Klausům, Zemanům, Babišům etc.: Historie postfaktismu

01. 09. 2018 | 10:28
Přečteno 2061 krát
Pravda vítězí.
Tomáš G. Masaryk, 1918.

Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.
Václav Havel, 1989.

Lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou.
Luděk Navara, 2018.

Počátky postfaktismu, ideologie založené na ignoraci faktů a kriticko-realistického myšlení, se datují do sedmdesátých let minulého století a souvisejí s počátky Nového světového řádu, který navázal na dřívější autokratické režimy. Tyto režimy vyvrcholily stalinismem, maoismem, fašismem a nacismem a Nový světový řád je pouze jejich mírnější a sofistikovanější verzí.

Jeho kořeny ovšem sahají hluboko do dávné minulosti lidstva. Vyrůstaly z nich všechny dřívější lidské skupinové, kmenové a státní mocenské systémy, a až na nečetné a většinou jen relativně krátkodobé výjimky byly všechny silně hierarchizované.

Člověk povstal ze zvířete a lidské skupiny a kmeny povstaly ze zvířecích smeček. Kdy se člověk proměnil v to, čemu s jistou dávkou nesebekritičnosti říká Homo sapiens, se přesně neví, není to však z dnešního pohledu důležité; stačí se spolehnout na dialektiku, která říká, že po nahromadění kvantitativních změn dochází ke změně kvalitativní. Jisté a neřešitelné tajemno ovšem je a vždy zůstane v otázce vývoje lidského vědomí: mezi vědomím zvířete a člověka, stejně jako mezi vědomím ještě nenarozeného a již dospělého člověka, je i není plynulý přechod.

Ve zvířecích smečkách panovala ustálená a přísně dodržovaná pravidla, z nichž většinu člověk převzal, a z této většiny se opět většina udržela dodnes. Odpovídá mentalitě předchůdců člověka a udržela se proto, že také mnohé ze základních rysů jejich mentality v člověku přetrvaly dodnes.

Jestliže Sigmund Freud tvrdil, že ústředním lidským pudem je pud sexuální a jeho žák Alfred Adler to změnil na pud po moci, oba uvažovali příliš konkrétně a de facto se mýlili, neboť těmto pudům je nadřazen pud po životě. Dominuje u všech živých organismů prvoky počínaje a pramení z něj potřeba mít ‚místo na slunci‘, která je nejviditelnější u rostlin, včetně potřeby jeho neustálého rozšiřování. V neposlední řadě pud po životě ústí v boj o potravu. Nutnost obstát v konkurenci vede k potřebě konkurenci ničit, která je u dnešního člověka typická zejména pro kapitalismus a vypjatý nacionalismus.

V lidských kmenech se konkurenční boj projevoval uvnitř jednoho kmene i mezi jednotlivými kmeny. Pokud se jakýkoli kmen přiblížil k jinému a mohly si konkurovat, buď jeden z nich, obvykle ten slabší, ustoupil, nebo mezi nimi došlo k boji. Jak ukazují naleziště zbytků pravěkých lidských sídlišť, občas též docházelo k jejich míšení. Pokud došlo k boji, přemožené protivníky lidé většinou pobíjeli nebo si z nich dělali otroky.

Uvnitř samotného kmene panoval sice povětšinou soulad, ale nikdy nebyl bez jistého, třeba i na první pohled neviditelného napětí, protože ne všichni jeho členové byli se svou pozicí v kmenové hierarchii spokojeni a víceméně každý se snažil si ji vylepšit. Největší napětí narůstala na vrcholu hierarchické pyramidy, neboť tam šlo o nejvíc, o moc. Dodnes to připomíná dětská hra na krále: vybíhají na kopeček, snaží se z jeho vrcholu svrhnout dítě, které tam právě je, a zaujmout jeho místo. Ani ‚dno‘ hierarchie ovšem nikdy nebylo bez napětí; u opic bylo například zjištěno, že nejníže postavení jedinci trpí žaludečními vředy víc než jedinci postavení výše.

Vůdcové kmenů, později knížata, králové a císaři, se proti svému svržení z pochopitelných důvodů zabezpečovali. V průběhu staletí a tisíciletí si k tomu vypracovali řadu promyšlených a účinných metod, včetně metod značně amorálních. Řadu z nich popsal renesanční politik a myslitel Nicoló Machiavelli; popsal ovšem jen to, co se odedávna vědělo a jen se o tom příliš nemluvilo.

Pro dnešní dobu to lze vyjádřit těmito mocenskými imperativy:

1. Opírej se o Boha a o církev
2. Opírej se o armádu a policii
3. Opírej se o vlivné a bohaté osobnosti
4. Opírej se o vlastní majetek
5. Ovládni média a školství
6. Buď sebejistý a přiměřeně okázalý
7. Dělej se lepším než ve skutečnosti jsi
8. Užívej metodu cukru a veď hezké řeči
9. Podporuj vhodné zvyky a rituály
10. Užívej metodu biče a vzbuzuj strach
11. Užívej demagogií a zamlčování pravdy
12. Užívej lží, klamů a podvodů
13. Tvrdě a důsledně potírej odpůrce
14. Nepřiznávej své chyby a prohřešky
15. Dej lidu hry, aby příliš nepřemýšlel
16. Dej lidu chléb, aby se nevzpouzel
17. Slibuj lidu i nesplnitelné věci
18. Hledej lidu nepřátele
19. Zmanipuluj lid
20. Rozděl lid

Základním problémem mocenských systémů, autokratických i demokratických je to, že za určitých okolností se musí k amorálním krokům uchylovat všechny bez výjimky. Je to problém nesmírně svízelný, avšak je řešitelný, neboť vždy záleží na konkrétní situaci a na jejím adekvátním posouzení. Na individuální lidské rovině není automaticky morální ten, kdo neumí lhát a podvádět, ale ten, kdo to umí ale nedělá to nebo to dělá jen za přísně posouzených a zcela opodstatněných situací. Například Chartě 77 byli nejprospěšnější ti její signatáři, kteří komunistické tajné polici lhali nejvíc a nejpřesvědčivěji. Také demokracie se proti nedemokraciím musí umět bránit i amorálními a nedemokratickými metodami, například fyzickou likvidací teroristů nebo vyhlášením války státu šířícího jakoukoli podobu evidentního zla.

Demokracii je možno přirovnat ušlechtilé rostlině, a už proto to mezi ‚plevely‘ nemá lehké. Plevely jsou všichni autokraté a všechny autokratické síly, kterým demokracie principiálně překáží. Výhodou autokratů je jejich útočnost a ‚výhoda prvního tahu‘, která jim umožňuje prorážet demokratická obranná přediva; hlavně je to však využívání demagogií a lží. Nevýhodou autokratů je na druhé straně to, že pravda se obecně vzato obhajuje snadněji než lež a že demokracie má mezi řadovými lidmi přirozeně početnější základnu, neboť slouží především jim. Přesto je prakticky neustále ve stavu menšího nebo většího ohrožení.

V moderní době se autokraté dostávají k moci dvěma způsoby: buď zjevným násilím, tj. vojenským převratem či ‚lidovou‘ revolucí, nebo nezjevným násilím, tj. ‚demokratickou‘ cestou. V obou případech ovšem musí nemalou část veřejnosti předem nebo alespoň ex post zmanipulovat. Nový světový řád je nový v tom, že sice podle potřeby využívá všech výše uvedených mocenských imperativů, avšak zejména v euroamerickém prostoru místo dříve obvykle používané metody biče užívá metodu cukru, neboť jeho iniciátoři si uvědomili, že je účinnější a že působí stabilněji. Je to sice jen varianta k odvěkému „dej lidu chléb a hry“, avšak v Novém světovém řádu se dostala pokud ne na první místo, tak daleko před metodu biče. Její podstatu zná každý chovatel psů: „dej pejskovi piškot a udělá všechno, co po něm chceš“. Lidé se v tomto ohledu nechovají jinak a proto i na ně platí, že po dobrém se dosáhne mnohem víc než po zlém. Pracují potom jako ‚včeličky‘, vyrábějí ‚med‘, starají se o svou ‚královnu‘ a pro uhájení svého ‚úlu‘ jsou ochotni nasadit v krajním případě třeba i život.

Klíčové charakteristiky Nového světového řádu popsal již v první polovině minulého století anglický spisovatel Aldous Huxley v knize Brave New World, jejíž první vydání v češtině vyšlo pod názvem Konec civilizace. V druhé polovině minulého století byl Nový světový řád teoreticky vybaven a ‚opodstatněn‘ postmodernismemm a neoliberalismem.

P o s t m o d e r n i s m u s navázal jednak na romantismus a dekadenci, jednak podpořil irealistické myšlení a cítění, ‚ztekutil‘ pojem pravdy a dostatečně se nevypořádal s mýty prostupujícími tradiční euroamerické judaisticko-křesťanské hodnoty. Podlehl pesimismu navozenému hlubinnou psychologií a hrůzami 1. a 2. světové války, neboť sice oprávněně odmítl přílišnou osvícenskou a modernistickou víru v pokrok, ale ničím jiným ji nenahradil a naopak otevřel prostor názorovému chaosu, daném ani ne tak tím, že „každý má právo na svůj názor“, ale hlavně tím, že každý má právo ho víceméně bez zábran též prosazovat. Existenci pravdy postmodernismus sice nepopřel, protože by tím popřel sám sebe (nelze popírat pravdu a sám ji mít), v širších konsekvencích tomu však velmi napomohl. Jinému svému ústředním rozporu se nevyhnul: není možné hlásat pluralismus a zaujímat k tomu nepluralitní stanovisko. Postmodernistický pluralismus, ‚posedlost rozmanitostí‘, sice přinesl řadu cenných nových podnětů, nelze ho však chápat jinak než jako neúspěšný pokus o překonání monistických utopií, jakými byly marxismus a ve vysloveně scestné podobě stalinismus, maoismus, fašismus a nacismus.

N e o l i b e r a l i s m u s zdánlivě nepochopitelně navázal na dřívější liberalismus, který již v první polovině 19. století odhalil své nedostatky a slabiny, neboť hlásal svobodu a prosperitu pro všechny, ve skutečnosti ji však znamenal hlavně pro bohaté a mocné. Hlásal demokracii, avšak prosazoval kapitalismus, který je principiálně autokratický, tj. nedemokratický. Ve jménu svých ‚pravd‘ se uchyloval k demagogiím a lžím, což je typické a nezbytné pro všechny pravicové ideové proudy, neboť jinak nemohou oslovit širší veřejnost a zakrýt útlak chudších vrstev společnosti. Když jejich útlak začal být zřejmý a nepopiratelný, vznikla silná levicové hnutí, jejichž ideologií se stal, přes všechna pozitiva která přinesl, opačný a ve svých konečných důsledcích stejně mylný a škodící marxismus. (Tehdejší český básník a středově orientovaný novinář a politik Karel Havlíček Borovský o něm už záhy po zveřejnění Manifestu komunistické strany napsal, že je to bludné učení.)

Levicové ideové proudy se v průběhu dalších desetiletí rozdělily na radikální, prosazující revoluci, a umírněné, prosazující evoluci. Radikální hnutí byla prakticky až do poloviny 20. století na jedné straně tvrdě potlačována, na druhé straně však vytvářela obrovský tlak na pravici a postupně ji přinutila k velkým ústupkům, takže dnes proklamuje teze, které se od dřívějších výrazně liší. Ústředních tezí, jako „státe nezasahuj“ a „podnikatelé přinesou bohatství i druhým“ se ovšem i nadále přidržuje. Je proto možné říci, že neoliberalismus je sice vyspělejší, poučenou variantou liberalismu, avšak že svými důsledky, zejména v mezinárodním měřítku, škodí neméně. Demagogiemi, nepravdami a potlačováním kriticko-realistického myšlení vytvořil podobně jako postmodernismus podhoubí pro vznik postfaktismu, nemenší vinu však nese i krajní levice a jiné extremistické ideové proudy.

Snad nejvýznamnějším ideovým proudem v rámci neoliberalismu se stalo ‚nahnědlé‘ učení ekonomisty Friedricha von Hayeka, zejména jeho teze o spontánním řádu, která ovšem byla jen jiným pojmenováním pro „státe nezasahuj“. Iniciátory Nového světového řádu se stali americký prezident Ronald Reagan a zejména britská premiérka Margaret Thatcherová, která se k Hayekovi otevřeně hlásila. Postmodernimus a neoliberalismus nakonec logicky vyústily v postfaktismus.

P o s t f a k t i s m u s sice na první pohled není uceleným ideovým systémem, neboť má mnoho podob a odnoží, avšak jeho jednotlivé rysy, projevující se jako dílčí dobové a místní myšlení, vykazují mnoho společných tezí, které z něj ideový proud dělají. Jde o jakýsi mohutný a zejména významný shluk, trs či syndrom, využívající kromě jiného většiny výše uvedených mocenských imperativů. Vyplynul nejen z postmodernismu a neoliberalismu, ale též z tradic vzniklých již na samém počátku existence lidstva, kdy myšlení a cítění lidí bylo prostoupeno mýty ještě víc než dnes. Je nyní nejen nedílným původcem a součástí Nového světového řádu, ale též logickým důsledkem jeho existence.

K demagogii, lžím a zamlčování pravdy se vždy uchylovali především političtí a náboženští vůdci, jimž nešlo v první řadě o blaho společností kterým vládli, ale především o vlastní moc, slávu či materiální požitky. Proto například v Římské říši došlo ke spojení vládnoucí ideologie s ideologií křesťanskou, což mělo na obojí z hlediska dalšího vývoje na dlouhá staletí záporný vliv. Teprve renesance a reformace začaly v Evropě prosazovat pravdu a lidskou soudnost, a začal se tak neúprosný boj mezi ‚faktismem‘ a a n t i f a k t i s m e m. Výsledkem tohoto boje je mimo jiné dnešní rozdíl mezi kvalitou života a celkovou úrovní zemí, které prošly reformací a které jí neprošly, tj. mezi zeměmi, v nichž převládlo protestantství a zeměmi, v nichž se jako dominantní udrželo katolictví nebo pravoslaví. V rámci Evropy je nejlepší situace v protestantských skandinávských zemích, nejhorší situace v je v pravoslavném Rusku. Podobný rozdíl je mezi převážně protestantskou severní a téměř uniformně katolickou jižní Amerikou.

Hlavní teze postfaktismu, například, že je třeba uchylovat se k populismu, tj. potlačovat, překrucovat či přebíjet fakta a výsledky kriticko-realistické myšlení, jsou z pochopitelných důvodů zatajovány. Postfaktismus útočí na rozhled a zdravý rozum lidí a už jen tím je poškozuje. Podporuje primitivní až zvířecí složky lidské psychiky a její nejnižší emoce, účelově manipuluje s řadovými lidmi a činí je neznalými, nesoudnými, nesvobodnými, nevyrovnanými a nespokojenými, což ho ovšem paradoxně dál posiluje, neboť společnosti tak dostávají do začarovaného kruhu, který je velmi nesnadné protnout: čím víc lidé cítí nespokojenost a úzkost, tím víc hledají oporu v autokratech a teokratech.

Tento systém, vedený podle amerického spisovatele Kurta Vonneguta „pepéčky“ neboli psychopathic personalities, neznamená demokracii, ale nový autokratismus, v němž má pouhá hrstka lidí v rukou naprostou většinu majetku a moci. Ke ‚spontánnosti‘ ho programově vedou tím, že ovládají ekonomiku, média, školství a kulturu, matou všechny společenské vrstvy a zneschopňují i umírněnou levici a ekologická hnutí. Není vůbec spontánní ani prospěšný, jak to proklamoval Hayek a je principiálně mylný. Využívá sice spontánních aktivit řadových lidí, avšak hlavně těch méně znalých, méně soudných a dnes už převážně zmanipulovaných. Podílí se na něm sice i internet, na němž se nejjasněji ukazuje zhoubnost postmodernistického a neoliberalistického „každý má nejen právo na svůj názor, ale má též právo ho bez zábran prosazovat“, avšak i zde za tím stojí v první řadě člověk se všemi primitivními složkami své psychiky.

Ani tento systém však není věčný a skončí skoro jistě pohromami nebo celkovým ‚spontánním‘ krachem, tak jak obvykle končí všechny pravdu potlačující autokratické systémy. Euroamerický Západ se už dnes začíná podezřele podobat rozpadající se Římské říši.

Zvláštní a obzvlášť nebezpečnou variantou postfaktismu je p o s t k o m u n i s m u s, což je na první pohled nepochopitelně nesourodý konglomerát levicového a pravicového autokratismu. Jeho původ leží kdesi hluboko v ruských a asijsských dějinách, v Rusku poznamenaných samoděržavím a pravoslavím, ruskou expanzivitou a na druhé straně nutností odolávat výbojům asijských kmenů a států, tj. stykem s asijskou bezohledností a krutostí.

Samoděržaví, téměř bezezbytku srostlé s pravoslavím, se stejně jako všechny jiné extrémně pravicové režimy nemohlo udržovat bez značných demagogií a lží, a proto Rusové dodnes tak špatně rozlišují mezi pravou a nepravdou, dobrem a zlem, pokrokem a reakcí. Jen proto se marxismus mohl v rámci Evropy nejvíc prosadit právě tam, a k tomu ještě ve své nejhorší podobě leninismu-stalinismu. Proto v Rusku jeho dnešní ‚demokracii‘ ovládá ideově zcela nesourodý a populismem a korupcí prostoupený režim. Proto se v různé míře, avšak vždy negativně, prosazuje též v Ruskem nejvíc ovlivněných zemích, tj. v zemích bývalého sovětského Východního bloku. Dalším a možná ještě varovnějším dokladem škodlivosti komunismu jsou Čína a Severní Korea. Postfaktismus ovšem působí i ve všech ostatních autokratických režimech, v komunismem ovlivněných i neovlivněných zemích.

V současné době se zdá, že pravda a láska nad lží a nenávistí nevítězí, ale že je tomu naopak. V masarykovském vidění pravdy ‚sub specie aeternitatis‘ však lež a nenávist jsou jen pouhými lidskými výtvory, a vesmír, Země ani její příroda na ně ohled brát nebudou. I kdyby ekonomistické a jiné postfaktické lži nadále vítězily a přivodily lidstvu a přírodě úplnou zkázu, Země začne vše budovat znovu. Začne třeba tam, kde začala před miliardami let, tj. u prvoků.

(z připravované knihy Postfaktismus a neomodernsimus)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy