Poznání je neskonale cennější než všechny požitky světa.
Sokrates

„Ve vztahu k dialektice se klade otázka, zda její zákony, principy a kategorie nejsou vlastně jakýmsi návratem ke staré, tzv. soustavotvorné filosofii, která se snažila vypjatým myšlenkovým úsilím vytvářet to, co může být jen dílem všestranného vědeckého, technického a kulturního vývoje celého lidstva. Staví se tak do protikladu ,dialektika konkrétního’ a dialektika abstraktních tezí a pouček, jež vytvářejí jakýsi metafyzický skelet, jehož strnulost nemůže zakrýt ani neustálé dovolávání se pohybu a vývoje. Problém ,zrušení filosofie’ a tedy také zrušení dialektiky se vyhrocoval vždy tam, kde se filosofické myšlení ocitlo na svých vývojových křižovatkách a hledalo cestu od starého způsobu myšlení k novému… Negace dialektiky je nutná a oprávněná, pokud znamená relativní nezávislost na předem pojatých schématech a poučkách. Je pochopitelné, že i dialektické teze se mohou přeměnit v systém abstraktních tezí, které se stávají překážkou poznání a jednání právě proto, že se do nich zdánlivě vejde vše a z nich lze pod heslem důsledné aplikace vyvozovat nejrůznější závěry pro nejrůznější objekty a nejrůznější činnosti. Avšak v těchto případech jde mimo jiné o nepochopení místa filosofických poznatků v soustavě poznání, o nepochopení úlohy obecných zásad ve vztahu k životu a jednání… Meze všeobecného vědění jsou v tom, že ani ten nejdokonalejší filosofický zákon nemůže postihnout podstatu věcí v celé jejich úplnosti.“ (Jiří Cvekl)

Dialektika dnes nemá zdaleka takový význam, jak si od ní její průkopníci slibovali. V jistém smyslu je na tom podobně jako pozitivismus, tedy zásada „co nevím pozitivně neboli bezpečně, nevím“, která například v právní problematice znamená držet se ne ducha, ale pouze litery zákona, a tím omezuje myšlení. Dialektika je příliš dynamická a nedostatečně či zkresleně vyčleňuje stálé či stálejší faktory a jejich vazby, resp. adekvátně vyčleňuje jen některé. Její předností je ovšem to, že učí dialekticky myslet, což by mimo jiné mělo každého vést, byť jiným způsobem a jinými cestami, k ,pozitivistické’ obezřetnosti.

Neomodernismus dialektiku neodmítá, ale rozšiřuje ji o nový pojem, o multilektiku, kterým současně doplňuje noetický empirismus, pozitivismus, pluralismus a strukturalismus.

Multilektika sice přebírá většinu tezí dialektiky, avšak dia-polarity, resp. boj protikladů zdůrazňuje jen za určitých okolností. Protiklady jsou totiž v živém či v jakémkoli měnícím se prostředí sice častým jevem, jejich význam však není zdaleka vždy rozhodující, neboť se v něm uplatňuje též soulad. Jednodimenzionální polarity převažují obvykle jen dočasně a pohled na ně naše myšlení mnohdy zužuje. Lze to osvětlit na příkladu egoismu vs. altruismu: egoismus může být u daného jedince jednak natolik silný, že se stane téměř nepolaritní, jednak může být na druhé straně vystaven celé řadě jiných vnitřních i vnějších a z různých úhlů působících vlivů, takže se v nich naopak propadne do pozadí. Podobně je na tom i polarita našeho vnitřního a vnějšího světa.

Přechody mezi dialektikou a multilektikou a multilektikou, pluralismem a strukturalismem neomodernismus považuje za neostré a všechny mají v jeho uvažování své místo, neboť svět považuje z výše uvedených důvodů za jednodimenzionální až multidimenzionální a navíc různými směry a různě stabilně strukturovaný. Dialektiku doplňuje o multilektické ‚hejno slepic‘, ve kterém může být jeden, dva nebo více kohoutů a multilektické i dialektické vztahy se mohou uplatňovat také pouze mezi slepicemi. Vždy ovšem s tím, že neomodernismus se snaží o jeho či jejich déletrvající až pokud možno nadčasové a univerzalistické uchopení.

Podobně neostrý rozdíl neomodernismus vidí mezi konkretismem a abstraktismem: konkretismus v úzkém slova smyslu jsou pozitivistické pilíře či ‚ostrůvky‘, abstraktismus je pohled z výšky a obojí jsou nezastupitelné a doplňují se. Konkretismus v pojetí neomodernismu nevylučuje abstraktní uchopování konkrétních věcí a naopak, konkrétní uchopování abstraktních věcí. Je něčím velmi jiným než postmodernistický pluralismus.

Polaritu konkretismu vs. abstraktismu lze uvést též jako příklad neomodernistického multilektického myšlení. V dějinách se ukazuje, že ideové a politické jevy obvykle vykazují jistou periodicitu. Nové ideové proudy mívají zřetelně větší energii a razanci než proudy dřívější, avšak obvykle se postupně vyčerpávají a je možné z toho vyvozovat jistá dějinná pravidla. Do vůdčích proudů ovšem vždy pronikají proudy vedlejší, jejichž počet může být velmi různý a mohou mít různou a různě se měnící se sílu (mimo jiné proto dodnes nezaniklo osvícenství a realistický modernismus). Hlavní proudy mívají velmi rozdílnou délku trvání – některé působí po staletí, jiné, zejména novodobé, mohou mít jen jepičí život. Všechny se též mohou vracet nebo naopak navždy zanikat. Jde tedy o různě velká a různě stálá ‚hejna‘. O budoucnosti konkrétních proudů (což bývá právě za daných okolností mimořádně důležité) lze sice dělat jisté prognózy, avšak vždy s maximální opatrností - je třeba uvažovat spíše konkretisticky a k dějinným danostem pouze přihlížet. Varovná je zde například skutečnost (pilíř), že ‚neochvějný‘ osvícenský a modernistický optimismus sice trval po staletí, v posledních desetiletích ustoupil pesimismu a může a nemusí znovu ožít.

Nalézání a spojování dílčích poznatků do více či méně dynamických systémů se v našich myslích děje samovolně. Všichni se pohybujeme v nekonečném množství informací, navíc silně komplikovaném tím, že jsou různorodé, mají různou podobu, povahu a jsou různě věrohodné a spolehlivé.

Neomodernismus proklamuje důsledný realismus vycházející ze zdravé osobnosti každého daného jedince, a teprve na druhém místě z jeho inteligence a šíře a hloubky vědomostí. Vyzdvihuje kritickou, v podstatě ovšem konstruktivní a optimismem podloženou diskusi, vedoucí k věcně i časově střeženým závěrům. Zjednodušeně řečeno, snaží se vědět, co ví, a stejně usilovně se však snaží též vědět, co neví. Prioritou neomodernistické noetiky je proto sice poznávání pravdy, současně však též uznává, že lidské poznání má své meze.

Pravda, tedy to, co bezpečně a kriticky víme, sice existuje, avšak jak se dotýká věcí od nejjednodušších po nejsložitější, od nejkonkrétnějších po nejabstraktnější, od nejzjevnějších po nejskrytější, od nejstálejších po nejměnlivější a od ohraničených po neohraničené, ztrácí postupně svou pravdě-podobnost a lidskému poznání se vzdaluje. Na její hledání a uvádění do života však nelze nikdy rezignovat.

Neomodernismus sice není vědou, o vědy se však opírá. Svou nauku o poznání (noetiku, gnoseologii) definuje jako vše, co člověku pomáhá k porozumění jeho vnějšímu i vnitřnímu světu. Většinu dosavadních, zejména vysoce sofistikovaných noetických konceptů více či méně pomíjí; jejich hlavní problém vidí ve složitosti, neohraničenosti a proměnlivosti světa, který je vždy jakoby psychologickým projekčním testem, do něhož ‚všichni vždy‘ promítáme svou subjektivitu - naše lidské poznání primárně vychází z naší osobnosti, z našich individuálních zkušeností, vědomostí, intuice a emocionality, a staví především o nich.

Věda, a vlastně každý člověk, si obvykle vypomáhá metodou, kterou nastínil filosof Charles S. Peirce a nazval ji abdukcí, osvětlováním zvenčí. Tento pojem lze chápat trojím způsobem: zaprvé dohledáváním, tj. získáváním nových informací včetně klasického postupu hypotéza-ověření, dále usuzováním, pokud možno logickým a nezkresleným, a konečně připojováním osobního pohledu, pokud možno vždy jasně odděleného od všeho ostatního. První dva postupy mají omezený záběr, a proto, jakmile se jakékoli uvažování dostane na problematiku širší a měnlivou, začíná rozhodovat třetí postup. Ten sice může pokrýt téměř vše, na druhé straně je však nespolehlivý, protože do potřebné míry ‚pevní‘ můžeme být pouze v dílčích a ohraničených tezích opřených o potvrzené poznatky. Chceme-li se dostat dál, jsme pak obrazně řečeno jako chodci přeskakující v nekonečně prostorné mokřině z drnu na drn či z ostrůvku na ostrůvek, přičemž se musíme se neustále obezřetně rozhlížet, kudy se dál vydáme, abychom se nedostali do ‚bažin‘.

Samotné noetické ostrůvky neboli pilíře jsou ovšem velmi důležité. Nalézáme je buď prostým nezvratným poznáváním nebo vědeckými metodami. Přestože i jich je nekonečné množství, lze je využívat prostřednictvím volby těch nejdůležitějších a nejspolehlivějších, a ‚mokrá‘ místa může do menší nebo větší míry překlenout náš úsudek. Proto lze lidskou inteligenci nejjednodušeji, ale snad i nejvýstižněji definovat jako schopnost chápat vztahy. Tato schopnost umožňuje dívat se na ‚krajinu‘ jako na celek, vidět na ní i ‚pohoří a údolí‘, tj. vydělovat podstatné od nepodstatného, což je druhý hlavní znak lidské inteligence.

Lépe než filosofie řeší noetiku psychologie. Vedle indukce a dedukce, analýzy a syntézy, konkretizace a abstraktizace atd. hovoří o divergentním a konvergentním myšlení a o otevřenosti či uzavřenosti daného člověka vůči nově se nabízejícím informacím a soudům (na což navázal Karl R. Popper, když hovořil o otevřené a uzavřené společnosti). Pojednává též o projekci lidských představ kam nepatří, např. „podle sebe soudím tebe“, o racionalizaci neboli o zdůvodňování jednání daného člověka přijatelnými argumenty, i když motivace je přinejmenším částečně jiná, např. „dělal jsem to kvůli tobě,“ o generalizacích, např. „ty mě nikdy neposloucháš“ a upozorňuje na sugestivní vliv úsloví jako „dobrá hospodyně pro pírko i přes plot skočí“ a písní „anděl jest se ukázal“.

Hlavní předností psychologie oproti filosofii a ostatním humanitním oborům je především to, že si důsledně všímá podmíněnosti lidského myšlení city a emocemi a čím a do jaké míry je u každého daného jedince nepříznivě ovlivňují. Vždy se uplatňuje varovný prst zejména hlubinné psychologie, která zdůrazňuje podvědomím a archetypy zkreslené myšlení, jak je zakořeněno u všech lidí a jak to má nebo může mít dalekosáhlé důsledky. Například jakýkoli vůdce, pedagogy, psychology a psychoterapeuty počínaje a politiky a jinými celebritami konče, má morální právo vést druhé jen tehdy, je-li svými znalostmi a realistickým úsudkem dál než oni.

Krajina poznání se ovšem neustále dialekticky-multilekticky mění. Ideálem je sice nad ni vzlétnout a mít ‚sokolí oči‘, není to však reálné, už třeba jen proto, že ji nikdy nelze obhlédnout celou a jednou provždy. O to důležitější je pracovat alespoň na vlastních očích a myšlení jako součástí zdravé psychiky. Neomodernismus proto klade důraz nejen na psychologii správného myšlení, ale zejména na jeho osobnostní podmíněnost. Ke kvalitnímu myšlení je přirozeně disponován každý člověk, byť na různé úrovni dané jeho inteligencí a šíří rozhledu, jde ovšem hlavně o to, jak do jeho myšlení zasahují nepříznivé vlivy.

Naprostá většina filosofů si počínala naivně, když se zaměřovali na pouhé správné myšlení. Zabývali se vlastně jen špičkou ledovce a jakmile začali ‚vyprávět‘, tento ledovec vystoupil na povrch, noetiku opouštěli a stávali se ideology. Proto se tak často mýlili, neboť své pilíře spojovali a ‚obohacovali‘ svou subjektivitou a projevovali při tom nedostatečnou soudnost a sebenáhled.