Nosím to v sobě už delší dobu: 1. demokracie je jen jedna, jakékoli přívlastky či přídomky ji svádějí mimo její podstatu, 2. svoboda (libertas) je opojná, vzbuzuje podobné představy a touhy jako náboženství nebo nacionalismus, a nachází se v ní proto potenciál k potlačení zdravého rozumu, 3. kapitalismus je pevný a silný, demokracie je křehká a ve srovnání s ním slabá, 4. kapitalismus je dobrý i špatný, demokracie je „nejlepší ze všech špatných vlád“.

S přídomky „obohacenými“ demokraciemi si lidstvo užilo už dost a my Češi v tomto ohledu nejsme výjimkou: co jsme si užili s „lidovou demokracií“ po Únoru 1948! Uvažujeme-li důsledně, ani pojem sociální demokracie není bez problémů, neboť přívlastek „sociální“ je zbytečný, protože skutečné demokracie byly vždy levicové až středové - jistě ne pravicové, viz americkou demokratickou a republikánskou stranu.

Hlavní problém liberalismu vidím v tom, že ve svých počátcích sice demokratizoval, avšak jen relativně, ve srovnání s feudalismem, a pouze krátkodobě, protože byl svými kořeny spojen s kapitalismem, který velmi rychle začal část společnosti utlačovat podobně nebo ještě víc než feudalismus. Neoliberalismus vyústil v absolutismus Nového světového řádu.

Kapitalismus je s demokracií v „úhlavním“ rozporu: silně posiluje jedny na úkor druhých. Je dokonce v rozporu i se svobodou, neboť část společnosti činí přinejmenším materiálně nesvobodnou. Je to živel, který má ve vínku expanzi, třeba i naprosto bezohlednou.

Komunisté a jiní revoluční pokrokáři byli naivní: mysleli si, že nastolí nové poměry, a přitom zapomněli na přírodní lidskou podstatu. A kapitalismus je především dravec, ať už mu říkáme tygr nebo hyena. Přesto však může být lepší než komunismus či socialismus, byť jen s jednou podmínkou: že je dostatečně tlumen demokracií. V žádném případě ovšem ne demokracií liberální, neboť ta ho naopak podporuje.

Západní liberalismus se už dlouho dopouští nejméně dvou fatálních chyb: Zaprvé, do méně vyspělých zemí nevyváží demokracii, ale kapitalismus. Nevyváží tam vzdělání, rozhled a univerzalistické hodnoty (a pokud ano, tak ne po dobrém, tj. nenásilnými argumenty a vlastním kladným příkladem, ale spíše násilím), neboť mu jde hlavně o to, aby na těchto zemích ještě víc zbohatl. Druhý Marshallův plán, jak s ním nyní vystupuje Angela Merkelová, měl přijít už dávno – dnes je buď hodina dvanáctá nebo je už po ní. Zadruhé, místo aby se staral o Zem a přírodu, ji jen plení, a opět nejvíc v méně vyspělých zemích.

Neoliberalisté, poučeni neúspěchy dřívějších revolucí (Francouzská revoluce skončila císařstvím, ruská Velká říjnová, jak to vyjádřil Masaryk, „diktaturou ne proletariátu, ale diktaturou nad proletariátem“) na to šli „pomaloučku polehoučku“ a především za vydatné pomoci mýtů, tj. lží a demagogií. A když se na řadového občana nejde zhurta, zvykne si skoro na všechno.

(Nevím, jaké zvíře či ďábel v člověku vymyslel postmodernismus, který rozmělnil pojem pravdy, erodoval dějinami prověřené hodnoty a zejména se spojil – s liberalismem. Každý má dnes pravdu, i tak lze svobodu chápat. Výsledkem je, že žijeme v „postfaktické době“, která pravdu a lež téměř nerozlišuje. Spolu s neoliberalismem nese postmodernismus též hlavní vinu na nemohoucnosti současné Evropské unie: jako by nevěděl, že žádná diskuze nemůže být nekonečná a že síla je pouze v jednotě. Neštěpí se a neslábne ovšem jen Evropa, ale celý Západ, a ideově slábne celý svět.)

Tak jako šedou eminencí pangermanismu, fašismu a nacionalismu-nacismu byl „filosof“ Nietzsche, zejména konceptem Nadčlověka pohrdajícího morálkou, šedou eminencí neoliberalismu byl ekonom, ve skutečnosti však ideolog, nositel Nobelovy ceny (!) „von Hájek“. Politickými a mediálními eminencemi se stali Thatcherová a Reagan. Poučeni neúspěchy nedomyšlených dřívějších revolucí, nastolili revoluci nenápadnou a promyšlenou, obratně opřenou především o mýty.

I oni - nutně - slibovali „lepší zítřky“, stejně jako u nás Ano, bude líp. Dosáhli toho, že většina lidí na Západě, o ostatním světě nemluvě, dnes „nevidí, neslyší“. Avšak protože všechny revoluce založené na mýtech nutně končí krachem, dopadne tak i jimi založený Nový světový řád.

U nás je snad ještě pořád šance se tomu alespoň částečně vzepřít. Jedině ovšem v případě, že naši vidoucí lidé se konečně výrazně a dlouhodobě, nejen nárazově vzchopí a postaví se proti.

Mají na co navazovat. Naše kdysi se úspěšně prosazující masarykovská „humanistická idea česká“, doplněná dnes starostí o přírodu, je „sub specie aeternitatis“ nepřekonatelná.