Neomodernismus a nová víra 4 - Historie

26. 05. 2017 | 12:41
Přečteno 1392 krát
Dějiny tím, že lidi zpravují o minulosti, jim umožňují soudit přítomnost. Thomas Jefferson

„Mně nestačí ukazovat, jak mysleli a žili ti a oni, já chci mít konstatováno, jak mám žít já,“ říká Masaryk. Také neomodernismus se snaží především o pochopení hlubších souvislostí mezi dějinnými fakty a jde mu hlavně o vývojové trendy. Uvědomování si vývoje lidstva sice započalo již v antice (Platon, stoikové, sv. Augustin), avšak pouze v zárodečné podobě a spíše v souvislosti s otázkou původu světa a postavení v něm se nacházejícího člověka. Závažnost problematiky lidského-společenského vývoje myslitelé plně pochopili až v novověku, v osvícenské době (Giovanni B. Vico a Francois M. Voltaire, autor pojmu filosofie dějin). Od počátku se objevovaly různé přístupy, v obecných interpretacích (náboženský a filosofický idealismus vs. materialismus, koncepty kontinuity vs. diskontinuity vývoje, jeho smyslu a směrů) i v interpretacích méně obecných. Obecným přístupem osvícenství byla optimistická víra v pokrok, avšak záhy se objevila též pesimistická teorie Thomase R. Malthuse o růstu populace geometrickou řadou, kterou lidstvo v budoucnu nebude schopno dorovnávat získáváním potravin, neboť jejich produkce poroste pouze řadou aritmetickou.

Filosofii dějin rozvinul Georg W. F. Hegel, zejména propracováním dialektiky a konceptem vývojové negace negace (teze, antiteze, synteze). Tento koncept však byl problematický: jednak antiteze zdaleka ne vždy ústí v syntezi a sama mnohdy není vzestupem ale naopak, jednak mnohé jevy vykazují spíše kontinuitu. Hegel problematiku vývoje příliš zúžil, neboť důležité dějinné jevy nemají vždy dominantní význam, protože často koexistují s celou řadou jiných jevů, které s nimi jsou ve shodě nebo naopak v částečné či v úplné neshodě. I proto neomodernismus vystupuje s multilektikou.

Zakladatel pozitivismu a sociologie Auguste Comte vytýčil tři období vývoje lidstva: teologické, metafyzické a pozitivistické, čímž inicioval postupné ochabování teologie a metafyziky. Sociologii rozdělil na statickou a dynamickou či vývojovou, kterou označil podobně jako Voltaire za filosofií dějin. Teologii snad ještě výraznější ránu zasadil Charles R. Darwin svou evoluční teorií.

Karl Marx navázal na Hegelovu dialektiku materialistickým učením o vývoji společnosti z beztřídního stavu (teze) přes třídní fázi (antiteze) k nejvyšší, beztřídní formě neboli komunismu (synteze). Toto jeho ‚rozvinutí‘ bylo ovšem mylné, neboť popřelo Malthusovu teorii a nepřipustilo, že kapitalismus je dlouhodobě neodstranitelný. Použije-li se Marxova terminologie, kapitalismus vznikl již v prvobytně pospolité společnosti, v okamžiku, kdy nastala dělba práce, s ní spojená tvorba nadhodnot a na ni navazující obchod. Kapitalismus se pak během otrokářské i feudální společnosti už jen dál víceméně plynule rozvíjel, aby nakonec zvítězil v podobě nynějšího celosvětového řádu. Marxovo ‚vědecké‘ učení obsahovalo přinejmenším ještě jednu fundamentální chybu: jím proklamované revoluce, pokud nejsou zcela oprávněné a nereprezentují přání naprosté většiny obyvatel, samy o sobě nic neřeší a většinou je tomu spíše naopak; mimo jiné proto, že násilí plodí jako reakci odpor a nové násilí, což je třeba potlačovat, a tím se společnost dostává do začarovaného kruhu jehož nutným výsledkem je totalitní režim.
V lecčems jiném však Marx měl pravdu, zejména v kritice liberálního kapitalismu. Liberalismus byl primárně kapitalistickou ideologií, v Marxově době byl již plně rozvinutý, se všemi negativy, které v sobě od počátku nesl. Tím, že připustil lichvu a neomezenou výši zisku, byl v tomto ohledu dokonce horší než feudalismus. Ve jménu svobody začal znesvobodňovat, neboť svoboda se týkala hlavně kapitalistů a ti se prosazovali na úkor ostatních. Proto vznikaly dělnické bouře a levicová hnutí.

Tomáš G. Masaryk, jeden z posledních představitelů optimistického pojetí dějin, sledoval hlavně linii směřování lidstva ke kritickému, mýty odbourávajícímu myšlení. Na druhé straně ovšem jako jeden z prvních upozornil na nebezpečné důsledky rozkladu křesťanských hodnot. Sledoval zejména vývojový synkretismus, míšení a konvergenci idejí různých kultur. Kultury byly zpočátku kvůli minimální mobilitě více či méně izolované, což se změnilo s rozvojem obchodu a dopravy. Jejich ideologie se navzájem přibližovaly a obohacovaly a v některých oblastech víceméně splývaly. Ani zde se vývoj většinou neodvíjel v rámci dialektické triády teze-antiteze-synteze, ale byl spíše kontinuitní.
Postupné globalizace se účastnily malé i velké státy, malé i velké národy. Masaryk touto skutečností vysvětloval svou koncepci české politiky: i politika malého národa se musí aktivně účastnit na dění ve světě. Dokonce i řadový občan si může a má říci: „já jsem také historie“. Pro evropské národy je na prvním místě přirozeně Evropa a z toho plyne jejich i její odpovědnost. V Evropě by se měl dovršit proces postupné integrace a demokratizace a jako v první na světě by se v ní mělo navždy zamezit válkám. Občané malých i velkých států se musí cítit nejen jako vlastenci, ale též jako Evropané a světoobčané.
Pokud se jedná o vývoj kritického myšlení, člověk je podle Masaryka od nepaměti ‚věřivý‘ – má sklon pokládat to, jak vidí a vysvětluje si pozorované věci, za pravdu. Má též sklon věřit svým vůdcům, ať již světským či duchovním. Také v moderní době dokáže věřit zcela nekriticky, neboť „rozum člověku dodnes nevládne“. Důležitým, byť ne jediným měřítkem stupně vývoje každé společnosti je velikost a množství mýtů, kterým podléhá. Podobně jako ve filosofii, mnohé mýty bývají po svém vyvrácení nahrazovány novými, přesto však lze v průběhu dějin vysledovat jejich postupné, byť pomalé a značně kolísající ubývání. Podobně ubývá i zla. Zlo je s mýtem spojeno, protože co je nepravdivé, nemůže být dobrem. Zlo se stejně jako mýtus ztrácí a znovu vynořuje, vždy v novém hávu, avšak ubývá přinejmenším přímého násilí, jak bylo rozšířeno v minulosti.
Společnost není ani plně organickým celkem ani prostým souhrnem jedinců. Je psychickým a organizačním spojením, v němž by individuálním vědomí nemělo být upřednostněno před vědomím všeobecným a naopak. Masaryk se zde odvolával na Ježíše: jeho „miluj svého bližního jako sebe samého“ v žádném případě nevylučuje přirozenou sebelásku. Zdůrazňoval sice sociální konsensus, „bez souladu v základních otázkách nemůže být silné republiky“, každého jedince však současně považoval individualitu a za svébytnou autoritu. Individualismus mu ovšem nebyl v žádném případě egocentrismem a egoismem; byl to individualismus vnitřně řízeného člověka (protipólu pozdějšího Riesmanova vnějšně řízeného, ‚neniterného‘ člověka). Novodobé problémy vyvěrají z toho, že materiálně zajištěný moderní člověk staví svůj život hlavně na lichých, podle Masaryka nemravných potřebách, které ukojeny být nemohou a proto ani nevedou k pocitu životního štěstí.

Dekadence konce 19. století, nástup hlubinné psychologie a světové války dvacátého století vývojový optimismus osvícenství a modernismu silně zpochybnily. Malthusova teorie se potvrdila, avšak v pozměněné podobě: současné problémy lidstva nejsou zaviněny primárně tím, že výroba potravin může růst pouze aritmetickou řadou, ale hlavně tím, že Země je pro neustále se rozmnožující lidstvo limitovaným prostorem. Pesimismus postmodernismu se v zásadě potvrdil, avšak paradoxně právě hlavně vinou postmodernismu. Především proto, že postmodernismus svou základní orientací narušil vzestup lidského poznání, jak se vyvíjelo od samých počátků existence lidstva, neboť do značné míry rezignoval na existenci pravdy - tím, že ji rozmělnil a ‚ztekutil‘. ‚Překlenul‘ rozpor obsažený v tvrzení, že jeho stanovisko je sice pluralitní, avšak samo je nepluralitní. Ve zvulgarizované podobě vyústil v tezi, že pravda neexistuje, což je teze popírající sebe sama. Spojením s neoliberalismem připustil, že „každý má právo na svůj názor“ včetně jeho prosazování, čímž jednak potlačil převahu podložených tezí nad tezemi méně podloženými nebo nepodloženými, zmenšil váhu podstatných věcí na úkor nepodstatných a uvolnil tak prostor i pro destruktivní síly. V návaznosti na romantismus a dekadenci potlačil zdravý rozum a argumentace opřené o fakta. Mimo jiné proto se o současné době začíná hovořit nejen jako o postmoderní, ale též o postfaktické. V pozadí je též Hayekův ‚spontánní řád‘ vytvořený kombinací přirozené globalizace s populismem a ‚hnědými‘ autokratickými tezemi.

S pojmem neomodernismu jako první vystoupili katoličtí teologové, vymezili ho však rozporně: na jedné straně hlásali oproštění se od překonaných mýtů, na druhé straně řadu klíčových mýtů nejen zachovali, ale připojili k nim další. Do humanitních oborů pojem neomodernismu zavedl sociolog Jeffrey Alexander, který mimo jiné upozornil na jeho univerzalistické a demokratizační možnosti.

Neomodernismus postmodernismus víceméně neguje a jde mu o kontinuitu s opodstatněnými tezemi modernismu. Masaryka doplňuje starostí o přírodu a Zem.

Na neutěšenou situaci v České republice i ve světe reagovala mimo jiné Charta 2012 (autora Bohumila Slámy a signatářů Táni Fischerové, Anny Hogenové, Stanislavy Kučerové a Miloslava Petruska):
„Po třiadvaceti letech se znovu hlásíme k revolučnímu roku 1989 a k české Sametové revoluci. Hlásíme se též k českému disentu a k Chartě 77, jejíž mnohé požadavky dodnes nejsou v českém, evropském a celosvětovém prostoru naplněny.
Hlásíme se k humanismu a etismu, ke všemu nosnému a pokrokovému, co v minulosti vyslovili největší světoví myslitelé a političtí reformátoři a co pozitivního lidstvo ve všech kulturách, civilizacích a dobách dosud vytvořilo. Zejména se hlásíme k evropské reformaci, osvícenství a modernismu. Z českých myslitelů se hlásíme zejména k Janu Husovi, Janu Amosovi Komenskému, Františku Palackému, Karlu Havlíčkovi, Tomáši Garriguovi Masarykovi a Václavu Havlovi.
V duchu Jana Husa, po Ježíšovi prvního velkého evropského náboženského reformátora a iniciátora protestantství, chceme ‚hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu a bránit pravdu až do smrti‘.
V intencích pansofisty a ‚učitele národů‘ Jana Amose Komenského chceme požadovat, ‚aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan, bez ohledu na církev, synodu, koncil – aby všichni byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého‘.
Spolu s českým ‚otcem národa‘ Františkem Palackým chceme věřit, že idea, na níž svět může ‚jedině pevně spočívat a prospívat, je úplná rovnoprávnost všech národů‘. Budeme se snažit naplňovat výzvu ‚syna národa‘ a zakladatele české politologie Karla Havlíčka: ‚Nehodno je nám lekat a strachovat se před zlými: my nejsme slepými nástroji času, ale jsme jeho páni, jsme sami tvůrci svého osudu. Nesténejme zdětile, ale chopme se činu jako muži. Opírejme se statečně o svou moc a mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré.‘ Budeme pokračovat v úsilí o plnou, skutečnou demokracii, jak ji budoval ‚prezident osvoboditel‘, největší český filosof a jeden největších světových politiků 20. století, Tomáš Garrigue Masaryk: ‚Naší metodou bude realismus prováděný důsledně také v politice: pravda se musí stát vůdčím pravidlem všeho našeho veřejného konání – doma, uvnitř mezi sebou i navenek.‘ Chceme respektovat Masarykovo ‚nové náboženství‘, blízké unitářství, připouštějící agnosticismus i ateismus: ‚Náboženství je ústřední a vůdčí duchovní životní silou, je úsilím o nový život, o nové a vyšší životní hodnoty.‘ Neméně se budeme snažit o naplnění odkazu posledního velkého Čecha Václava Havla: ‚Žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a mnohým z nás se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket. Jen málokteří z nás dokážou nahlas zvolat: Mocní by neměli být všemocní!‘
Nelze bohužel než konstatovat, že dnešní svět se ocitl ve stavu nového absolutismu, plutokratismu, u nás obzvlášť bezuzdného.
Nelze ovšem propadat beznaději, je třeba se naopak bránit. Je nepochybné, že i tento Nový řád světa dříve nebo později zanikne; jde jen o to, za jakých okolností a s jakými následky.
Je nutná nová revoluce, neboť všemocní tohoto světa se své moci a svých výsad nevzdají dobrovolně. Je bohudík možno využít toho, že jsme civilizovaní lidé a že naše revoluce může být úspěšná i bez násilí, že může být opět sametová.
Především ale musí být evolucí, založenou na osvětě, šířící ‚pansofickou‘, nefragmentární vzdělanost a kritické myšlení. Pouze tak bude možno zabránit tomu, aby veřejnost nebyla vždy znovu a znovu manipulována. Je třeba angažovanosti všech, kdo se považují za vzdělané a za lidi dobré vůle.
Charta 2012 vychází z modernismu a vyhlašuje neomodernismus. Modernismus jako filozofický, ideový a náboženský myšlenkový proud, integrující prověřené poznatky lidstva do současné, to je vždy aktuálně moderní doby, vyjadřuje zejména těmito tezemi:
- pravda existuje, byť je lidskému rozumu v různých stupních dosažitelná až nedosažitelná
- existuje pokrok, v poznání a v celospolečenském i individuálním smyslu
- člověk má schopnost i povinnost uplatňovat svobodnou vůli odpovědným, konstruktivním a etickým způsobem
- dobro jako důsledek poznání v průběhu dějin narůstá, byť je v neustálém konfliktu se zlem
- vůdčími silami pokroku a dobra jsou morálka, informovanost a kriticko-realistické myšlení
- pravda podmiňuje dobro a dobro podmiňuje pokojný život lidí a všeho živého. Neomodernismus, poučen postmodernismem, se brání absolutizaci a monopolizaci pravdy a překonává přílišnou modernistickou víru v pokrok a dobro. V otázce víry v transcendentno vychází z Masarykova ‚nového náboženství‘, rozšiřuje je však o novodobé unitářství, to je přijímá nosné ideje i z jiných náboženství. Jako základní vyslovuje tyto teze:
- v existenci boha lze věřit, lze ji však zpochybňovat i popírat
- Mojžíš, Ježíš, Budha, Mohamed a zakladatelé všech ostatních náboženství se narodili, žili a zemřeli jako pozemští lidé
- racionální myšlení, věda a filozofie žádné náboženství nevylučují, ale naopak je mohou a musí korigovat a obohacovat.
Charta 2012 vychází z přesvědčení Karla Čapka, že pravda je silnější a trvalejší než moc a přijímá za své sokolské heslo ‚ni zisk, ni slávu‘, heslo Tomáše Garrigue Masaryka ‚nebát se a nekrást‘ a heslo Václava Havla ‚pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí‘.“
Charta 2012 chce přispět k tomu, aby nejen u nás, ale v celém světě lidé pracovali a žili důstojně, jako svobodní, zodpovědní a šťastní občané.“

Neomodernismus zastává též názor filosofa a environmentalisty Josefa Šmajse, který v roce 2015 vystoupil s návrhem Ústavy Země, v níž se říká:
„My lidé, mimořádně úspěšný biologický druh planety Země, jemuž se podařilo vytvořit globální kulturu – civilizaci, vědomi si nebezpečí, jež hrozí nám i ostatním živým systémům z procesu živelného přeformování přírody kulturou, přijímáme tuto Ústavu Země, která stvrzuje rozpoznané hodnoty, nároky a práva naší mateřské planety. S vědomím odpovědnosti vůči budoucím generacím prohlašujeme Zemi za svébytnou ontickou kreativitu a subjektivitu – za hodnotu nadřazenou člověku i kultuře. Přirozenou kreativitu Země, umožňující kulturu i práva a svobody člověka, považujeme za nadřazenou lidské kreativitě i právům lidí. Za ústřední právní princip lidstva 21. století, závazný pro ústavy všech států i listiny základních lidských práv a svobod, vyhlašujeme nezbytnost uchovat obyvatelnou Zemi pro další lidská pokolení i ostatní živá stvoření. Člověk ani kultura nejsou svébytnými jsoucny, závisejí na Zemi. Relativně svébytným jsoucnem v rámci vesmíru může být jenom Země. Pouze celá její biosféra je nejmenším autonomním systémem schopným dlouhodobého vývoje v čase. Všechny její přirozené subsystémy včetně umělé lidské kultury jsou dočasné a nesamostatné, závislé na zdraví a prosperitě biotického celku.
Zavazujeme se chránit Zemi před sobeckou expanzí predátorsky orientované kultury. Její hodnotu, nároky a práva, nadřazené člověku i kultuře, hodláme prosazovat všemi prostředky.
V souladu s tímto závazkem prohlašujeme:
Hlava první, Země: 1. Země je přirozeným domovem všech svých vzájemně závislých živých bytostí. Nemůže patřit žádnému biologickému druhu, tedy ani člověku jako druhu. Člověk, tvůrce kultury, nesmí sobě samému i ostatním živým bytostem Zemi pustošit. 2. Země je pro náš druh a lidskou kulturu nejvyšší hodnotou. Je nejstarší, nejširší a nejmocnější tvořivou aktivitou – jedinečnou planetární subjektivitou. Musíme hájit její právo na evoluci, na udržování planetární rovnováhy mezi živými a neživými systémy. 3. Kultura se nesmí dál rozšiřovat ani na úkor přirozené rozmanitosti planety, ani na úkor lidského zdraví. 4. Jako nadřazený systém lidí i umělé kultury je Země suverénem, jehož obhájci a mluvčími se musejí stát volené a kontrolované instituce. 5. Zavazujeme se zastavit úbytek, destrukci a zamořování přirozeného bytí, a za tímto účelem prosazovat přijetí systému odpovědnosti lidí, včetně účinných a odrazujících sankcí.
Hlava druhá, Člověk: 1. Člověk není bezprostřední příčinou nynější ekologické krize. Příčinou krize je systémový konflikt umělé kulturní uspořádanosti s přirozenou uspořádaností Země. 2. Lidstvo nenese odpovědnost za Zemi. Nese odpovědnost za kulturu, za své dílo, jímž Zemi rozdělilo na dva opoziční systémy: kulturu a přírodu. Smířit kulturu s přírodou je výsostným úkolem práva, politiky a vědy pro nadcházející etapu biofilní, k životu uctivé kultury. 3. Lidská druhová subjektivita je omezena nadřazenou subjektivitou Země. Všechny osoby i státní orgány mají povinnost tuto širší subjektivitu respektovat, chránit rozmanitost a celistvost biosféry, šetrně využívat neživé produkty Země. 4. Vyhlašujeme, že pouze s přirozeným bytím, nikoli s umělým bytím kulturním, může být člověk jako druh biologicky sourodý. Uznáváme, že to, co prospívá Zemi, prospívá člověku. 5. Přirozenou uspořádanost Země musejí chránit a prosazovat všechny právní systémy.
Hlava třetí, Kultura: 1. Kultura je umělým systémem s vlastní vnitřní informací, jíž je duchovní kultura. Změna orientace a obsahu duchovní kultury – hodnot, poznatků a regulativů – je předpokladem biofilní transformace systému kultury. 2. Jako výtvor člověka není kultura ani pokračováním evoluce přírody, ani procesem jejího zušlechťování. Je umělým a dočasným konstruktem, který na přírodě látkově, energeticky i informačně závisí. Je stavbou, která biologické struktuře člověka neodpovídá a jež se po zániku lidstva nezachová. 3. Kulturní systém svým růstem zatlačuje a hubí živé systémy, rozbíjí přirozené struktury Země. Má-li evoluce kulturního systému pokračovat, musí opustit dráhu kvantitativního růstu a po vzoru biosféry zvolit způsob kvalitativního „růstu bez růstu“. 4. Státy, které přímo či nepřímo podpořily rozvoj predátorského podnikání a neomezené šíření materiálově a energeticky náročné spotřební techniky, umožnily pustošení přírody. Nesou proto hlavní odpovědnost za dnešní civilizační krizi. 5. Všem státům se ukládá přijímat opatření pro dlouhodobě možnou spolupráci kultury se Zemí. Ukládá se jim, aby přistoupily ke změně predátorského duchovního paradigmatu kultury, aby zahájily proces přijímání biofilních zákonů a vedly osvětu o nezbytnosti smiřování kultury s přírodou.“

(Čtvrtá kapitola z připravované stejnojmenné knihy.)

Pod názvem Úpadek Západu III vyšlo 22. 5. v Přítomnosti.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy