Lánští pučisté se ozvali mimo jiné nebo hlavně (?) proto, aby podpořili Zemana. A co s ČSSD?

06. 01. 2018 | 14:27
Přečteno 1778 krát
Těžko lze uvést lepší příklad k doložení toho, že vrána k vráně sedá. Zkorumpovaným Zimolovi a Haškovi se hodí do krámu Zeman, zkorumpovanému Zemanovi se hodí Babiš, Babišovi Zimola s Haškem. Dalo by se říct, že v této „psí“ trojce něco neklape, protože sociální demokraté by měli spřežení táhnout do leva a Babiš do prava, ale o to přece vůbec nejde: co se týče cíle, táhnou všichni jednotně stejným směrem. Tím cílem není nic jiného než politická moc.

Není pochyb o tom, že ČSSD je nyní v hluboké krizi. V každé krizi je ovšem i něco pozitivního, neboť vyvolává potřebu změnit věci k lepšímu. A vždy zde platí, že čím je krize hlubší, tím víc k zlepšení mobilizuje. Do hluboké krize se ovšem na druhé straně dostávají psychicky nezdravé subjekty (jednotlivci, skupiny či celé společnosti), kteří jsou obvykle rigidní a trpí nedostatečným sebenáhledem. O to jde především a týká se to samozřejmě i ČSSD. Nejpravděpodobnější proto je, že podobně jako ODS udělá pouze kosmetické úpravy a bude spoléhat na jev zapomnění. Ten funguje sice spolehlivě, sám o sobě však stranu (opět podobně jako ODS) na dřívější výsluní nevynese.

Situace ČSSD připomíná situaci tří princů, jak ji známe z pohádek: došli na rozcestí, mají tři volby a jen jedna je správná. Ta správná v případě ČSSD míří vlevo, střední je cestou kompromisů a cesta vpravo vede do temného lesa. A pohádky učí, že správnou cestu zvolil ten z princů, který byl z nich nejmravnější. V ČSSD jím mohl být už před časem Stanislav Gross, avšak až poté, co smrtelně onemocněl a pochopil, co je v životě i v politice nejdůležitější.

ČSSD není rozpolcená či rozdvojená, jak se říká, ale i ji rozdělují tři směry. Cestu vlevo reprezentují Jiří Dienstbier a Vladimír Špidla a ne náhodou jsou to současně z politiků ČSSD ti nejmravnější. Vladimír Špidla před lety napsal článek Proč se hlásím k levici; stojí za ocitovaní v plném znění:

„Zásadním důvodem jsou pro mě idea rovnosti (nikoliv stejnosti) a myšlenka solidarity a svobody. Znovu a znovu se člověk vrací k heslu francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství. Zdá se, že i samo pořadí hodnot tohoto hesla nebylo náhodné.
Prvotní levicovou hodnotou je svoboda, osvobození od politického útlaku, osvobození od bídy. Svoboda, která dává lidské bytosti příležitost rozvinout svůj osobnostní dar. Není rozporu mezi svobodou a levicovým smýšlením,
Rovnost je odmítnutím dominance, představy, že a priori jsme lepší, tudíž nadřazení, a tudíž proto oprávnění byt nadáni formálními privilegii. Například přístupem k lepšímu zdravotnictví.
Solidarita pak je pro levici vydáním se na cestu, která akceptuje život druhého, aniž jej zařazuje do sítě účelnosti. Je to pohled, který překračuje posuzování člověka hlediskem jeho užitečnosti.
Současně je to můstek, který nás vede k solidarizování se i se životem samým. Jen další malý krok na této cestě a vystupujeme z antropocentristického pohledu, a tím akceptujeme přírodu a jiné formy života jako srovnatelně hodnotné.
Levice je mi blízká i svým konceptem netranscendentální politiky, tj. politiky, která se neodvozuje z nějakého vnějšího řádu, logiky boha, či vědecké ideologie, proto mimochodem za levici nepovažuji komunisty.
Jejich jistota, že jsou vybaveni vědeckou ideologií, která jim dává právo vést a dominovat, je spíše řadí do tábora konzervativců. V jistém slova smyslu konzeravativismus může mít i levicový nátěr, ale nemůže být levicí.
Z toho plyne, že levice je pro mne daleko širší politická koncepce než úzké politologické vymezení. Myslím si, že levice v současné době je široký emancipační pohyb sahající od levých liberálů, přes sociální demokraty k ekologům a některým náboženským proudům.
To, co mne dál vede na levici, je přesvědčení, že existuje pokrok. Jakkoliv je nyní obtížné po světových válkách jej vyjádřit se stejnou přímočarou naivitou, jako to šlo na konci 19. století. Když Jan Neruda opěvoval parní stroj slovy „kolo parou cválá“, těžko si ovšem dovedl představit tato kola cválající k Verdunu či do Osvětimi.
Jako podstatnou úlohu levice současnosti vidím znovu a znovu redefinovat pokrok. Je zřejmé, že vývoj není synonymem pro pokrok. Porok má v sobě vždy etickou složku, není pouhou změnou, nýbrž vědomým pohybem k progresivnímu humanismu. Slovy klasika: ‚Nejde jen o to svět vykládat, je třeba jej měnit.‘
Před levicí je mnoho zásadních otázek, na které je třeba hledat odpověď ve filosofickém ale i v politickém smyslu. Nejdůležitější je, jak vystoupit ze společnosti mechanického růstu a jak při tom zajistit kvalitu lidského života. Tedy cesta od společnosti růstu ke společnosti rozvoje, který je více než absurdní veličinou, jíž říkáme HDP.
Znamená to se postavit stále se rozšiřující komodifikaci společnosti, která dělá ze stále více věcí a vztahů komoditu, tedy zboží. Tento proces je zdrojem nerovnosti i v těch oblastech, kdy ji nelze spravedlivě přijmout. Komodifikace principielně znovu a znovu vytváří vztah nadřízenosti a podřízenosti, stručně řečeno, kdo platí, poroučí.
Jistě nejsme stejní, ale jsou oblasti, kde je kategorickým imperativem zajistit prostřednictvím politiky rovnost. Jen pro příklad, takovou oblasti je zdravotnictví nebo školství, nebo právní systém.
Nevím, zda lze politicky docílit spravedlivé společnosti. Jsem skromnější, myslím, že je v lidských možnostech odstraňovat věci zjevně nespravedlivé. Konec konců to odpovídá i naší hluboké touze. Ne marně je jednou z hlavně zdůrazňovaných stránek mohutnosti Boha jeho nekonečná spravedlivost; i proto je všemohoucí.
Budoucnost před nás staví množství otázek a budoucnost není jen jedna. Velmi záleží na naší volbě: lidskou odpovědností je, abychom za všech okolností volili humanistické řešení.
Abychom nepřijali technokratickou logiku mrtvé kočky z povídky Karla Michala, která na otázku, jak stabilizovat finančně zdravotnictví, chladně odpověděla: ‚Staré lidi neléčit‘.
Proto se hlásím k levici.“

Druhou cestu, cestu kompromisů, zvolil Bohuslav Sobotka. Dokud se nestal premiérem a řešil víceméně jen problémy v ČSSD, převážná většina jich byla namístě, neboť jinak to v názorově rozprostřené straně nešlo. Jako premiér s tím ovšem už nevystačil, a přibyly k tomu bohužel i kompromisy morální. Jeho protivníci toho plně využili - slyšeli jsme to až příliš často: je nepevný a obojaký, a proto i nevěrohodný. Jeho největšími morálními kompromisy byly spolupráce s Milanem Chovancem a vyloučení Jiřího Dienstbiera z vlády. Kromě toho tím, že přešel na polohnědé pozice, opustil jeden ze základních pilířů sociální demokracie, zásadu internacionální solidarity. Přesto podle mne zůstává i nadále nejlepším politikem ČSSD. Pokud se nenajde nikdo lepší, a to je zatím nepravděpodobné, měl by zůstat předsedou strany, zejména pokud „pochopí jako Gross“ a začne podle toho i jednat. Jeho jedinou větších chybou, bohužel ovšem fatální, bylo pouze to, že si nechal Babišem vytunelovat úspěchy své vlády.

Třetí cestou je cesta lánských zrádců a celého zemanovského křídla ČSSD. Ti teď vylézají z děr a budou nebezpeční. Jejich cesta je pro stranu i pro republiku bez nadsázky cestou do pekel.

Protože je ČSSD rozhádaná chronicky, nezbývá než ji rozdělit. Dienstbierovské křídlo se toho nemusí bát, protože téměř jistě nebude mít méně voličů než celá současná, nejen finančně bankrotující strana. A určitě bude mít lepší budoucnost, neboť dříve nebo později zkrachují i Zimolové, Haškové, Zemanové a Babišové. Zemanovské křídlo by správně mělo přejít do Strany práv občanů.

Zemanovi se msta Sobotkovi a Dienstbierovi podařila. Za co se mstí Česku, tím, že je štěpí a rozkládá podobně jako ČSSD, ví asi jedině on.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy