Masaryk očima jiných

19. 02. 2019 | 11:34
Přečteno 1455 krát
O Masarykovi toho v loňském roce bylo napsáno a řečeno hodně, je ovšem třeba v tom pokračovat. Skvělou práci odvedl zejména Pavel Kostatík; některá jeho tvrzení, například, že Masaryk byl rváč a rozporuplný člověk, však byla podle mého názoru přeexponovaná. Stačilo říct „bojovník“ a co se týče rozporuplnosti, se stejnou nebo dokonce i menší nadsázkou by bylo možno naopak říci, že byl jako člověk mimořádně integrovaný. Zejména by to platilo pro jeho ideje. Je moc smutné, že ti. kdo by k němu měli být nejbílž, tj. sociální demokraté, "Lidovci", Zelení a Piráti, se z něj dodnes dostatečně nepoučili.

Masarykovo přesvědčení o těsné a vzájemné provázanosti teorie a praxe a o tom, že teorie praxi předchází, se snad nejlépe a nejpřesvědčivěji potvrdilo, když za 1. světové války - po dlouhém váhání a přemýšlení - vystoupil „sám proti Rakousku-Uhersku“ a za krajně složitých a neustále se měnících podmínek, dodatečně podporován spolupracovníky a jím založenými Československými legiemi, neudělal žádnou zjevnou chybu. (Tehdejší americký ministr vnitra Lane o legiích napsal: „Je to velký svět – ne? A jeho největší romantikou není ani tak ten fakt, že Woodrow Wilson je jeho pánem, nýbrž postup Čecho-Slovanů pěti tisíci mil ruské Asie – armáda na cizím území, bez vlády, bez pídě země, jež je uznávána jako národ.“)

Ideově se Masaryk pokusil zaplnit prázdno, jehož prvním projevem byla Francouzská revoluce a které v průběhu devatenáctého století vyústilo do rozporuplné atmosféry fin de siécle a do následného propuknutí světové války. Také další vývoj ukázal, na příkladu stalinismu a fašismu-nacismu, jak lze aktivovat duchovně nenasycené masy, dodá-li se jim jako náhrada za boha jiná silná vize.

Současná euroamerická civilizace našla po 2. světové válce východisko převážně jen v honbě za majetkem a požitky, což je nyní jednou z hlavních příčin jejího úpadku. Masarykův komplexní důraz na vyšší smysl života, na nadosobní ideály, realistickou orientaci a nesobeckou individualizaci mas je dnes mimořádně aktuální, a to v celosvětovém měřítku.

Uvědomíme-li si, jak široká je obsahová i časová platnost jeho učení, jak je v základních tezích promyšlené, vyvážené a dodnes platné, jak přihlíží k dějinám i k budoucnosti, jak mnoha skutky bylo jím samým potvrzeno a jaký mělo v jeho době a prostředí společenský dopad, můžeme ho považovat – a je pouze věcí názoru, zda s nadsázkou nebo bez nadsázky – nejen za ‚filosofa na trůně‘, ale též za krále všech myslitelů či za ‚krále královny věd‘. Plně prokázal sílu lidského rozumu a všeobecného, zejména společenskovědního vzdělání.

Masaryk byl výjimečný též tím, že jako jeden z mála kladl dostatečný důraz na psychologii. Jeho tvrzení „poněvadž pravým historickým a společenskými činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými ze studia lidské přirozenosti“ se netýkalo jen sociologie, ale všech humanitních oborů. Filosof Milan Machovec to v knize Tomáš G. Masaryk (v roce 1968) vyjádřil slovy: „Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se stává struktura lidské osobnosti; filosofie může být čerpána ne z přírodních věd, z ‚názoru na svět‘, ale především ze struktury lidské osobnosti, z jejích existenciálních potřeb, bytostných poloh.“

Je nejen zapotřebí, je nutné se přihlásit ke všemu, čím nás může Masaryk též dnes oslovit. Francouzský historik Alain Soubigou v knize Tomáš Garrigue Masaryk (2002, česky 2004) o něm napsal:

„Ke konci života Masaryk říkal, že jeho největším uspokojením je, že dosud věří v to, v co věřil ve dvaceti letech: ‚Ani jako státník jsem nemusel popřít nic zásadního z věcí, v něž jsem věřil a které jsem měl rád, když jsem byl chudý student.‘ Znamená to snad, že už ve dvaceti letech zastával takové názory, že je později nemusel nikdy měnit? To jistě ne! Masaryk měl na mysli jen to, že už ve dvaceti letech si vytvořil několik zásad, které mu umožnily čelit protivníkům přinejmenším s přesvědčením, ne-li přímo klidně. Tyto zásady bychom mohl shrnout takto:

- usilovat o pravdu je vždy lepší než umění přetvářky;
- člověk je posvátný, ale není bůh;
- šlechetnost je mnohem lepší cesta než cynismus, což vyjadřoval aforismem ‚Ježíš, ne César‘;
- ideje jsou zbytečné, jestliže se nenajdou lidé, kteří by je hájili.

Jestliže v Masarykově životě existuje nějaká vůdčí myšlenka, pak se právě týká vůle bojovat za ideje. Tyto ideje byly různé. Takřka niky si vzájemně neodporovaly. V politickém prostoru z nich vycházela Masarykova angažovanost v trojí oblasti:

- při založení státu, kdy se uplatňoval Masarykův vrozený sklon k nonkonformismu i ohled na nezbytnost institucí ztělesňujících demokracii;
- v procesu začleňování různých skupin občanů – Němců, Slováků, žen, Židů – do demokratického záměru;
- při prosazování humanistického filosofického záměru a prozíravých ohledů na tlaky ovlivňující rovnováhu ve střední Evropě.

Nacházíme v těchto třech sférách kontinuitu, nebo naopak přerušení kontinuity mezi Masarykem myslitelem a činitelem? Postavíme-li tyto dva výrazy vedle sebe, vyvolají představu protikladu, což je mylné; spíše bychom měli mluvit o spojení. Pokud jde o první oblast problematiky, Masarykovi se podařilo založit stát jak důvěryhodný, tak originální. Reflexe dovedla Masaryka k otázce demokratické etikety, již považoval za nezbytnou, aby se dala najevo mimořádnost politické sféry. Politika není žádná všední věc, člověk, do něhož občané vložili svou důvěru, si zaslouží jistou úctu. Sám Masaryk však byl nepřehlédnutelný. Svým cestami, zájezdy i projížďkami na koni ztělesnil republiku v očích nesčetného množství svých spoluobčanů, a to i na Slovensku, kde jeho dlouhý každoroční pobyt hrál vysoce politickou úlohu. Ještě dnes si bez ohledu na iluzi vznikající při pohledu nazpátek mnozí starší lidé vzpomínají, jak zahlédli prezidenta na koni. Nevšednost jeho osoby plynula také z nevšednosti jeho osobnosti. Člověk, v jehož chování nebylo mnoho nesrovnalostí a který nasbíral neobvyklé množství zkušeností, si zasloužil úctu. To vše Masarykovi umožnilo ztělesňovat republiku, která byla lidem blízká a paradoxně i úctyhodná.

Ve druhé oblasti Masaryk víceméně uspěl. Pozoruhodné začlenění žen a Židů do Masarykova Československa je třeba přičíst na vrub jemu osobně. Německý problém nemohl být vyřešen za deset ani za dvacet let. Masaryk si to dobře uvědomoval, přál si padesát let míru, aby si jeho země zajistila životaschopnost a integrovala své Němce. Vnější faktory těchto padesát let jeho zemi neposkytly. Vztahy s Němci zatěžovala zlá vůle, která je ze zpětného pohledu strašlivá, ale nepocházela z české strany a tím méně ze strany Masarykovy, který vždy vedl politiku podané ruky. Zato otázka Slováků měla být vyřešena v rámci společného státu a v rozumné lhůtě, i když problémy byly odlišné. Masaryk zpočátku právem poukazoval na nedostatek kvalifikovaných sil na Slovensku, způsobený desetiletími násilné maďariazce. V roce 1928 však desáté výročí vzniku republiky znamenalo obrat. Masaryk na vrcholu popularity a v nejlepším prezidentském věku nedokázal vyslechnout hlas svých přátel… Fakt, že Masarykův otec byl Slovák, není žádná polehčující okolnost, právě naopak. Masaryk lépe než jakýkoli Čechoslovák věděl, nakolik tíha dřívějšího útlaku zatěžuje mysl Slováků. V této otázce nebyl dost energický, aby zabránil zneužití tohoto problému zvenčí. Rozpory mezi Čechy a Slováky byly rozkladným faktorem, na který koncem třicátých let spoléhali jejich nepřátelé, a Masaryk si to dostatečně neuvědomil.

Třetí oblast lze ve světle nových dokumentů posuzovat opravdu nově a kladně. Ne, Masaryk se nechoval jako idealistický prezident. To, že měl své ideály, neznamená, že opomíjel prostředky k jejich prosazování. V oblasti mezinárodní politiky nebo obrany dokázal dát přednost přesně definovaným politickým záměrům, k nimž měl odpovídající prostředky. Záleželo-li na tom, aby armádu tvořili inteligentní vojáci, pak není třeba zapomenout, že je řeč o vojácích. Savinkovova aféra, jíž nestoudně zneužívali jeho pomlouvači v padesátých letech, ukazuje, jak celostní, nikoli však povšechné a tím méně totalitní bylo Masarykovo myšlení: není k ničemu pomýšlet na změny, k jejichž prosazování si nezajistíme prostředky. Masaryk se až do krajnosti zamýšlel nad politickým násilím a fyzickou likvidací protivníka. Kdybychom mu tuto jeho schopnost upírali, zbavili bychom ho toho, co ho činí velikým. Masaryk dělal politiku jako myslitel, ale jako politik také nikdy nevylučoval žádnou z možností, které se politikovi nabízejí. Právě to je na Masarykově intelektuálním a politickém životopise poutavé. Jakožto myslitel Masaryk neopomíjel o této praxi hluboce přemýšlet. Pokud bychom u něj měli hledat nějaké poselství překonávající rozdílnost doby a problematikou mezi počátkem 20. století a počátkem 21. století, mohlo by jím být právě toto…

V Československu Masarykova osobnost poznamenala celé 20. století, a možná až příliš. Lze rozlišit tři vrstvy masarykovského odkazu. První vrstvu tvoří postoje všech, kdo ve zkouškách, které začaly Masarykovu zem již v roce následujícím po jeho skonu, zůstali opravdu věrni Masarykově univerzálně platnému humanismu. Většina Masarykových blízkých se ihned zapojila do protinacistického odboje, počínaje kancléřem Šámalem. Mnozí kvůli své masarykovské angažovanosti obětovali život. Z přibližně sto padesáti spolupracovníků prezidentské kanceláře před druhou světovou válkou, se jich sedmnáct stalo obětí nacismu… A to nepočítáme osobního Masarykova tajemníka Vasila K. Škracha a Jaromíra Nečase, kteří do prezidentské kanceláře formálně nepatřili, ani Luisu Fischerovo, tajemnici Alice Masarykové. Ti všichni zaplatili za to, že se v masarykovském duchu angažovali proti nacismu.

Druhou vrstvu tvoří Masarykův intelektuální odkaz. Z jeho myšlenek a z reflexe jeho díla včetně reflexe kritické čerpala celá generace českých intelektuálů, které formoval přímo Masaryk nebo jeho epigoni. Do této vrstvy patří Emanuel Rádl, Josef L. Hromádka, Miloslv Trapl, Ferdinand Peroutka a Jan Patočka. Tuto tradici přechodně v roce 1968 obnovili Milan Machovec a Lubomír Nový.

Třetí vrstvu tvoří československá či spíše česká – protože Slováci se k Masarykovi moc nehlásí – politická demokratická tradice. Konstitucionalismus či parlamentní demokracie nejsou v České republice ničím novým. Edvard Beneš je považoval za dostatečně silné, aby odolaly neslýchanému vnějšímu tlaku. Marcia Davenportová připisovala podobný záměr Janu Masarykovi, čímž se jeho smrt v březnu 1948 stává záhadou. Po komunistickém převratu v roce 1948 se celá generace Masarykových zastánců uchýlila do exilu. Jaroslav Stránský, Petr Zenkl, Jan Papánek. I Masarykova rodina musela odjet… K Masarykovi se otevřeně hlásil prezident Václav Havel.

Masarykův odkaz tedy přetrval, ale mnohdy za cenu odvahy podobné té, již musel projevovat Masaryk tváří v tvář protivenství. Masarykovo dědictví se projevilo u lidí, kteří byli jako on ochotni za své ideje bojovat. V tom tkví pravý motiv Masarykova života: ‚I nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře.‘“

Masarykovi se vytýkalo a dodnes vytýká, že Rakousko-Uhersko se nemělo rozpadnout, protože bylo hrází proti německé rozpínavosti. Masarykovi při tom bylo už na počátku ‚Velké války‘ jasné, že Rakousko-Uhersko jejím vyhlášením upadá do vleku a područí Německa. Těsně před tím, než se definitivně rozhodl k odboji, navštívil významného rakouského politika Ernesta von Koerbera a zeptal se ho, zda se Rakousko-Uhersko v případě vítězství bude podle jeho názoru po válce demokratizovat a uvolní otěže svým podřízeným národům. Von Körber mu odpověděl, že tomu bude skoro jistě naopak. Masaryk sice předpokládal, že vyhraje Dohoda, ale na počátku války si tím nemohl být jistý, a už vůbec nemohl domýšlet, jak se po ní bude Evropa dál vyvíjet. Zejména nemohl domýšlet důsledky Versailleské dohody a pozdější hospodářské krize. Ještě před skončením Versailleských jednání napsal tamnímu československému zástupci a pozdějšímu československému prezidentovi Edvardu Benešovi: „Dohoda si vede nedobře. Prohraje mír! Ale nepřekvapuje mne to – bylo to za války, jsou stejně malí i po válce… Stojí mne už dávno mnoho přemáhání, že musím mlčet… Já už začínám být v celé situaci pesimistou… Konference už rozhodně nevyřeší nic… Mír je sabotován… Američané neschopni pochopit, teoretizují a praktické problémy nevidoucí, Angličané výlučně soudící dle vnitřních poměrů v Anglii… Konference úplně upadla, je to naprostá katastrofa.“ I řada jiných věcí se vyvíjela spíše negativně, například Československu se nepodařilo uzavřít obrannou dohodu s Polskem, jak to Masaryk ještě před koncem války zamýšlel, ale jen tzv. Malou dohodu s Jugoslávií a Rumunskem, pouze neúplně podporovanou Francií.

Pokud se Masarykovi vytýkalo, že pro svůj záměr vytvořit demokratické Československo obětoval svou rodinu, jde o velké a v mnoha ohledech zlovolné nepochopení, neboť:
- Když odcházel do zahraničí, počítal s tím, že se ještě vrátí. Nemohl předpokládat, jak se v krátké době věci vyvinou. Už na hranicích jen díky své pohotovosti unikl zatčení.
- V odboji ho předešli řadoví čeští a slovenští vojáci, kteří byli v rakouské armádě popravováni nebo přeběhli na stranu Dohody. Masaryk jako člověk hlásající morálku se k nim nemohl nepřidat.
- I kdyby členové jeho rodiny přišli kvůli němu o život (což se nestalo), byl by to, mezi jinými jen nepatrný zlomek těch, kteří za věc Dohody a nové uspořádání Evropy položili své životy.
- Své ženě před odchodem nic zásadního neřekl jednak proto, že věděl, že pokud bude vyslýchána rakouskou policií, nebude zapírat, protože neumí lhát, jednak proto, že jí nic říkat nemusel, neboť by s ním souhlasila, protože v jeho poslání věřila ještě víc než on.
- Také on odbojem riskoval svůj život. Během války byl sledován rakouskými (a pravděpodobně i německými) agenty a byl na něj učiněn pokus o atentát. Největšímu nebezpečí byl ovšem vystaven za pobytu v Rusku, kde také snad nejvíc prokázal svou statečnost. Z těchto i z jiných důvodů americký prezident Barack Obama při svém projevu na Pražskému hradě komunismem a postkomunismem oslabeným Čechům připomněl, že ho považuje za hrdinu.

Další dodnes diskutovanou otázkou je, nakolik je pravda, že Masaryk vystoupil proti Rakousku-Uhersku sám a nakolik jeho rozpadu napomohl. V knize Duch a čin, rozmluvy s Masarykem (1935) se ho německo-švýcarský spisovatel Emil Ludwig na toto téma zeptal: „Existovalo by Rakousko-Uhersko nebýt Vás?“ Masaryk odpověděl: „Snad ne… Totiž Rakousko-Uhersko by bylo bývalo zachováno se zárukami, které císař Karel přijal. Dosáhl jsem u Wilsona, že to už neuznal. Wilson mně věřil a odvolal svůj plán, podle kterého měli být národy v Rakousku-Uhersku jen autonomní.“

Na rozdíl od Rakušanů, kteří rozpadu císařství vyjma konzervativců neželeli (a neželí zejména dnes), neboť jim to nastolilo demokracii, Slováci, které Masaryk zachránil před maďarským útlakem a před téměř úplnou maďarizací, se v roce 1939 - a stejně pak i v roce 1992 - od Čechů odtrhli, avšak ne proto, že by si to přála většina jejich občanů, ale protože si to přála většina jejich vedoucích politiků, usilujících o vlastní, nikým zvenčí nerušenou moc.

První československá republika doplatila především na Versailleskou dohodu a hospodářskou krizi, neboť to v Německu vyústilo v nástup nacismu a nakonec v Mnichovskou dohodu. Jak to řekl tajemník druhého československého prezidenta Beneše Prokop Drtina, „Československo nezaniklo vlastní vinou, ale kvůli nevědomosti ostatního světa“.

Masayk stál pozadí československé ústavy a určoval základní teze pro budování nového státu. Byl de facto vždy vítězný - proto si za republiky vysloužil nejen označení Prezident osvoboditel, ale též Vítězný Masaryk. Označení „tatíček“ mu spontánně dali českoslovenští legionáři za jeho pobytu v Rusku.

Na veřejnosti se naposledy objevil krátce před smrtí, na oslavě bitvy u Zborova v roce 1937. Početné přítomné davy pohled na něj silně dojal. Účastník této oslavy filosof Milan Machovec to popsal slovy: „Nikdy už jsem nic podobného nezažil. Ale mnozí tehdy asi již cítili, že jde o rozloučení a že po něm přijdou těžké zkoušky. Jemu jásali, nad sebou plakali. Či jen nad životem bez něho?“

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy