aniž byla nahrazena vizí novou. Vizí současnosti je absence jakékoli vize. A to je pro člověka špatné, člověk vizi, perspektivu potřebuje... Připomeňme další vývojové trendy, které se v současném stadiu naší civilizace ještě stupňují: nazrávání sil, ohrožujících lidstvo a člověka v planetárním měřítku – jmenujme populační výbuch, ekologickou krizi, jaderné zbraně a další. V souvislosti s informační explozí tyto negativní vlivy pronikají přímo k člověku, zneklidňují ho, stresují ho a vyvolávají obavy.“

Jak napsala pedagožka a filosofka Stanislava Kučerová, „zralá filosofie nebude zalhávat biologickou dimenzi člověka ani znehodnocovat jeho materiální kulturu. Říše ideálních projektů, perspektiv a regulativů žije jen ve spojení a součinnosti s těmito sférami, je jimi podněcována a oživována, aby zase je na oplátku inspirovala a korigovala… Čím je člověk i společnost zralejší, tím má jejich osvojování si světa aktivnější, výběrovější a víc tvůrčí charakter, ať již se děje vypracováváním významů v materiální oblasti, významů vědeckého poznání, nebo je vzmachem ducha po významech dobra a krásy, které objevují a tvoří mimo sebe do té míry, jak rozvíjejí specificky lidské vztahy k světu… Lidský život není idyla. Ale člověk zná též situace, v nichž pociťuje život jako podivuhodný zázrak a dar, radost a štěstí. Může-li tedy být život i zdrojem milosti a radosti, a pak je velkou šancí, možností realizovat se pozitivně jako člověk… Stará řecká rodová společnost měla své mýty a tradice, přikázané vzorce chování, které bylo nutno dodržovat. Ale s úpadkem víry v mýtus a tradici se už tehdy ukázala potřeba konstituovat nový řád… Dnešní pluralita názorů a hodnot nesmí vylučovat, ale naopak potřebuje a žádá nejen názorovou identitu a integritu lidí, ale též nadosobních celků, jakými jsou rodina, komunita, národ a prakticky celý svět, v zájmu pokojné komunikace a přátelského dorozumění… Osud člověka i Země závisí na objektivní platnosti hodnotových principů prověřených a stále znovu prověřovaných strastiplným historickým vývojem lidstva… Nesměřujeme k americkému modelu konzumní společnosti a imperiální arogance? Máme usilovat o relativně snadný technický pokrok, upevňovat doktrínu výkonu a úspěšnosti se všemi asociálními důsledky a s tím, že se lidství přesmykne do ‚výchovy‘ archaickými pudy řízené k sebezáhubě? Budeme posilovat zdravou racionalitu nebo nezdravou iracionalitu? Tím bychom ovšem v základech zpochybnili veškerou evropskou kulturu, její identitu, její paradigma … Uvědomujeme si dostatečně důsledky dnešní duchovní prázdnoty lidského individuálního i společenského života?“

Potvrzuje se již přinejmenším Starým zákonem nastíněné a potom nesčíselně mnohokrát a v nesčíselných podobách vyslovované: člověk kromě specializace na své zaměstnání nutně potřebuje i celkovou orientaci ve vnějším i svém vnitřním světě. Ta se ovšem v moderní době již delší dobu krok za krokem oslabuje a zmenšuje. Výsledkem je to, že žijeme v materiálním bohatství, ale v duchovní bídě.

Co s tím, jak z toho ven? Pedagogové mohou napomoci ‚jen‘ tím, čemu Masaryk říkal drobná práce. Podmínkou jejich úspěšnosti je ovšem to, že musí mít větší podporu veřejnosti, zejména politiků. Zde je však základní problém: veřejnost a politici si vážnost situace vesměs nedostatečně uvědomují. Příkladem jejich jejich nevědomosti a netečnosti je Čapkův článek z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, jehož teze dodnes čeká na naplnění: „Čekal jsem, že se proti reformě střední školy, jak ji publikovalo ministerstvo školství, ozve jedna nejradikálnější námitka: že jde-li nám vůbec o reformu střední školy, začalo se s ní opět na nepravém místě. Ale protože, pokud vím, nikdo tu výtku neudělal, musím ji vyklopit sám. Řekl bych to asi tak, že chceme-li reformovat střední školu, musíme začít s reformou na univerzitách. Jinak to asi z místa nepůjde.“

Čapkova výtka se sice týkala sice jen reformy středních škol, avšak lze ji rozšířit nejen na školy nižšího stupně a vlastně na celou společnost - analogicky, jak se Komenský sice zabýval především výchovou dětí a mládeže, ale šlo mu především o „všenápravu“.

Učitelské vzdělávání a učitelský status by měly být bezpodmínečně vyrovnány s jinými vysokošloskými obory, v ideálním případě dokonce nad ně povýšeny, neboť úloha učitelů je ve společnosti jedna z nejdůležitějších. Nejde jen o zvýšení jejich platů, autority a prestiže, ale především o změnu v jejich vzdělávání, týkající se ovšem nejen samotných pedagogů, ale všech ostatních, kdo si učitelství zvolí jako povolání, tedy těch, kdo jsou absolventy jiných vysokých škol, humanitních i nehumanitních – měli by projít školeními končícími atestacemi.

Při přijímání studentů na pedagogické fakulty by mělo být přihlíženo nejen k jejich studijním předpokladům, ale zejména k jejich osobnostním profilům a především k míře jejich duševního zdraví. Pro pedagogy totiž stejně jako pro psychoterapeuty platí, že mohou své žákdy dovést v nejlepším případě jen na úroveň, na které jsou oni sami.

Studium na pedagogických fakultách by mělo být výrazně posíleno o studim psychologie a psychoterapie a budoucí učitelé by měli procházet stejným školením jako psychoterapeuté, tj. individuálním i skupinovým psychoterapeutickým výcvikem. Největší podíl psychologie a psychoterapie by měl být u učitelů a vychovatelů na základním stupni a mateřských školách.

Tato opatření (včetně finančních) by nebyla nepodložená ani nepřiměřená, neboť je nezpochybnitelné a všeobecně známé, že investice do školství jsou nejrentabilnější. Z toho vyplývající závěry naplňují různé země různě a je to jedno z hlavních kriterií nejen jejich již dosažené vyspělosti, ale též ukazatelem jejich dalších perspektiv.

(z připravované knihy Dějiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)