Co bylo pro vznik Československa v roce 1918 nejdůležitější
Ve svém prvním poselství parlamentu a československé veřejnosti v prosinci 1918 Masaryk kromě jiného uvedl: „‚Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží, rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě odkazuji.‘ Proroctví-motlitba Komenského se vyplnila doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů. Žijeme v pohádce? Tak se ptají politikové všech zemí, a sám si kladu stejnou otázku; a přece je to všechno skutečná skutečnost, výsledek čtyřletého zápolení všech národů světa. Svět se rozestoupil na dva tábory a v hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideály spravedlnosti – zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.“
Ve stejně adresovaném projevu v roce 1928 Masaryk uvedl: „Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase: pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprva i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu rozvratu a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech.“
Filosof Miroslav Pauza v eseji Individualita a Řád napsal: „Вez jednoho měsíce a dvou dnů existovala První československá republika dvacet let. V Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou z 18. října 1918 byla proklamována jako stát, který je republikou s parlamentní formou vlády. ‚Především však zde budou přijaty a věrně zachovány ideály moderní demokracie, jakými byly ideály našeho národa po staletí.‘ Národ, z něhož vzešli husitští bojovníci, Komenský a naposled legionáři v Rusku, Itálii a Francii, ostatně ani nemohl jinak než přijmout za své principy amerického Prohlášení nezávislosti a ideje Prohlášení práv člověka a občana (míněna je Deklarace lidských a občanských práv vyhlášená francouzským ústavodárným shromážděním roku 1789). Dokument je ukončen odstavcem, vlastně nanejvýš úsporně shrnujícím obecnou koncepci svého hlavního tvůrce T. G. Masaryka. Čteme zde: ‚Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je překonán - demokracie zvítězila: na základě demokracie bude reorganisováno lidstvo. Síly temnoty posloužily vítězství světla.‘“
Obhájit myšlenku nadnárodního Československa bylo v době vznikajících národních států nesmírně těžké. Masaryk, Beneš a Štefánek toho dosáhli mimo jiné odvoláváním se na výjimečnost „humanistické ideje české“ a její neslučitelnost s rakousko-uherským ideovým systémem. Rozhodlo, že na ni uslyšel historik a humanista, americký prezident Wilson. Tato idea se v podobě socialismu s lidskou (neboli humanistickou) tváří opět vynořila v roce 1968 a znovu ožila v roce 1989 v podobě Sametové revoluce. Václav Havel díky ní získal mimořádné a dodnes se nezmenšující mezinárodní uznání.
Pak však došlo ke zvratu ne nesrovnatelnému se zvratem v roce 1948 - nástupem autokrata Václava Klause. Směru, který se udržel a prohloubil jeho „chytráckými“ pokračovateli Zemanem, Babišem, Okamurou a mnoha jinými.
Síly temnoty opět vítězí. Neměli bychom v roce 2018 znovu pozvednout svou odvěkou „humanistickou ideu českou“?
(napsáno pro Přítomnost)
Ve stejně adresovaném projevu v roce 1928 Masaryk uvedl: „Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase: pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprva i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organizovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu rozvratu a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech.“
Filosof Miroslav Pauza v eseji Individualita a Řád napsal: „Вez jednoho měsíce a dvou dnů existovala První československá republika dvacet let. V Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou z 18. října 1918 byla proklamována jako stát, který je republikou s parlamentní formou vlády. ‚Především však zde budou přijaty a věrně zachovány ideály moderní demokracie, jakými byly ideály našeho národa po staletí.‘ Národ, z něhož vzešli husitští bojovníci, Komenský a naposled legionáři v Rusku, Itálii a Francii, ostatně ani nemohl jinak než přijmout za své principy amerického Prohlášení nezávislosti a ideje Prohlášení práv člověka a občana (míněna je Deklarace lidských a občanských práv vyhlášená francouzským ústavodárným shromážděním roku 1789). Dokument je ukončen odstavcem, vlastně nanejvýš úsporně shrnujícím obecnou koncepci svého hlavního tvůrce T. G. Masaryka. Čteme zde: ‚Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarismus je překonán - demokracie zvítězila: na základě demokracie bude reorganisováno lidstvo. Síly temnoty posloužily vítězství světla.‘“
Obhájit myšlenku nadnárodního Československa bylo v době vznikajících národních států nesmírně těžké. Masaryk, Beneš a Štefánek toho dosáhli mimo jiné odvoláváním se na výjimečnost „humanistické ideje české“ a její neslučitelnost s rakousko-uherským ideovým systémem. Rozhodlo, že na ni uslyšel historik a humanista, americký prezident Wilson. Tato idea se v podobě socialismu s lidskou (neboli humanistickou) tváří opět vynořila v roce 1968 a znovu ožila v roce 1989 v podobě Sametové revoluce. Václav Havel díky ní získal mimořádné a dodnes se nezmenšující mezinárodní uznání.
Pak však došlo ke zvratu ne nesrovnatelnému se zvratem v roce 1948 - nástupem autokrata Václava Klause. Směru, který se udržel a prohloubil jeho „chytráckými“ pokračovateli Zemanem, Babišem, Okamurou a mnoha jinými.
Síly temnoty opět vítězí. Neměli bychom v roce 2018 znovu pozvednout svou odvěkou „humanistickou ideu českou“?
(napsáno pro Přítomnost)