„Je čas, aby se náš národ znovu povzbudil“

Nový stát byl koncipován jako jednotný-centralizovaný, s předpokladem oslabování centralismu do budoucna. Byl takto zpočátku akceptován i většinou Slováků, neboť centralismus byl v počáteční obtížné době nutností a napomohl i oddělení Slovenska od Maďarska. Úředními jazyky se stala čeština a slovenština. Pro Slovensko byl jmenován ministr (V. Šrobár) s plnou mocí k jeho vedení a správě. Název státu, neposkytnutí autonomie a neuznání němčiny jako úředního jazyka vzbudily nespokojenost Němců.

Rok 1919 byl kritický, neboť kromě mnoha vnitřních problémů republika musela vojensky čelit zvenčí podporovaným německým snahám o odtržení, útokům Maďarské republiky rad a musela řešit pohraniční spory s Polskem. Obranu republiky zajistili Sokolové, studenti a legionáři (z francouzské a italské fronty – ruští legionáři se vrátili až o rok později). Velmi nepříznivě se projevila smrt M. R. Štefánika při leteckém neštěstí. Složitá situace byla též na Podkarpatské Rusi.

Konaly se první obecní volby, v nichž zvítězili sociální demokraté. Vznikla socialisticko-agrární vláda v čele s premiérem Tusarem. Za této vlády byla přijata řada levicí prosazených zákonů.

V poselství k prvnímu výročí republiky Masaryk hovořil zejména o potřebě sladit zahraniční a vnitřní politiku a upozornil na dědictví z Rakouska: na malou osobní odpovědnost občanů a jejich nedostatečnou úctu k státu.

Roku 1920 byla přijata nová ústava a volební řád se systémem poměrného zastoupení. Tato ústava nerespektovala některá ustanovení Pittsburské dohody a vedla ke změně názvu Česko-Slovensko na Československo. Masaryk byl znovu zvolen prezidentem. V parlamentních volbách vyhrála opět sociálně demokratická strana, těsně před německými stranami. Protože však v sociální demokracii došlo k vnitrostranické krizi vyvolané jejím komunistickým křídlem, musela být v podzimních měsících vytvořena úřednická vláda. Za nepokojů vyvolaných komunisty Masaryk pronesl několik proslovů k dělnictvu. Tři z nich vyšly tiskem pod názvem O bolševictví. Prosincový levicový pokus o převrat skončil pro třech dnech nezdarem.

Příznivé bylo uzavření československo-jugoslávské spojenecké smlouvy (k obraně zejména proti Maďarům), které dalo vzniknout tzv. Malé dohodě. Později se k systému bilaterálních smluv připojilo kromě Francie i Rumunsko a Sovětský svaz.

Rok 1921 byl ve znamení začátků vnitřní stabilizace, zejména hospodářské. Masaryk vážně onemocněl, obavy o jeho život se však nepotvrdily. V letním období se zotavoval opět na ostrově Capri. Úřednická vláda byla vystřídána vládou pod vedením E. Beneše.

V polovině roku 1922 Masaryk odjel znovu na léčebný pobyt na Capri. Po návratu bezvýsledně jednal se slovenskými představiteli o odluce církve od státu a o problému naplňování Pittsburské dohody. V říjnu byl do čela nové vlády jmenován A. Švehla, jehož mimořádné státnické schopnosti přispěly k další stabilizaci republiky.

Počátkem roku 1923 byl spáchán atentát na ministra financí A. Rašína, který byl vedle Beneše a Švehly od počátku jednou z klíčových politických postav nového státu (mimo jiné zabránil neúměrné inflaci). Ještě větší ránou Masarykovi byla smrt jeho ženy; krátce na to znovu vážně onemocněl. Volných chvílí v rekonvalescenci využil k práci na své poslední významné knize, Světové revoluci. V tomto roce vykonal několik zahraničních návštěv, z nichž první byla do Francie. Z těchto cest mimo jiné vyplynulo, že Československo je v zemích bývalé Dohody hodnoceno vysoce kladně.

V roce 1924 byla podepsána smlouva o francouzsko-českém spojenectví. Začalo se ukazovat, že obliba a autorita prezidenta se sice v očích veřejnosti a v zahraničí stále zvětšuje, že však přibývá jeho kritiků z řad domácích českých politiků a představitelů veřejného života.
Od roku 1925 byl vyhlášen 6. červenec, den upálení Jana Husa, za národní svátek, což vedlo k zmrazení vztahů s Vatikánem a vyvolalo to negativní odezvu na Slovensku.

V roce 1926 byli jmenováni první ministři sudetského původu. V Lidových novinách vyšel rozhovor K. Čapka s prezidentem Masarykem o přepolitizované a znechucené atmosféře ve společnosti, s apelem na novináře. V projevu k veřejnosti Masaryk mimo jiné uvedl: „Vím, že slušní lidé jsou uráženi četnými korupčními aférami. Sdílím ty pocity a doufám, že tato mravní rozhořčenost nabude dostatečné síly.“ V jiném novinovém rozhovoru se vyjádřil ke Gajdově fašistickému pokusu o převrat: „Fašismus je anonymní společnost nespokojených a odmítnutých s omezeným ručením k výrobě politických báchorek; je patologickou sedlinou.“

Roku 1927 byl Masaryk potřetí zvolen prezidentem. Přispěly k tomu i německé strany. Republika se dále stabilizovala, což se projevilo v hospodářství i v kultuře. Bylo zavedeno zemské zřízení s hlavními městy Prahou, Brnem, Bratislavou a Užhorodem.

Následující jubilejní rok 1928 provázely oslavy v oprávněně optimistické atmosféře a v duchu stejně oprávněného narůstajícího národního sebevědomí. Pokračovala konjunktura provázená nízkou nezaměstnaností. Masaryk zvažoval zvětšení autonomie pro Němce a Slováky.

(Z knihy Z. Mahlera Katedrála: “Dne 28. září 1929, na svátek sv. Václava, byla katedrála zdárně dokončena a vysvěcena – nad Prahou, uprostřed Hradu se tyčil chrám chrámů, památník národní historie, svědomí věků – kněžský průvod s ostatky obešel dóm za zpěvu chorálu, na jižní tribuně zaujal místa diplomatický sbor a oficiální představitelé – prezident mezi nimi nebyl.”)

V roce 1930 vydalo Národní shromáždění k Masarykovým osmdesátinám zákon: „Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát.“

V letech 1931-1933 začaly v Československu narůstat důsledky světové hospodářské krize. Masaryk se ke krizi vyslovil v tom smyslu, že bylo vynaloženo víc peněz na budování státu než bylo nutné, že to ale bylo dáno hlavně nedostatkem zkušeností. V obyvatelstvu, zejména mezi dělníky, kterým se nedostalo finanční podpory, se začala zvětšovat nespokojenost a spolu s ní i nacionalistické tendence českých Němců, neboť byli krizí postiženi nejvíc. Došlo i k demonstracím, za nichž četníci použili střelby. Dodnes komunisty udržované tvrzení, že “Masaryk nechal střílet do dělníků” se ovšem nezakládá na pravdě.

Roku 1933 – roku zhroucení demokracie v Německu – Masaryk odpověděl na otázku polského novináře, zda svět spěje k válce: „Ne, svět nemá na válku peníze. Je krize, ale myslí.“

Rok 1934 se však pro prezidenta ani pro republiku nevyvíjel dobře. V květnu 1934 Masaryk utrpěl první záchvat mozkové mrtvice. Protože nenacházel v parlamentu dostatek vůle pro zvolení E. Beneše novým prezidentem, nikdo lepší se nenabízel a Beneš sám si přál jeho setrvání, nechal se zvolit počtvrté. Vzhledem k tomu, že jeho zdravotní stav se nelepšil, však v roce 1935 abdikoval.

V závěrečných letech života pracoval, za pomoci literárního historika a slavisty J. Horáka, na úpravách a doplnění třetího dílu knihy Rusko a Evropa.

V roce 1937 uspořádala pařížská Sorbonna slavnost k jeho poctě, při níž ho mluvčí francouzské vlády označil za “nejdokonalejší vzor velkého Evropana”.

Jeho poslední interview, pro francouzský týdeník, končilo slovy: „Vývoj světa směřuje k univerzálnímu humanismu, k uskutečnění čistého lidství.“

Na veřejnosti se naposledy objevil za zborovských oslav, dva měsíce před smrtí. Lidé byli rozjásaní a dojatí. (O mimořádné atmosféře toto dne svědčí Nezvalova báseň ‚4. července‘ a výpověď očitého svědka, pozdějšího filozofa M. Machovce: “Nikdy už jsem nic podobného nezažil. Ale mnozí tehdy asi již cítili, že jde o rozloučení a že po něm přijdou těžké zkoušky. Jemu jásali, nad sebou plakali. Či jen nad životem bez něho?”)

Poslední rozečtená kniha, která byla po Masarykově smrti nalezena na jeho stole, byla kniha o Hitlerovi.

Francouzský ministerský předseda Léon Blum k Masarykově úmrtí napsal: “Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.”

(Kniha Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk - 207 stran, brožovaná, DMC 98 Kč - je v distribuci Kosmasu, je však možno si ji stejně jako jiné knihy vydané nakladatelstvím Atelier 89 objednat též na mailové adrese b.slaama@seznam.cz)