Není pochyb o tom, že Česká sociálně demokratická strana je nyní v hluboké krizi. V každé krizi je ovšem i něco pozitivního, neboť vyvolává potřebu změnit věci k lepšímu. A vždy zde platí, že čím je krize hlubší, tím víc k zlepšení mobilizuje. Do hluboké krize se ovšem na druhé straně dostávají psychicky nezdravé subjekty (jednotlivci, skupiny či celé společnosti), kteří jsou obvykle rigidní a trpí nedostatečným sebenáhledem. To se týká i ČSSD. Nejpravděpodobnější proto je, že podobně jako ODS udělá pouze kosmetické úpravy a bude spoléhat na jev zapomnění. Ten funguje sice spolehlivě, sám o sobě však stranu (opět podobně jako ODS) na dřívější výsluní nevynese.

Situace ČSSD připomíná situaci tří princů, jak ji známe z pohádek: došli na rozcestí, mají tři volby a jen jedna je správná. Ta správná v případě ČSSD míří vlevo, střední je cestou kompromisů a cesta vpravo vede do temného lesa. A pohádky učí, že správnou cestu zvolil ten z princů, který byl z nich nejmravnější. V ČSSD jím mohl být už před časem Stanislav Gross, avšak až poté, co smrtelně onemocněl a pochopil, co je v životě i v politice nejdůležitější.

ČSSD není rozpolcená či rozdvojená, jak se říká, ale i ji rozdělují tři cesty. Cestu vlevo reprezentují Jiří Dienstbier a Vladimír Špidla, a ne náhodou jsou to současně z politiků ČSSD ti nejmravnější. Vladimír Špidla před lety napsal skvělý článek Proč se hlásím k levici; stojí za ocitovaní v plném znění:

„Zásadním důvodem jsou pro mě idea rovnosti (nikoliv stejnosti) a myšlenka solidarity a svobody. Znovu a znovu se člověk vrací k heslu francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství. Zdá se, že i samo pořadí hodnot tohoto hesla nebylo náhodné.
Prvotní levicovou hodnotou je svoboda, osvobození od politického útlaku, osvobození od bídy. Svoboda, která dává lidské bytosti příležitost rozvinout svůj osobnostní dar. Není rozporu mezi svobodou a levicovým smýšlením.
Rovnost je odmítnutím dominance, představy, že a priori jsme lepší, tudíž nadřazení, a tudíž proto oprávnění byt nadáni formálními privilegii. Například přístupem k lepšímu zdravotnictví.
Solidarita pak je pro levici vydáním se na cestu, která akceptuje život druhého, aniž jej zařazuje do sítě účelnosti. Je to pohled, který překračuje posuzování člověka hlediskem jeho užitečnosti.
Současně je to můstek, který nás vede k solidarizování se i se životem samým. Jen další malý krok na této cestě a vystupujeme z antropocentristického pohledu, a tím akceptujeme přírodu a jiné formy života jako srovnatelně hodnotné.
Levice je mi blízká i svým konceptem netranscendentální politiky, tj. politiky, která se neodvozuje z nějakého vnějšího řádu, logiky boha, či vědecké ideologie, proto mimochodem za levici nepovažuji komunisty.
Jejich jistota, že jsou vybaveni vědeckou ideologií, která jim dává právo vést a dominovat, je spíše řadí do tábora konzervativců. V jistém slova smyslu konzeravativismus může mít i levicový nátěr, ale nemůže být levicí.
Z toho plyne, že levice je pro mne daleko širší politická koncepce než úzké politologické vymezení. Myslím si, že levice v současné době je široký emancipační pohyb sahající od levých liberálů, přes sociální demokraty k ekologům a některým náboženským proudům.
To, co mne dál vede na levici, je přesvědčení, že existuje pokrok. Jakkoliv je nyní obtížné po světových válkách jej vyjádřit se stejnou přímočarou naivitou, jako to šlo na konci 19. století. Když Jan Neruda opěvoval parní stroj slovy „kolo parou cválá“, těžko si ovšem dovedl představit tato kola cválající k Verdunu či do Osvětimi.
Jako podstatnou úlohu levice současnosti vidím znovu a znovu redefinovat pokrok. Je zřejmé, že vývoj není synonymem pro pokrok. Porok má v sobě vždy etickou složku, není pouhou změnou, nýbrž vědomým pohybem k progresivnímu humanismu. Slovy klasika: ‚Nejde jen o to svět vykládat, je třeba jej měnit.‘
Před levicí je mnoho zásadních otázek, na které je třeba hledat odpověď ve filosofickém ale i v politickém smyslu. Nejdůležitější je, jak vystoupit ze společnosti mechanického růstu a jak při tom zajistit kvalitu lidského života. Tedy cesta od společnosti růstu ke společnosti rozvoje, který je více než absurdní veličinou, jíž říkáme HDP.
Znamená to se postavit stále se rozšiřující komodifikaci společnosti, která dělá ze stále více věcí a vztahů komoditu, tedy zboží. Tento proces je zdrojem nerovnosti i v těch oblastech, kdy ji nelze spravedlivě přijmout. Komodifikace principielně znovu a znovu vytváří vztah nadřízenosti a podřízenosti, stručně řečeno, kdo platí, poroučí.
Jistě nejsme stejní, ale jsou oblasti, kde je kategorickým imperativem zajistit prostřednictvím politiky rovnost. Jen pro příklad, takovou oblasti je zdravotnictví nebo školství, nebo právní systém.
Nevím, zda lze politicky docílit spravedlivé společnosti. Jsem skromnější, myslím, že je v lidských možnostech odstraňovat věci zjevně nespravedlivé. Konec konců to odpovídá i naší hluboké touze. Ne marně je jednou z hlavně zdůrazňovaných stránek mohutnosti Boha jeho nekonečná spravedlivost; i proto je všemohoucí.
Budoucnost před nás staví množství otázek a budoucnost není jen jedna. Velmi záleží na naší volbě: lidskou odpovědností je, abychom za všech okolností volili humanistické řešení.
Abychom nepřijali technokratickou logiku mrtvé kočky z povídky Karla Michala, která na otázku, jak stabilizovat finančně zdravotnictví, chladně odpověděla: ‚Staré lidi neléčit‘.
Proto se hlásím k levici.“

Druhou cestu, cestu kompromisů, zvolil Bohuslav Sobotka. Dokud se nestal premiérem a řešil víceméně jen problémy v ČSSD, převážná většina jich byla namístě; jinak to v názorově rozprostřené a mnoha dělítky rozštěpené straně nešlo. Jako premiér s tím ovšem už nevystačil, a přibyly k tomu bohužel i kompromisy morální. Jeho protivníci toho plně využili - slyšeli jsme to až příliš často: je nepevný a obojaký, a proto i nevěrohodný. Jeho největšími morálními kompromisy byly spolupráce s Milanem Chovancem a vyloučení Jiřího Dienstbiera (ještě nedávno před tím nejoblíbenějšího poltitka ČSSD) z vlády. Kromě toho tím, že přešel na polohnědé pozice národních socialistů, opustil jeden z klasických pilířů sociální demokracie, zásadu internacionální solidarity. (Přesto podle mne zůstává i nadále nejlepším politikem ČSSD. Pokud se nenajde nikdo lepší, a to je nepravděpodobné, měl by zůstat předsedou strany, zejména pokud „pochopí jako Gross“ a začne podle toho i konzistentně jednat.)

Třetí cestou je cesta nelánských (neboť nemasarykovských) „lánských zrádců“ a celého zemanovského křídla v ČSSD. Ti teď vylézají z děr a budou velmi nebezpeční. Jejich cesta je pro stranu i pro republiku bez nadsázky cestou do pekel.