Masaryk očima jiných

19. 02. 2019 | 11:34
Přečteno 2290 krát
O Masarykovi toho v loňském roce bylo napsáno a řečeno hodně, je ovšem třeba v tom pokračovat. Skvělou práci odvedl zejména Pavel Kostatík; některá jeho tvrzení, například, že Masaryk byl rváč a rozporuplný člověk, však byla podle mého názoru přeexponovaná. Stačilo říct „bojovník“ a co se týče rozporuplnosti, se stejnou nebo dokonce i menší nadsázkou by bylo možno naopak říci, že byl jako člověk mimořádně integrovaný. Zejména by to platilo pro jeho ideje. Je moc smutné, že ti. kdo by k němu měli být nejbílž, tj. sociální demokraté, "Lidovci", Zelení a Piráti, se z něj dodnes dostatečně nepoučili.

Masarykovo přesvědčení o těsné a vzájemné provázanosti teorie a praxe a o tom, že teorie praxi předchází, se snad nejlépe a nejpřesvědčivěji potvrdilo, když za 1. světové války - po dlouhém váhání a přemýšlení - vystoupil „sám proti Rakousku-Uhersku“ a za krajně složitých a neustále se měnících podmínek, dodatečně podporován spolupracovníky a jím založenými Československými legiemi, neudělal žádnou zjevnou chybu. (Tehdejší americký ministr vnitra Lane o legiích napsal: „Je to velký svět – ne? A jeho největší romantikou není ani tak ten fakt, že Woodrow Wilson je jeho pánem, nýbrž postup Čecho-Slovanů pěti tisíci mil ruské Asie – armáda na cizím území, bez vlády, bez pídě země, jež je uznávána jako národ.“)

Ideově se Masaryk pokusil zaplnit prázdno, jehož prvním projevem byla Francouzská revoluce a které v průběhu devatenáctého století vyústilo do rozporuplné atmosféry fin de siécle a do následného propuknutí světové války. Také další vývoj ukázal, na příkladu stalinismu a fašismu-nacismu, jak lze aktivovat duchovně nenasycené masy, dodá-li se jim jako náhrada za boha jiná silná vize.

Současná euroamerická civilizace našla po 2. světové válce východisko převážně jen v honbě za majetkem a požitky, což je nyní jednou z hlavních příčin jejího úpadku. Masarykův komplexní důraz na vyšší smysl života, na nadosobní ideály, realistickou orientaci a nesobeckou individualizaci mas je dnes mimořádně aktuální, a to v celosvětovém měřítku.

Uvědomíme-li si, jak široká je obsahová i časová platnost jeho učení, jak je v základních tezích promyšlené, vyvážené a dodnes platné, jak přihlíží k dějinám i k budoucnosti, jak mnoha skutky bylo jím samým potvrzeno a jaký mělo v jeho době a prostředí společenský dopad, můžeme ho považovat – a je pouze věcí názoru, zda s nadsázkou nebo bez nadsázky – nejen za ‚filosofa na trůně‘, ale též za krále všech myslitelů či za ‚krále královny věd‘. Plně prokázal sílu lidského rozumu a všeobecného, zejména společenskovědního vzdělání.

Masaryk byl výjimečný též tím, že jako jeden z mála kladl dostatečný důraz na psychologii. Jeho tvrzení „poněvadž pravým historickým a společenskými činitelem je člověk, každé sociologické pravidlo musí být vyloženo zákony odvozovanými ze studia lidské přirozenosti“ se netýkalo jen sociologie, ale všech humanitních oborů. Filosof Milan Machovec to v knize Tomáš G. Masaryk (v roce 1968) vyjádřil slovy: „Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se stává struktura lidské osobnosti; filosofie může být čerpána ne z přírodních věd, z ‚názoru na svět‘, ale především ze struktury lidské osobnosti, z jejích existenciálních potřeb, bytostných poloh.“

Je nejen zapotřebí, je nutné se přihlásit ke všemu, čím nás může Masaryk též dnes oslovit. Francouzský historik Alain Soubigou v knize Tomáš Garrigue Masaryk (2002, česky 2004) o něm napsal:

„Ke konci života Masaryk říkal, že jeho největším uspokojením je, že dosud věří v to, v co věřil ve dvaceti letech: ‚Ani jako státník jsem nemusel popřít nic zásadního z věcí, v něž jsem věřil a které jsem měl rád, když jsem byl chudý student.‘ Znamená to snad, že už ve dvaceti letech zastával takové názory, že je později nemusel nikdy měnit? To jistě ne! Masaryk měl na mysli jen to, že už ve dvaceti letech si vytvořil několik zásad, které mu umožnily čelit protivníkům přinejmenším s přesvědčením, ne-li přímo klidně. Tyto zásady bychom mohl shrnout takto:

- usilovat o pravdu je vždy lepší než umění přetvářky;
- člověk je posvátný, ale není bůh;
- šlechetnost je mnohem lepší cesta než cynismus, což vyjadřoval aforismem ‚Ježíš, ne César‘;
- ideje jsou zbytečné, jestliže se nenajdou lidé, kteří by je hájili.

Jestliže v Masarykově životě existuje nějaká vůdčí myšlenka, pak se právě týká vůle bojovat za ideje. Tyto ideje byly různé. Takřka niky si vzájemně neodporovaly. V politickém prostoru z nich vycházela Masarykova angažovanost v trojí oblasti:

- při založení státu, kdy se uplatňoval Masarykův vrozený sklon k nonkonformismu i ohled na nezbytnost institucí ztělesňujících demokracii;
- v procesu začleňování různých skupin občanů – Němců, Slováků, žen, Židů – do demokratického záměru;
- při prosazování humanistického filosofického záměru a prozíravých ohledů na tlaky ovlivňující rovnováhu ve střední Evropě.

Nacházíme v těchto třech sférách kontinuitu, nebo naopak přerušení kontinuity mezi Masarykem myslitelem a činitelem? Postavíme-li tyto dva výrazy vedle sebe, vyvolají představu protikladu, což je mylné; spíše bychom měli mluvit o spojení. Pokud jde o první oblast problematiky, Masarykovi se podařilo založit stát jak důvěryhodný, tak originální. Reflexe dovedla Masaryka k otázce demokratické etikety, již považoval za nezbytnou, aby se dala najevo mimořádnost politické sféry. Politika není žádná všední věc, člověk, do něhož občané vložili svou důvěru, si zaslouží jistou úctu. Sám Masaryk však byl nepřehlédnutelný. Svým cestami, zájezdy i projížďkami na koni ztělesnil republiku v očích nesčetného množství svých spoluobčanů, a to i na Slovensku, kde jeho dlouhý každoroční pobyt hrál vysoce politickou úlohu. Ještě dnes si bez ohledu na iluzi vznikající při pohledu nazpátek mnozí starší lidé vzpomínají, jak zahlédli prezidenta na koni. Nevšednost jeho osoby plynula také z nevšednosti jeho osobnosti. Člověk, v jehož chování nebylo mnoho nesrovnalostí a který nasbíral neobvyklé množství zkušeností, si zasloužil úctu. To vše Masarykovi umožnilo ztělesňovat republiku, která byla lidem blízká a paradoxně i úctyhodná.

Ve druhé oblasti Masaryk víceméně uspěl. Pozoruhodné začlenění žen a Židů do Masarykova Československa je třeba přičíst na vrub jemu osobně. Německý problém nemohl být vyřešen za deset ani za dvacet let. Masaryk si to dobře uvědomoval, přál si padesát let míru, aby si jeho země zajistila životaschopnost a integrovala své Němce. Vnější faktory těchto padesát let jeho zemi neposkytly. Vztahy s Němci zatěžovala zlá vůle, která je ze zpětného pohledu strašlivá, ale nepocházela z české strany a tím méně ze strany Masarykovy, který vždy vedl politiku podané ruky. Zato otázka Slováků měla být vyřešena v rámci společného státu a v rozumné lhůtě, i když problémy byly odlišné. Masaryk zpočátku právem poukazoval na nedostatek kvalifikovaných sil na Slovensku, způsobený desetiletími násilné maďariazce. V roce 1928 však desáté výročí vzniku republiky znamenalo obrat. Masaryk na vrcholu popularity a v nejlepším prezidentském věku nedokázal vyslechnout hlas svých přátel… Fakt, že Masarykův otec byl Slovák, není žádná polehčující okolnost, právě naopak. Masaryk lépe než jakýkoli Čechoslovák věděl, nakolik tíha dřívějšího útlaku zatěžuje mysl Slováků. V této otázce nebyl dost energický, aby zabránil zneužití tohoto problému zvenčí. Rozpory mezi Čechy a Slováky byly rozkladným faktorem, na který koncem třicátých let spoléhali jejich nepřátelé, a Masaryk si to dostatečně neuvědomil.

Třetí oblast lze ve světle nových dokumentů posuzovat opravdu nově a kladně. Ne, Masaryk se nechoval jako idealistický prezident. To, že měl své ideály, neznamená, že opomíjel prostředky k jejich prosazování. V oblasti mezinárodní politiky nebo obrany dokázal dát přednost přesně definovaným politickým záměrům, k nimž měl odpovídající prostředky. Záleželo-li na tom, aby armádu tvořili inteligentní vojáci, pak není třeba zapomenout, že je řeč o vojácích. Savinkovova aféra, jíž nestoudně zneužívali jeho pomlouvači v padesátých letech, ukazuje, jak celostní, nikoli však povšechné a tím méně totalitní bylo Masarykovo myšlení: není k ničemu pomýšlet na změny, k jejichž prosazování si nezajistíme prostředky. Masaryk se až do krajnosti zamýšlel nad politickým násilím a fyzickou likvidací protivníka. Kdybychom mu tuto jeho schopnost upírali, zbavili bychom ho toho, co ho činí velikým. Masaryk dělal politiku jako myslitel, ale jako politik také nikdy nevylučoval žádnou z možností, které se politikovi nabízejí. Právě to je na Masarykově intelektuálním a politickém životopise poutavé. Jakožto myslitel Masaryk neopomíjel o této praxi hluboce přemýšlet. Pokud bychom u něj měli hledat nějaké poselství překonávající rozdílnost doby a problematikou mezi počátkem 20. století a počátkem 21. století, mohlo by jím být právě toto…

V Československu Masarykova osobnost poznamenala celé 20. století, a možná až příliš. Lze rozlišit tři vrstvy masarykovského odkazu. První vrstvu tvoří postoje všech, kdo ve zkouškách, které začaly Masarykovu zem již v roce následujícím po jeho skonu, zůstali opravdu věrni Masarykově univerzálně platnému humanismu. Většina Masarykových blízkých se ihned zapojila do protinacistického odboje, počínaje kancléřem Šámalem. Mnozí kvůli své masarykovské angažovanosti obětovali život. Z přibližně sto padesáti spolupracovníků prezidentské kanceláře před druhou světovou válkou, se jich sedmnáct stalo obětí nacismu… A to nepočítáme osobního Masarykova tajemníka Vasila K. Škracha a Jaromíra Nečase, kteří do prezidentské kanceláře formálně nepatřili, ani Luisu Fischerovo, tajemnici Alice Masarykové. Ti všichni zaplatili za to, že se v masarykovském duchu angažovali proti nacismu.

Druhou vrstvu tvoří Masarykův intelektuální odkaz. Z jeho myšlenek a z reflexe jeho díla včetně reflexe kritické čerpala celá generace českých intelektuálů, které formoval přímo Masaryk nebo jeho epigoni. Do této vrstvy patří Emanuel Rádl, Josef L. Hromádka, Miloslv Trapl, Ferdinand Peroutka a Jan Patočka. Tuto tradici přechodně v roce 1968 obnovili Milan Machovec a Lubomír Nový.

Třetí vrstvu tvoří československá či spíše česká – protože Slováci se k Masarykovi moc nehlásí – politická demokratická tradice. Konstitucionalismus či parlamentní demokracie nejsou v České republice ničím novým. Edvard Beneš je považoval za dostatečně silné, aby odolaly neslýchanému vnějšímu tlaku. Marcia Davenportová připisovala podobný záměr Janu Masarykovi, čímž se jeho smrt v březnu 1948 stává záhadou. Po komunistickém převratu v roce 1948 se celá generace Masarykových zastánců uchýlila do exilu. Jaroslav Stránský, Petr Zenkl, Jan Papánek. I Masarykova rodina musela odjet… K Masarykovi se otevřeně hlásil prezident Václav Havel.

Masarykův odkaz tedy přetrval, ale mnohdy za cenu odvahy podobné té, již musel projevovat Masaryk tváří v tvář protivenství. Masarykovo dědictví se projevilo u lidí, kteří byli jako on ochotni za své ideje bojovat. V tom tkví pravý motiv Masarykova života: ‚I nejlepšího práva musí hájit lidé činní, nemá-li zůstat na papíře.‘“

Masarykovi se vytýkalo a dodnes vytýká, že Rakousko-Uhersko se nemělo rozpadnout, protože bylo hrází proti německé rozpínavosti. Masarykovi při tom bylo už na počátku ‚Velké války‘ jasné, že Rakousko-Uhersko jejím vyhlášením upadá do vleku a područí Německa. Těsně před tím, než se definitivně rozhodl k odboji, navštívil významného rakouského politika Ernesta von Koerbera a zeptal se ho, zda se Rakousko-Uhersko v případě vítězství bude podle jeho názoru po válce demokratizovat a uvolní otěže svým podřízeným národům. Von Körber mu odpověděl, že tomu bude skoro jistě naopak. Masaryk sice předpokládal, že vyhraje Dohoda, ale na počátku války si tím nemohl být jistý, a už vůbec nemohl domýšlet, jak se po ní bude Evropa dál vyvíjet. Zejména nemohl domýšlet důsledky Versailleské dohody a pozdější hospodářské krize. Ještě před skončením Versailleských jednání napsal tamnímu československému zástupci a pozdějšímu československému prezidentovi Edvardu Benešovi: „Dohoda si vede nedobře. Prohraje mír! Ale nepřekvapuje mne to – bylo to za války, jsou stejně malí i po válce… Stojí mne už dávno mnoho přemáhání, že musím mlčet… Já už začínám být v celé situaci pesimistou… Konference už rozhodně nevyřeší nic… Mír je sabotován… Američané neschopni pochopit, teoretizují a praktické problémy nevidoucí, Angličané výlučně soudící dle vnitřních poměrů v Anglii… Konference úplně upadla, je to naprostá katastrofa.“ I řada jiných věcí se vyvíjela spíše negativně, například Československu se nepodařilo uzavřít obrannou dohodu s Polskem, jak to Masaryk ještě před koncem války zamýšlel, ale jen tzv. Malou dohodu s Jugoslávií a Rumunskem, pouze neúplně podporovanou Francií.

Pokud se Masarykovi vytýkalo, že pro svůj záměr vytvořit demokratické Československo obětoval svou rodinu, jde o velké a v mnoha ohledech zlovolné nepochopení, neboť:
- Když odcházel do zahraničí, počítal s tím, že se ještě vrátí. Nemohl předpokládat, jak se v krátké době věci vyvinou. Už na hranicích jen díky své pohotovosti unikl zatčení.
- V odboji ho předešli řadoví čeští a slovenští vojáci, kteří byli v rakouské armádě popravováni nebo přeběhli na stranu Dohody. Masaryk jako člověk hlásající morálku se k nim nemohl nepřidat.
- I kdyby členové jeho rodiny přišli kvůli němu o život (což se nestalo), byl by to, mezi jinými jen nepatrný zlomek těch, kteří za věc Dohody a nové uspořádání Evropy položili své životy.
- Své ženě před odchodem nic zásadního neřekl jednak proto, že věděl, že pokud bude vyslýchána rakouskou policií, nebude zapírat, protože neumí lhát, jednak proto, že jí nic říkat nemusel, neboť by s ním souhlasila, protože v jeho poslání věřila ještě víc než on.
- Také on odbojem riskoval svůj život. Během války byl sledován rakouskými (a pravděpodobně i německými) agenty a byl na něj učiněn pokus o atentát. Největšímu nebezpečí byl ovšem vystaven za pobytu v Rusku, kde také snad nejvíc prokázal svou statečnost. Z těchto i z jiných důvodů americký prezident Barack Obama při svém projevu na Pražskému hradě komunismem a postkomunismem oslabeným Čechům připomněl, že ho považuje za hrdinu.

Další dodnes diskutovanou otázkou je, nakolik je pravda, že Masaryk vystoupil proti Rakousku-Uhersku sám a nakolik jeho rozpadu napomohl. V knize Duch a čin, rozmluvy s Masarykem (1935) se ho německo-švýcarský spisovatel Emil Ludwig na toto téma zeptal: „Existovalo by Rakousko-Uhersko nebýt Vás?“ Masaryk odpověděl: „Snad ne… Totiž Rakousko-Uhersko by bylo bývalo zachováno se zárukami, které císař Karel přijal. Dosáhl jsem u Wilsona, že to už neuznal. Wilson mně věřil a odvolal svůj plán, podle kterého měli být národy v Rakousku-Uhersku jen autonomní.“

Na rozdíl od Rakušanů, kteří rozpadu císařství vyjma konzervativců neželeli (a neželí zejména dnes), neboť jim to nastolilo demokracii, Slováci, které Masaryk zachránil před maďarským útlakem a před téměř úplnou maďarizací, se v roce 1939 - a stejně pak i v roce 1992 - od Čechů odtrhli, avšak ne proto, že by si to přála většina jejich občanů, ale protože si to přála většina jejich vedoucích politiků, usilujících o vlastní, nikým zvenčí nerušenou moc.

První československá republika doplatila především na Versailleskou dohodu a hospodářskou krizi, neboť to v Německu vyústilo v nástup nacismu a nakonec v Mnichovskou dohodu. Jak to řekl tajemník druhého československého prezidenta Beneše Prokop Drtina, „Československo nezaniklo vlastní vinou, ale kvůli nevědomosti ostatního světa“.

Masayk stál pozadí československé ústavy a určoval základní teze pro budování nového státu. Byl de facto vždy vítězný - proto si za republiky vysloužil nejen označení Prezident osvoboditel, ale též Vítězný Masaryk. Označení „tatíček“ mu spontánně dali českoslovenští legionáři za jeho pobytu v Rusku.

Na veřejnosti se naposledy objevil krátce před smrtí, na oslavě bitvy u Zborova v roce 1937. Početné přítomné davy pohled na něj silně dojal. Účastník této oslavy filosof Milan Machovec to popsal slovy: „Nikdy už jsem nic podobného nezažil. Ale mnozí tehdy asi již cítili, že jde o rozloučení a že po něm přijdou těžké zkoušky. Jemu jásali, nad sebou plakali. Či jen nad životem bez něho?“

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy