„Kdo? No přece“ zosobněné temné síly, ať už křesťanské nebo nekřesťanské, ať už fašistické, nacistické, komunistické, klausovské-thatcherovské-putinovské, zemanovské-putinovské-tinpchingovské či erdoganovské.

Masaryk měl počínaje spory o Rukopisy a Hilsneriádou hodně nepřátel, avšak dokud žil, neměli na něj a byli proto zalezlí. Po jeho smrti a zejména po Mnichovu však znovu vylezli, jako krysy z děr. Krásně, svým ojedinělým slohem to v knize Ano, Masaryk napsal Zdeněk Mahler:

„V totální desiluzi, která na Čechy padla, našli opět šanci letití protivníci – nenávist sahala za hrob: ‚Masarykova koncepce se zhroutila, jeho program selhal.‘ Popřeli pravdu: Hitler se přece spojil se Sudeťáky a společně dotlačili tři západní mocnosti k tomu, aby republika byla diktátem násilně roztrhána. Zášť pohrobků se však nezadržitelně vyvalila: ‘Masarykův experiment se vymstil – Československá republika byla plagiát Západu… Masaryk vsadil na demokracii a zpronevěřil se katolické tradici, neboť všecka moc nepochází z lidu, nýbrž od Boha… Mnichov byl trest boží, Bůh si v Hitlerovi našel výkonnou pěst… Takzvaný osvoboditel znamenal národní pohromu, dopustil se zásadního omylu – Československo byl samolibý přelud. Tímto státem jsme zhřešili… Dějiny žádají obnovit svatou alianci… Je na čase vyvrátit Masarykův kult!’ První byla povalena busta T. G. M. na filosofické fakultě v Praze – nová éra temna vynesla nad Masarykovým dílem klatbu.

Jakýpak div, když se dodnes ozývají hlasy, že Masaryk bořil mýty a legendy a sám se mýtem a legendou stal, že dřívější totalitní režimy na něj nevražily a nám už je lhostejný – kritické hledisko dospělo ke krajnosti: nebýt prý Masaryka, nebylo ani Hitlera – kdyby Češi bláhově netrvali na svém národovectví a poněmčili se, pak by se už dávno stali součástí velkého světa. A tak se polemizuje o tom, zda byl Masaryk jenom vědec, nebo jenom žurnalista, jestli byl apoštol, nebo neznaboh, jestli byl snílek, či snad ješita, jestli byl triumfátor, či hrobař… Vyznával zásadu otevřenosti až do konce svých dní. Bůh nepřikazoval Masarykovi Modli se, nýbrž Jednej! Totéž mu přikazovala jeho filozofie, nikoli sedět s bradou v dlaních nebo jen sepisovat folianty. To podstatné byly a jsou Masarykovy činy. Tím největším pak z Masarykova odkazu zůstává jeho mravní osobnost, zářivá a inspirativní... Říká se, že Masarykova doba minula, že jsme stavěni před odlišné problémy. Masaryk byl označován jako filozof krize – ale lze říci, že ta krize, kterou on začal mapovat, je překonána? Neprohloubila se naopak? Ten, kdo se vyjadřuje o Masarykovi, chtě nechtě charakterizuje sám sebe. A tak platí: ‘Řekni mi, co si myslíš o Masarykovi, a já ti řeknu, kdo jsi.’“

Pane premiére Sobotko, vy v sobě Masaryka nosíte, ale jen v hlavě. Měl byste ho dostat také do páteře a do rukou a do nohou – až do konečků prstů. Jinak nevyhrajete.