Výčet československých a českých prezidentů – Masaryk, Beneš, Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák, Havel, Klaus a Zeman – symbolicky vyjadřuje naše novodobé dějiny a osud, naši minulost i přítomnost. Plně obstáli jen dva, Masaryk a Havel (byť jistě nebyli dokonalí, neboť i oni byli jen lidé), u Beneše je několik otazníků, u Svobody ještě víc. Ostatní byli, a v případě Klause a Zemana jsou, jen převážně špína. Podle toho tak dnes vypadáme.

Masaryk a Havel by mohli sloužit jako příklady toho, že slušní a soudní lidé to mají těžké; hlavně proto, že u neslušných a nesoudných vzbuzují (vesměs nevědomé) mindráky a nenávist. Oba to měli přetěžké a Masaryk to ustál jen díky své naprosté výjimečnosti. Oba vzbuzovali ve veřejnosti lásku i nenávist, u Havla nenávist bohužel zvítězila.

Ovšem také Masaryk, nebýt jeho grandiózního tažení za první světové války, by zřejmě prohrál, neboť jeho nepřátelé byli početnější a silnější. Protože to byli vesměs morálně pokleslí lidé, bojovali proti němu pokleslými, tj. efektivnějšími metodami, lhaním a demagogiemi. (Einstein: „Je snadnější rozbít jádro než pomluvu.“) Masarykovu pozici za Hilsneriády vyjádřil nezapomenutelným způsobem filosof Milan Machovec: „Po myšlenkovém dozrání prvním velkým bojem – a v jistém slova smyslu nejobtížnějším a nejbolestnějším zápasem jeho života vůbec (jak sám nejednou vyznal) – byla ‚hilsneriáda‘ kolem roku 1900. Hilsnerova aféra představuje Masarykovou zásluhou jeden z mravně nejpozoruhodnějších bojů, jaký kdy byl u nás veden – i kdyby Masaryk dříve ani později nic jiného nevykonal, jen proto, pro tuto vlastně jen epizodu jeho života, mu musí patřit úcta každého čestného člověka. V čem byl zvláštní význam hilsneriády? Dřívější rukopisný boj – na nějž hilsneriádou Masaryk ovšem organicky navázal – byl jistě, například z hlediska obrody české vědy a kultury, významnější, pozdější Masarykovy boje zase z hlediska české politiky zase významnější, ale z osobního hlediska Masarykova byla Hilsnerova aféra tím nejtěžším, již proto, že v jiných zápasech měl kolem sebe ne mnoho, ale přece dost pozoruhodných spolupracovníků (krásné bylo například v rukopisném zápase bojovat i proti velké většině, stojí-li po boku takoví lidé jako Jan Gebauer či Otakar Hostinský!), podobně i později za války, ale v hilsneriádě stál Masaryk takřka úplně sám, štván takřka celou českou veřejností (a ti lepší z ní převážně jenom mlčeli), zrádcován i nedávnými přáteli, urážen, mravně posilován vlastně jen svou ženou a hrstkou nejvěrnějších.”

Pokud se jedná o Václava Havla, vzpomínám si, jak jsem v polovině devadesátých let ležel v nemocnici, v pokoji, ve kterém bylo kolem patnácti pacientů. Večer, když se zhaslo, začínaly obvykle debaty, hlavně o politice. Co jsem tehdy vyslechl za nadávky na Havla, jaký to byl kanál na zvracení! Moje povaha mi velela ozvat se a ‘utřít’ je, třeba i za cenu, že se na mě vrhnou, avšak jednak jsem byl vážně nemocný, jednak mi bylo jasné, že by to bylo marné. Jen jsem přemýšlel o tom, kolik lidí na pokoji je asi na Havlově straně a proč mlčí i oni – jak za ‘Masarykovy’ hilsneriády.

Havel však prohrál jen zdánilvě a především proto, že byl v prezidentské ‘pasti’ a neměl tak velkou moc jako Klaus. Oba tyto hlavní protagonisty našeho polistopadového vývoje ovšem stihne - a už stíhá - zasloužený úděl. Havel je stejně jako Masaryk navždy zapsán do našich i světových dějin a po Klausovi dříve nebo později neštěkne ani pes. Vlastně tu a tam možná stěkne - a bude při tom cenit zuby.