Neomodernismus a nová víra - Předmluva a Úvod

29. 03. 2017 | 11:56
Přečteno 1417 krát
Memento mori a memento Masarycum. Pamatuj na své milované, aby jednou nemuseli lhát jako jsi lhával ty, protože o mrtvých údajně jen dobré. Pamatuj na Masaryka, protože kdyby se ti zjevil, měl by toho na srdci a pověděl by ti toho hodně.

Kdo a kým byl Tomáš Garrigue Masaryk, kdysi nazývaný „The Great Old Man of Europe“? Sice ‚jen‘ Čech, avšak největší novodobý evropský i světový myslitel. Podle jeho současníka, rakouského presidenta Michaela Hainische „nejlepší Evropan, jakého jsem kdy potkal“. Génius s geniální pamětí, filosof, polyhistor a politik.

Když v roce 1937 zemřel, tehdejší francouzský premiér Léon Blum o něm napsal: „Milován a ctěn víc než kterýkoli autokrat, nechtěl být nikdy víc než první občan mezi rovnými. Jeho autorita ve vlastním národě byla nesmírná, ale nevyplývala ani z jeho všemohoucnosti, které by se zmocnil, ani ze strachu, který by naháněl; jejím zdrojem byla vděčnost, důvěra a láska. Proto se všichni demokraté celého světa obdivovali jeho dílu, ctili jeho jméno a posilovali se jeho příkladem.“ Těch, kdo si ho nesmírně vážili, bylo opravdu hodně, a byli mezi nimi i velikáni jako Lev N. Tolstoj, Woodrow Wilson, George B. Shaw, Romain Rolland, Thomas Mann, Rabíndranáth Thákur a další. Filosof Karl R. Popper ho spolu s Winstonem Churchillem označil na největšího politika 20. století a o ‚Masarykově Československu‘ prohlásil, že bylo „nade vší pochybnost nejotevřenější společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa“.

Masaryk byl ovšem především mimořádně soudným a celistvým člověkem a navíc ještě mužem činu. Jeho každodenní ‚sokratovské‘ střetávání se s lidmi a jeho politická angažovanost mu dodávaly zpětnou vazbu, jiným myslitelům nedostupnou. Snad i proto na rozdíl od těch, kdo přišli s novými myšlenkami, avšak jejich ideový systém postupně více nebo méně odvál čas, jeho základní teze přetrvávají a spíše stále nabývají na síle.

Následovníka, který by jasně, kongeniálně a přehledně vytýčil strukturu jeho ideového systému, případně ho rozvedl a nebo dokonce s jeho pomocí přerostl postmodernismus a neoliberalismus, však dodnes bohužel nenašel, snad s výjimkou Ericha Fromma, Karla R. Poppera a Václava Havla. Český filosof Lubomír Nový hovořil o vnitřní logice Masarykova myšlení, plně vyložit ji však nedokázal. Ani tak významní čeští filosofové jako J. B. Kozák, E. Rádl, J. Patočka a M. Machovec se neodpoutali od ‚vyvážených‘ soudů a kritických, analytických či popisných výkladů, z nichž celek zřetelněji nevysvítá. Pokud se jedná o Masarykovy zahraniční současníky či pokračovatele, převážně ho prohlubovali a obohacovali, avšak v základních tezích nepřekonali. Byl tvůrcem, spolutvůrcem, anticipátorem, inspirátorem, integrátorem a ‚provokatérem‘, ke kterému se z jeho následovníků nikdo dostatečně nepřihlásil. Historici, sociologové, psychologové a pedagogové se k němu nehlásili zejména proto, že se vyjadřoval jinak než oni, nebo proto, že ho buď neznali, nepochopili, pominuli nebo zapřeli; politici proto, že na ně kladl příliš velké nároky. Teoreticky zaměření myslitelé ho nepřijímali pro jeho lidovou srozumitelnost, kvůli níž jim připadal méněcenný. Bylo to pravděpodobně dáno i obecnou lidskou tendencí naslouchat hlavně sobě samému, ‚vyprávět své‘ a upozorňovat především na sebe. Snad to bylo i tím, že Masaryk v mnoha směrech předběhl svou dobu, že viděl příliš dopředu, že se vymykal svému prostředí a že byl nezařaditelný – v dílčím pohledu filosofů, religionistů, historiků, sociologů, psychologů, pedagogů, literárních kritiků a dalších byl ‚málo‘.

Václav Havel přirovnal osud Masarykových idejí k osudu jeho pomníků: „I ony se vynořovaly, zanořovaly a opět vynořovaly, jako by byly zvláštním vegetačním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.“

Masarykova univerzalistická ‚říše‘ není svébytná ani nedostižná v jednotlivostech, ale jako celek. S výjimkou metafyzických otázek tato říše své výboje sice omezila jen na oblasti, které lidské poznání může bezpečně ovládnout, avšak tyto oblasti zůstaly i tak obrovské – dosáhly hranic lidských možností. Její vnitřní systém lze přirovnat k Mendělejevově soustavě prvků nebo k organické architektuře: všechny jádrové teze jsou spojeny a harmonicky skloubeny - od teorie po praxi, od vysoké filosofie po věci každodenního života. O její integritě svědčí i to, že o ní lze jako o celku říct to stejné jako o jejích klíčových ‚územích‘, o humanismu a demokracii: nic smysluplnějšího zatím neexistuje. Křesťanství, marxismus a liberalismus Masaryk překonal tím, že se vyvaroval mýtů, samotné křesťanství i tím, že se ‚novým náboženstvím‘ otevřel agnostikům a ateistům. Vytvořil novou univerzalistickou, transkulturální a nadčasovou ideovou soustavu, postavenou na kritickém myšlení a realistické noetice, které dnes chybí pouze environmentalistika.

Prvním klíčem k porozumění ‚neuchopitelnému‘ Masarykovi je jeho konkretistické a do jisté míry i dialektické myšlení, jak je integroval do snah o nalezení déletrvajících principů a pravd. Je-li jedním ze zákonů dialektiky jednota a boj protikladů, jeho myšlení usilovalo o jednotu, avšak postihovalo a pojmenovávalo i protiklady. Druhým klíčem je jeho zdánlivě nenápadná teze „jednáním poznáváme“, spadající téměř vjedno s požadavkem co nejužšího sepětí výsledků poznání s činy. Zatímco jiní filosofové přemýšleli, diskutovali a ‚vyprávěli‘, Masaryk jednal - a už jen tím je přerostl a už jen proto na něj nemohli ‚dovidět‘ a pochopit ho.

Ideově se Masaryk pokusil vyřešit prázdno, jehož prvním projevem byla Francouzská revoluce a které v průběhu devatenáctého století vyústilo do rozporuplné atmosféry fin de siécle a do následného propuknutí 1. světové války. Také další vývoj ukázal, na příkladu stalinismu a fašismu-nacismu, jak lze aktivovat duchovně nenasycené masy, dodá-li se jim jako náhrada za boha jiná vize. Současná euroamerická civilizace našla po 2. světové válce východisko převážně jen v honbě za materiálními hodnotami, což je nyní jednou z hlavních příčin jejího úpadku. Masarykův komplexní důraz na vyšší smysl života, na nadosobní ideály, realistickou orientaci a nesobeckou individualizaci mas je dnes mimořádně aktuální, a to v celosvětovém měřítku.

Uvědomíme-li si, jak široká je obsahová i časová platnost jeho učení, jak je v základních tezích promyšlené, vyvážené a dodnes platné, jak přihlíží k dějinám i k budoucnosti, jak mnoha skutky bylo jím samým potvrzeno a jaký mělo v jeho době a prostředí společenský dopad, můžeme ho považovat - a je jen věcí názoru, zda s nadsázkou nebo bez nadsázky - za krále myslitelů či za ‚krále královny věd‘. Jako jediný v dějinách plně prokázal sílu lidského rozumu a všeobecného, zejména společenskovědního vzdělání.

Je nejen zapotřebí, je nutné se přihlásit ke všemu, čím nás může též dnes oslovit. Jak ovšem říká, „i nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře“.


1. Úvod

Má-li být náprava úspěšná, musí být komplexní a všestranná, neboť nebude-li současně napravovat všechno, co vzájemně souvisí, nikdy se nedostanete kupředu.
Comenius

Jako všechny předchozí ideové proudy vzbuzující široký ohlas, přišel i postmodernismus s mnoha přínosnými podněty. Od počátku však v sobě nesl též omyly a mezery, které svými dopady postupně narůstaly. Jeho hlavním postulátem bylo, že osvícenství a modernismus, věřící jednotně v pokrok, se vyčerpaly. Tím se dopustil přinejmenším nepřípustné generalizace a navíc z ní neopodstatněně dovodil, že po době jednoty přichází doba pluralismu. Nejhorší na postmodernismu bylo ovšem to, že se sloučil s neoliberalismem a že se vstřebáním Hayekova ‚sponánního řádu‘ podvolil Novému světovému řádu, který nakonec vyústil v kulturní, morální a mocenský úpadek Západu. Podobně jako byla dekadence manýrismem romantismu, postmodernismus se stal manýrismem dekadence. Musí být proto vystřídán neomodernismem, schopným integrovat a dál rozvíjet dosud nashromážděné relevantní poznatky lidstva.

Neomodernismus je filosofický a religionistický směr, vycházející z dějinami prověřeného lidského poznání, počínaje jeho nejstaršími kořeny judaismem, konfucianismem, budhismem, řeckou filosofií, křesťanstvím a islámem, jak se ve společenských vědách a umění postupně vyvinuly zejména v novověkou reformaci, humanismus, osvícenství a modernismus, v teologii v unitarismus a ‚nové náboženství‘ T. G. Masaryka.

Krédem neomodernismu je víra v lidské nadosobní ideály, které v minulosti opakovaně předcházely pokrokovým náboženským a politickým proudům a hnutím. Jeho hlavní zásadou je polyhistorický přístup vyplývající z přesvědčení, že každá společenská věda a umělecký obor musejí být pokud možno co nejvíc začleněny do ostatních. Opírá se o novou teorii poznání a vymezuje její dosah. Jeho vertikální osou jsou dějiny, horizontální osou jsou současné společenské obory včetně ekonomie a environmentalistiky. Jde mu o jejich pokud možno komplexní a co nejobjektivnější pochopení. Vychází z přesvědčení, že i v dnešním globalizovaném a poznatky zahlceném světě je možno se dostatečně orientovat, pomocí výběru důležitých a věrohodných informací. Upozorňuje na nutnost uvádět je do společenského a politického života. Usilovně potírá mýty, polopravdy a nepravdy.

Filosofii chápe nejen jako lásku k vědění a moudrosti, ale též jako centralizovanou a dynamickou myšlenkovou strukturu pokrývající všechny obory lidského bádání. Koriguje její dosavadní přehlížení psychologie a umění, formuluje pojmy multilektika a etistní demokracie, polaritu mýtický materialismus vs. realistický idealismus a přibírá koncept biocentrismu, vyvažující současný antropocentrismus. Ústí v pedagogiku a sociopedagogiku a nově vymezuje sociopatologii a sociální terapii. V religionistice vyhlašuje svobodnou individuální víru připouštějící agnosticismus i ateismus. Formuluje nové, ryze etické Destatero.

(První kapitola z připravované stejnojmenné knihy.)

Pod názvem Úpadek Západu a jeho náprava vyšlo 27. 3. v Přítomnosti.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy