Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, s podtitulem Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM), který vyšel v posledních Listech:

„…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení současného světa v masarykovské interpretaci, tak jak jej představil Bohumil Sláma ve dvou pracích, jež obě vydalo nakladatelství Atelier 89 (2017). Jde především o práci ‚Manifest neomodernismu a nové víry‘; druhá knížka, ‚Vývoj kritického myšlení‘, vznikla ve spoluautorství s v minulosti významným českým filosofem a religionistou J. L. Hromádkou. Autor je původem klinický psycholog a snad i právě proto jeho pohled na společnost jde skrze duchovní rozměr a hodnotovou orientaci, s představou, že tak jako duševní zdraví pomáhá posilovat či navracet psychoterapie, tak by i sociologie měla vytvořit ‚socioterapii‘. V masarykovském duchu vyzývá k činům, jež by měly naplnit duchovně nenasycené masy.

Základem jeho myšlení a přístupu je koncept neomodernismu, který vytváří rámec, v němž se autor může pohybovat a rozvíjet své myšlenky. Pro pochopení tohoto rámce si zde dovolím citaci: ‚Neomodernismus je filosofický a religionistický směr, vycházející z dějinami prověřeného lidského poznání, počínaje jeho nejstaršími kořeny judaismem, konfucianismem, budhismem, řeckou filosofií, křesťanstvím a islámem, jak se ve společenských vědách a umění postupně vyvinuly zejména v novověkou reformaci, humanismus, osvícenství a modernismus, v teologii v unitarismus a ‚nové náboženství‘ T. G. Masaryka.

Neomodernismus překonává osvícenskou a modernistickou víru v pokrok a vítězství dobra a snaží se překonat i postmodernismus a neoliberalismus. Brání se sice absolutizaci a monopolizaci pravdy, na druhé straně však odmítá rezignovat na její kritické hledání. Je to důležitý rozměr celé koncepce, zejména tváří v tvář dnešní snaze o reálné prosazení ‚doby postfaktické‘ (což vlastně znamená doby lživé). Bohumil Sláma, i s vědomím informačního boomu a zahlcenosti nejrůznějšími poznatky v současném globalizovaném světě, trvá na tom, že se nesmí rezignovat na kritickou práci s informacemi. Zdůrazňuje výběr podstatných a věrohodných informací, nutnost dávat je do kontextu, společenského, historického a politického. To je nesmírně důležité, neboť dekontextualizace informací se ukazuje jako zásadní problém, protože vytváří obrovský prostor pro manipulace a populistické ovlivňování společnosti.

Další ze zajímavých myšlenek se dotýká problematiky ekologie, zejména hodnocení role ekologických hnutí. Dle jeho názoru Zelení vyvolali ideovou revoluci srovnatelnou s renesancí: zatímco renesance obrátila svou pozornost od boha k člověku, Zelení ji obrátili k přírodě a k Zemi. Přitom ovšem i v jejich centru pozornosti stojí člověk, neboť ohrožení přírody ohrožuje i jeho samého.

Víra v lidské nadosobní ideály, interdisciplinární, resp. polyhistorický přístup, jež neklade různé společenskovědní přístupy vedle sebe ale propojuje je, to vše umožňuje, aby celá práce vyústila ve formulaci nového, univerzalistického Desatera. Není cílem této stati prozrazovat obsah a závěry; uvedu jen názvy kapitol ‚Manifestu neomodernismu a nové víry‘, jež mohou dát čtenáři konkrétnější představu o zaměření i přístupu autora: Nauka o poznání, Ideologie, Historie, Sociologie, Psychologie, Umění, Environmentalistika, Pedagogika, Vedení společnosti, Léčba společnosti a Nová víra.

Na závěr jen upozorním na citát z Masaryka, o nějž se autor opírá a který jsem použila v titulku: ‚Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí.‘ A to je v této zemi, kde se uměle vytváří strach, kde politici hovořící ve jménu národa chtějí národ izolovat, zapouzdřit a pak i kontrolovat, je koncept neomodernismu, jenž zároveň zdůrazňuje kritické myšlení a vnímání informací v širokých souvislostech, minimálně výzvou pro hlubší diskusi a společenskou reflexi.

Manifest neomodernismu a nové víry, byť svým rozsahem dílo nevelké, záběrem a obsahem však dokáže naplňovat onen požadavek na živé a velké ideje, jež překračují prostor české společnosti a mohou se vydat do světa.“

Prof. Stanislava Kučerová (nar. 1927) je naše přední masarykoložka a je to bývalá, první polistopadová děkanka Pedagogické fakulty MU. Z jejího textu uvádím:

“Autor má potřebu hledat, objevovat, nalézat a nalézt. Definitivně. Ubírá se cestou vývoje myšlení v prostoru naší civilizace a ze svých objevů vytváří pásmo, připomínající mozaiku. Mozaiku kamínků, více či méně drahocenných, větších i menších, opracovává je a řadí k sobě a za sebou. Od pravěku a starověku, přes středověk a novověk, k moderně a postmoderně, kterou chce překonat neomodernismem. Všímá si myšlení, které překonává zděděnou nebo vnucenou víru, myšlení, které je nezávislé, otevřené, nekonformní. Říká mu kriticko-realistické.

Je to dlouhá cesta dějinami. A nebezpečná. Plná zákrut a nebezpečí. Odkud a kam jdeme a kam máme jít? Od předurčenosti mýtů (i v náboženství), od předpojatosti ideologické vlivem politické mocenské převahy a nadvlády, od poslušnosti, vynucené brozbami a perzekucemi násilí, dospívá poutník dějinami k modernímu myšlení, ke kritickému realismu, k svobodě (nutně) spojené s odpovědností k dnešku i k svobodě a odpovědností před tváří dějin. A tato cesta vede nejen k překonání všech omezení minulosti, ale je i výzvou jak překonat chaos a nihilismus přítomnosti, prezentující se pod názvem postmodernismus a neoliberalismus.

Bylo by možno uvažovat o výběru a řazení jednotlivých mozaikových kamínků, o jejich významu pro další cestu. Ale to není rozhodující. To může udělat každý čtenář sám pro sebe. Jde o spis dialogický, návodný a podnětný. Nikoli v jednotlivých detailech, ale ve svém celkovém zaměření a vyznění je nezpochybnitelný. Je to naléhavá výzva k pochopení situace člověka v současném světě a k jeho sebezáchovné angažované účasti na jeho dalším vývoji.“

V telefonickém hovoru mi paní profesorka řekla: „Ten váš manifest je unikátní a podložený, avšak vybral jste si špatnou dobu… dnes je to bohužel není nic jiného než volání v poušti.“

Jeden můj vrstevník mi řekl: „Je to házení perel sviním.“

(napsáno pro Přítomnost)