Americký spisovatel Kurt Vonnegut ve své poslední knize, literární závěti Muž bez vlasti, jejímž názvem i obsahem vyjádřil pocit, že Amerika se během jeho života tak změnila, že už ji nepokládá za svou vlast, napsal: „Svět ovládají takzvaná pépéčka, psychopathic personalities. Kvůli nim se celá naše země ocitla totálně vzhůru nohama… Pépéčka jsou na pohled normální, naprosto přesně chápou, jaké utrpení může jejich jednání způsobit, ale nestarají se o to. Nemohou se o to starat, protože jsou to magoři. Mají o kolečko víc… Vedou válku, která dělá z milionářů miliardáře a z miliardářů bilionáře… Financují George Bushe… Chopili se vlády nad komunikacemi a nad školami… Jsou odhodlaní každý zkurvený den něco udělat a nebojí se. Na rozdíl od normálních lidí nejsou nikdy sužováni pochybnostmi.“

Když jsem zjistil, že novým americkým prezidentem se stal Donald Trump, jako první mě napadla věta, kterou jsem uvedl v nadpisu. Jen bych k tomu kolečku navíc dodal, že mají také o hodně koleček míň.

Vonnegut má podle mne pravdu a zdá se, že od jeho smrti se situace ještě zhoršila. V USA Trump, v Rusku Putin, v Číně Si Ťin-pching, u nás Klaus se Zemanem. Když jsem slýchával Klause a jeho klakery Jakla a Hájka, dělalo se mi zle, když dnes slyším Zemana a jeho „čtveráčka Ovčáčka", je mi přímo na zvracení.

To jsou ovšem pouze pépéčka s velkým p; kolik je jich u nás a ve světě s p malým nebo jen o něco menším? Nejhorší jsou Rusové, ti už pravdu a lež snad ani nerozlišují („do nelže, není Rus!“). U nás je dnes „blbá“ situace hlavně proto, že jsme v tomto nerozlišování žili čtyřicet, resp., přidáme-li nacismus, pětačtyřicet let. Kde jsou doby, kdy Masaryk hlásal, že „pravda je rozhodujícím kriteriem veškerého lidského počínání“ a jeho „klaker“ Čapek, že „každá lež je útokem na bezpečí lidstva“?

Nedávno jsem si na Aktuálně.cz přečetl, že žijeme v postfaktické době. Já si ovšem myslím, že „pouze“ dohnívají postmodernismus (který pravdu přinejmenším rozmělňuje) a neoliberalismus, které se ve vzácné shodě spojily, aby podpořily Nový světový řád neboli novou totalitu, nový absolutismus.

Moje maličkost proto vystoupila s konceptem neomodernismu, mnoha články a zejména knihou Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012. Reakce na ni byly téměř nulové; neprodávala se, a musel jsem ji proto převést do Levných knih. Asi jsem donkichot. Nebo blázen, malé velké pépéčko či pépéčko v jiné, obrácené a ještě směšnější podobě.

Smutný, ale s pocitech útěchy přidávám Čapkovu Modlitbu za pravdu, publikovanou v temném roce 1938:

„Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi navzájem se nenávidět. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají. Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, je-li mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků! Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce? Copak si věčně má soused ošklivit souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu? I po válce si mohou národy podat ruce; mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry. Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti; každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení; tělo se zahojí dřív než duše. Bože, jak hrozně je duše tohoto národa zraňována, jak se tohle má jednou zahojit nebo odpustit! Copak se toho národy nezhrozí, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?
Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebuď jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude nic platné a bezpečné, dokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útokem na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.
Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne na náš stát a národ generální útok, a už předem pro toto utkání razil heslo. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru.
Neboť jen bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví kterýmkoliv jazykem.
Bože, vrať světu pravdu!“

A věřící realista Masaryk k tomu z hrobu ve faktickém i alegorickém smyslu dodává: „I nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře…“

Přítomnost, 14. 11. 2016