Cit a vůle nejsou argument, chybí-li rozum.
Tomáš G. Masaryk

Všechna úspěšná náboženství se prosadila a udržela hlavně proto, že lidem přinášela naději na lepší život. Naši dávní předkové žili v trvalém menším nebo větším napětí, neboť jednak museli téměř neustále zápasit o přežití, jednak na ně působily přírodní síly, kterým nebyli schopni vzdorovat a které si neuměli vysvětlit. Jelikož se to přímo dotýkalo jejich životů, naplňovalo je to těmi nejsilnějšími emocemi. Ty potom promítali do náboženství, která se de facto stala prvními psychoterapiemi.

Náboženství též ‚vysvětlovala‘, byť vesměs neúplně, zkresleně a mnohdy přímo nepravdivě. Člověku však přesto přinášela pocit jistoty, osvobozovala ho od tíživých pocitů, vyjasňovala mu mysl a dodávala mu sebevědomí. Protože jinak tápal, měl silnou potřebu věřit v to, co se mu předkládalo a cele se náboženstvím poddával. Jejich tvůrci a nositelé toho pak využívali i zneužívali.

Vždy se však vyskytovali také jedinci, kteří byli jiného přesvědčení než stávající náboženští vůdci. Buď o tom mlčeli nebo to projevovali, čímž ovšem velmi riskovali: když se prosadili, byli oslavováni, když se neprosadili, byli vyhnáni nebo zabiti. Jak se lidstvo vyvíjelo a postupně stále lépe svět poznávalo, emocionálně podmíněná přesvědčení ubývala na významu. Boj racionality s iracionalitou byl ovšem vždy nesmírně urputný, protože jak zastáncům racionálně podložených, tak i zastáncům racionálně nepodložených přesvědčení šlo o hodně, mnohdy o vše.

Tento boj trvá i nadále a zdá se, že dodnes nijak výrazněji nepolevil. Pouze v průběhu dějin svá největší ‚bitevní pole‘ rozšířil do jisté míry o metafyziku a značně též o politiku. Politika byla v minulosti převážně ‚bez diskuze‘, neboť vůdčích pozic se ujímali fyzicky i psychicky nejschopnější jedinci, prosazovali se vesměs silou a dokázali svou moc přenášet na potomky. Náboženství na tom byla v tomto ohledu o něco hůř, neboť se obvykle neprosazovala fyzickou mocí. Jejich nositelé to však uměli vesměs téměř bezezbytku vynahradit tvrzeními, že jim jejich ‚pravdy‘ zjevil bůh, vymýšleli zázraky, rituály apod. Političtí a náboženští vůdci mnohdy existovali v jedné osobě (Mojžíš, Mohamed, Kalvín): političtí vůdci se prohlašovali za bohy nebo za vládce z boží vůle a náboženští vůdci zase často pronikali do vrcholné politiky; zejména ti, kterým šlo o to stejné co politickým vůdcům, tj. o moc. Aby udrželi ‚obyčejné lidi‘ v poslušnosti a poddanství, vytvářeli stále nové a nové nepravdy a rušivé skutečnosti naopak tlumili.

Proto jsou náboženské ideologie nepravdami prosyceny dodnes. Pokud se o politice říká, že je především o emocích, o náboženstvích to platí ještě víc. Přestože racionální lidské myšlení dosáhlo během posledních staletí značného pokroku, náboženství se to nedotklo nebo jen v malé míře. Člověk dodnes potřebuje věřit v mýty, neboť jeho iracionalita od nich stejně jako v minulosti mnoho očekává. Proto je unitarismus (unitářství), jediné náboženství oproštěné od naprosté většiny mýtů a nepravd, dodnes v defenzívě. Přestože jeho ideologii nelze téměř nic vytknout (to má společné s ideologií Zelených) i přesto, že mezi jeho vyznavače patřili tak výjimeční myslitelé jakými byli Isaac Newton, Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Charles Darwin, Marcel Proust, Mahátma Gándhí, Ernest Hemingway, Albert Schweitzer, Kurt Vonnegut a řada dalších.

Také dějiny unitarismu by měly být přesvědčivé. Jeho zakladatelem byl lékař (objevitel druhého krevního oběhu) a reformační teolog Miguel Servet, který dospěl k přesvědčení, že reformace je nedotažená a že je v ní třeba pokračovat. Jeho hlavní myšlenkou bylo, že bůh je jen jeden (odtud unitarismus), mimo jiné proto, že pro existenci boží trojice nejsou v Bibli dostatečně věrohodné podklady. Obrátil se na Kalvína, jako na nejradikálnějšího reformátora, ten však tuto myšlenku nepřijal, označil Serveta za kacíře a nechal ho upálit. (Servetův pohnutý osud mimořádně zdařile popsal Stefan Zweig v historické novele Svědomí proti násilí.) Servetovi následovníci byli pronásledováni a upalováni a jejich učení proto až do 19. století pouze přežívalo. Rozšířilo se a stabilizovalo se až spolu s rozvojem demokracie, dodnes je ovšem co do ohlasu minoritní, přestože nebo právě proto, že je ideově nejvyspělejší.

Základními ideovými kameny unitarismu jsou realismus a svoboda myšlení, což znamená zejména svobodu svědomí a přesvědčení, dále používání zdravého rozumu a citu, toleranci, soucítění a snahu o porozumění druhým, respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka, hlásání rovnosti a spravedlnosti v mezilidských vztazích, úcty k životu a přírodě, podmínek pro harmonický rozvoj osobnosti, sociální odpovědnosti, ochoty pomáhat potřebným a demokratický způsob uvažování a rozhodování.

Unitářství přibralo některé teze z mimokřesťanských náboženství, zejména z budhismu, a své učení postavilo téměř výhradně na etice. Předpokládá sice existenci boha, mezi jeho stoupenci však jsou též agnostici a ateisté. Jediné co mu lze vytknout, je přílišná tolerance ke zlu, přílišná názorová rozvolněnost a s tím související nedostatečná občansko-politická aktivita.

Také Masaryk věřil v boha, současně to však považoval pouze za hypotézu opřenou o lidskému myšlení nedosažitelnou a nepochopitelně složitou a tvořivou konstrukci světa, účelovost panující v přírodě atd. V osobním vývoji Masaryk prošel katolictvím, protestantstvím a unitarismem, aby již v poměrně mladém věku dospěl k ‚novému náboženství‘, tj. k ryze individuální a soukromé víře, nepotřebující církve. Vyznával Havlíčkovo krédo: „To, jak každý člověk opravdu a upřímně smýšlí o původu účelu světa a o svých povinnostech, to je jeho náboženství… Smýšlení je nejsvětější, nejsvobodnější dědictví každého člověka, které se mu žádnou mocí odejmout nemůže.“

Neomodernistická nová víra je velmi prostá. Nevylučuje teismus ani ateismus, dává však přednost agnosticismu, který tvrdí, že neví zda bůh je nebo není, avšak že eodpovídá představám, jaké si o něm člověk vytvořil („člověka nestvořil bůh, ale člověk boha“). Vychází z neomodernistické ideologie a klade důraz na etiku jako na nejdůležitější a nejpragmatičtější jádro jakékoli životní filosofie. Vytvořila a proklamuje nové Desatero:

1. nelhat
2. nekrást
3. nepodvádět
4. žít střídmě
5. vzdělávat se
6. hledat pravdu
7. respektovat svědomí
8. chránit člověka
9. chránit přírodu
10. prosazovat morálku

Má-li být nová víra zdravá, musí pochybovat o tom, že lidstvo zápas se svou archaickou podstatou vyhraje, a musí též pochybovat i sama o sobě. Je pouhou vírou, neboť poté, co popřela transcendentna dosavadních teologií a metafyzik, může se opřít jen o přitažlivost transcendentna svých ideálů.

Vyznává Čapkovu Modlitba za pravdu, napsanou v osudném roce 1938:
„Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi navzájem se nenávidět. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají. Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, je-li mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků! Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce? Copak si věčně má soused ošklivit souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu? I po válce si mohou národy podat ruce; mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry. Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti; každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení; tělo se zahojí dřív než duše. Bože, jak hrozně je duše tohoto národa zraňována, jak se tohle má jednou zahojit nebo odpustit! Copak se toho národy nezhrozí, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?
Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebuď jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude nic platné a bezpečné, dokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útokem na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.
Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne na náš stát a národ generální útok, a už předem pro toto utkání razil heslo. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru.
Neboť jen bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví kterýmkoliv jazykem.
Bože, vrať světu pravdu!“

Nadějí nové víry je ústřední archetyp pohádek, vítězné dobro. Spoléhá na každého, kdo uznává, že neodporovat zlu znamená být spoluviníkem, vytvoří si z toho pro sebe kategorický imperativ a svůj život zasvětí poznávání a aktivnímu a neochvějnému prosazování pravdy a dobra. „Kdo,“ jak říká Masaryk, „se chce zachovat a udržet, musí myslet, cítit a pracovat pro všechny, nejen pro sebe. Velikých idejí, živoucích idejí potřebujeme, a ty nás spasí, protože spasí i jiné.“

(Poslední kapitola z připravovaného Manifestu neomodernismu a nové víy.)