Dalo by se říct a vypadá to logicky, že pravici volí bohatší část společnosti a levici volí část chudší. Podle této logiky by měla pravici volit jen malá část společnosti, protože chudých lidí je mnohem víc než lidí bohatých. Něco tu ovšem skřípe, „nehraje“: ve skutečnosti tomu tak není, pravice zdaleka neprohrává. Vyjdeme-li ze současné situace, kdy hrstka lidí vlastní naprostou většinu světového majetku, nehraje to přímo absurdně.

Základním vysvětlením zde je, a ať se na mě nikdo kdo volí pravici nebo s ní sympatizuje nezlobí, je tomu opravdu tak: pravici nezbývá než klamat a využívat toho, že chudší lidé jsou (v průměru) méně inteligentní a vzdělaní, a proto i snadněji manipulovatelní než lidé bohatší. Pravice vládla od nepaměti a za dlouhá tisícletí své vlády si vypracovala téměř nekonečné množství taktik, praktik a triků jak „lid“ klamat. V průběhu posledních desetiletí se v tom dopracovala téměř k dokonalosti.

Vždy znovu a znovu začínala levicovými tezemi, na které řadové lidi nachytala, avšak buď je myslela vážně jen zpočátku nebo je vážně nemyslela vůbec. Učebnicovými příklady prvního postupu jsou křesťanství a liberalismus konce 18. století, příklady druhého postupu jsou Napoleon a Hitler. Pravice ovšem nastupovala též tehdy, když se levicově příliš orientované společnosti (nutně) dostávaly do krize. Zde se není třeba nijak daleko rozhlížet, neboť učebnicovými příklady jsou naši táborští husité a nedávný komunistický socialismus. (Jak jsou ti naši dnešní komunisté pomýlení a drzí, že s tím nepřestali!) Toto z extrému do extrému po Listopadu nejkřiklavěji představovala a dál přestavuje ODS: o jejích dřívějších i nynějších klamech by se daly napsat folianty.

Otcem pravicového liberalismu a egoistického individualismu byl skotský filosof a politický ekonom Adam Smith (1723-1790). Přestože se hluboce zabýval morálkou, redukoval lidskou společnost na společnost víceméně obchodní, jejíž cíle a hodnoty se odvozují především od principů trhu. Vedle řady pokrokových tezí, jako například „ekonomická svoboda je samozřejmým a jednoduchým systémem přirozené svobody“ razil i teze přinejmenším sporné, zejména, že podnikatel, který pracuje pro sebe, pracuje tím i pro v š e ch n y ostatní lidi. Na liberalismu je možno doložit snad nejpřesvědčivěji, jak se každé pokrokové hnutí postupem času zdeformuje a stává se reakčním. Liberalismus vyšel z oprávněné kritiky světské a církevní šlechty, neboť světská šlechta ztratila svou opodstatněnost (přestala za své země nasazovat životy, žila v zahálce a v nezaslouženém přepychu) a církevní šlechta ji ztratila už dávno předtím svou amorálností. Morální opodstatněnost však brzo ztratil i liberalismus, neboť se stal se v mnoha ohledech ještě tvrdší a bezohlednější než feudalismus, mimo jiné tím, že zrušil omezování lichvy a jiných neúměrných zisků. Nastolil svobodu pouze pro bohaté a vytvořil tak prostor pro vznik revolučních socialistických a komunistických idejí.

Rozdíl mezi komunistickou a pravicově liberální totalitou (tj. nesvobodou) popsali mimo jiné angličtí spisovatelé antiutopisté George Orwell knihami Farma zvířat a 1984 a Aldous Huxley knihou Konec civilizace (Brave New World). Výstižně to vyjádřil americký spisovatel Neil Postman: „Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v knize1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.“

Už po tomto stručném přehledu lze uzavřít, že optimální politický střed, odpovídající nadčasově platnému Sokratovu požadavku uměřenosti, se nenachází „uprostřed“, ale někde mezi středem a umírněnou levicí (ani ta jistě není pro, abychom podporovali lenochy). Vše ostatní je extremismus a populismus, který bohužel v současné postfaktické době kvete. A co je nesmírně důležité: extremismem je všechno, co je od „středu“ vpravo. Měli by si to uvědomit zejména naši dosud nerozhodnutí voliči, ti, co koketují s úvahami na jedné straně o komunistech, na druhé straně o ODS, TOP 09 nebo ANO. Pravicově smýšlející voliči by podle mého názoru měli volit Piráty, neboť ti jsou pravicovější než jak se (typicky zatím) zdá. Nejvíc bych ovšem chtěl varovat před Okamurou a ostatními „svobodnými“, neboť ti těží z mechanismů uvedených výše a jsou to vesměs poloskrytí, začínající fašisté a nacisté. Dát těmto bumbrlíčkům moc by byla katastrofa.