Nikdy jsem neměl dobrou mechanickou paměť; „šprtací“ předměty byly vždy mou achilovou patou, a tak mi nezbylo než se s tím nějak vypořádat. Lidský mozek má naštěstí obrovské kompenzační schopnosti, a netýká se to jen paměti, platí to obecně. Každý máme nějaké slabiny, avšak je možné se nimi do značné míry vyrovnat.

Je to především otázka metody, mnohdy ovšem i vůle. Na druhé straně, pokud máme vyhovující způsob, vynaložené úsilí to zmenšuje, takže sebepřemáhání nemusí hrát podstatnou roli. A když si něco navykneme, jde to potom už skoro samo.

Děti to umějí přirozeně a víceméně intuitivně, ovšem hlavně v pozitivním smyslu: to, co jim jde snadno, je i víc baví a jeví sklon se tomu věnovat. Je na rodičích a učitelích, aby „pohoří“ dětského nadání, s jeho kopci i údolími, alespoň přibližně a zavčas rozpoznali. Měli by dítě ovšem podporovat nejen v tom, co mu jde nejsnadněji, ale též pomáhat mu překonávat jeho slabá místa. U dospívajících je pak až životně důležité, zda si vyberou povolání odpovídající jejich „nejvyšší hoře“, vždy ovšem vyrůstající z pokud možno široké „krajiny“. Jak to říkal Masaryk, člověk by měl být sice specialistou ve svém oboru, mimo jiné proto, že se tím průběžně učí přesně a důsledně myslet, vedle toho by ovšem měl mít široký přehled, zejména o humanitních oborech, neboť to mu pomáhá vyznat se v životě, v mezilidských vztazích, v politice atd.

Co je dnes snad nejdůležitější, je schopnost orientovat se v nepřehledném množství informací, které se každému z nás neustále nabízejí - schopnost rozpoznat věrohodné od nevěrohodného a podstatné od nepodstatného. Je zde ovšem problém „slepičky a vajíčka“: když není vajíčka není slepičky a naopak. Týká se to dětí, mladých i dospělých lidí, a má podle mne zásadní význam. Proto bychom měli k jejímu pokud možno optimálnímu rozvíjení vést už malé děti (co je větší a co menší?, co je barevnější a co méně barevné? atd.) A jak říká Komenský, postupovat od opticky názorného k méně názornému, od jednoduššího ke složitějšímu.

Vzpomínám si, jak mi vadilo, jak se „učil“ jeden z mých synů na gymnáziu. Stejně jako jeho spolužáci přebíral „výcucy“ z daných látek, které vypracoval nějaký jiný, vesměs už anonymní student. To bylo podle mne příšerné: všichni tím přeskakovali nejdůležitější fázi studia, tj. studování základního textu, vlastní a samostatné oddělování podstatného od nepodstatného a vytváření si vlastního názoru. (Já jsem si tímto způsobem též kompenzoval svou slabší paměť.)

Je třeba nepodlehnout skepsi, že svět je příliš složitý a tudíž neuchopitelný. Není to problém dnešní, ale odvěký, neboť svět připadal neuchopitelně složitý už pravěkému člověku.

I ve spleti dnešních informací je možné si dobře vybírat. V první řadě ty věrohodné. Stále existují média poskytující pravdivé informace. (A podle Masaryka „pravda je rozhodujícím kriteriem veškerého lidského počínání“.) Není těžké si taková média zjistit a je naprosto rozhodující nezabývat se balastem - už jen proto, že to stojí množství času a vyčerpává to energii, kterou by bylo možno využít pro jiné, potřebnější a užitečnější věci. „Měl bys číst pouze to nejlepší,“ říkával můj otec a já jsem mu za to dodnes nesmírně vděčný. Zbytečnostmi, třeba i poutavými, se prostě nezabývám. Mimo jiné neztrácím čas na facebooku a místo České televize raději poslouchám Český rozhlas, protože má po všech stránkách vyšší úroveň.

Vydělování podstatných informací se musíme učit po celý život. A jak říká Kámasútra, začít není nikdy pozdě.