Současná česká politika potřebuje, aby v ní konečně uspěl slušný člověk. Pohled na její vývoj od roku 1938 je tristní: nejdříve fašisté, potom komunisté, nakonec postkomunisté v čele s demagogy, lháři a podvodníky Klausem, Zemanem a Babišem. Mělo to devastující vliv nejen na naši politiku a ekonomiku, ale též na kulturu a morální integritu společnosti. Přes různé křiklavé peripetie šlo o v podstatě plíživý proces, a tak jsme si zvykli a celá řada nenormálností nám dnes už připadá normální.

Dobře si pamatuji, jak byl můj otec vyděšený z toho, co se dělo v padesátých letech. Sám jsem nebyl o nic méně vyděšený, když jsem pozoroval, jak to vše prohloubila zdánlivě méně tvrdá „normalizace“. A dnes vidím, jak jsme byli naivní, když jsme si mysleli, že po roce 1989 vybudujeme zdravou demokracii skandinávského typu.

Pěstovat zdravou rostlinu v kontaminované půdě je ovšem nemožně a již v roce 1989 jsme byli zřetelně kontaminovanou, tj. nezdravou společností. Bylo to jen zdánlivě na vlásku: co kdyby nevyhrál Klaus ale Havel, který nebyl slabší, ale měl svázané ruce, protože byl „jen“ prezidentem? Myslím, že ani tak bychom neměli šanci. Dějiny i současnost to říkají dostatečně jasně. To, že na tom jsme přece jen o něco lépe než Maďaři a Poláci, je jen proto, že oni na rozdíl od nás zdravou demokracii nikdy nezažili. I tak naše současná situace ovšem vypadá téměř beznadějně. Babiš stále září, jen o něco zdravější opozice nemá sílu se semknout a udělat cokoli skutečně účinného.

Snad jen, že je nyní možné odrazit se ode dna. Že už je tak špatně, že už může být jen lépe. Mikuláš Minář (jaký rozdíl proti Vratislavu Mynářovi!) dospěl k adekvátnímu závěru: je zapotřebí radikálního kroku. Jistě zná Sókratovo a Masarykovo chápání uměřenosti, tj. že za určitých okolností je uměřená pouze radikálnost. Demonstrace a nepolitický aktivismus nic nezmůžou. A Milion chvilek svým odchodem neoslabí, neboť je tam stejně zdatný Benjamin Roll; hnutí bude pokračovat.

A už tu máme „samozřejmě“ první kritiky. Všimněme si, jakým způsobem ho napadají: zkreslují skutečnost a uvádějí polopravdy. „Pokud někdo vyzýval ke spojování stran a k tomu, abychom tímto způsobem porazili hnutí ANO, a pak přijde sám s iniciativou, která síly tříští, tak je to jenom těžko pochopitelné,“ uvedla předsedkyně TOP 09 Pekarová Adamová a podobně se vyjádřili předseda Pirátů Bartoš a předseda lidovců Jurečka. Jako by zapomněli dodat, že sami na to měli dost času a že Minářovi zřejmě jen prostě došla trpělivost. „Politolog“ předseda ODS Fiala usoudil, že se tím nahrálo Babišovi, i když ten by z toho měl mít stejně jako on spíše strach, neboť vliv Milionu chvilek se rozšíří o politickou stranu. Podle předsedů levicových stran Filipa a Hamáčka Minář ztratil věrohodnost, aniž by sami byli lepší, a peprný populista a předseda SPD Okamura to dokonce označil za podraz.

Nikdo z nich neodlišil podstatné od nepodstatného: podstatná je situace a možnost zvrátit ji vstupem do politiky. Podle mne se Mikuláš Minář dosud projevoval jako slušný a soudný člověk, do politiky se mu nechtělo a toto břímě na sebe vzal jistě až po pečlivém zvážení. Kdyby se mne zeptal, co bych mu teď jako starší člověk mohl poradit, řekl bych mu, že musí zůstat čistý a že by se měl držet Masarykovy a Havlovy nadstranickosti.

Šéfredaktor Neviditelného psa Ondřej Neff si položil otázku která se nabízí jako první: jaký úspěch může mít Minářova politická strana? Jeho komentář na toto téma je mnohem střízlivější než konentáře politiků: (Minář) “jedná s Janem Čižinským, to je ten, kdo hledal tři tisíce dobrovolníků, aby lobbovali mezi lidmi zklamanými politikou, a proklamuje, že dělení na levici a pravici je přežitek. Mimochodem, ta aktivizace dobrovolníků není vůbec špatný nápad a kdyby se tomu Milion chvilek pro demokracii efektivně věnoval, možná by se Andreji Babišovi zapotily brejle. Teď se mohou brejle faktické i pomyslné potit leda předákům stran demobloku, zvláště pak těm, kterým drhne o záda pětiprocentní laťka volitelnosti.”

Pokud některá z nich v následující parlamentních propadne, může ji Minářova strana nahradit a antibabišovské síly se neoslabí, ale spíše obohatí. Jak to všechno bude, věštit ovšem zatím nelze. My, co Mikuláši Minářovi držíme palce, však budeme i věřit, že na rozdíl od naprosté většiny politiků nepropadne nemoci zvané Hybris.