Zaparkoval na konci Veverské Bitýšky. Jeho desetiletá dcera Lenka, plavovlasá holčička s copem, vzala malý batoh, ve kterém měli jídlo a termosku s čajem, podala mu ho a pomohla mu nasadit si ho na záda. Pak se vydali údolím Bílého potoka, nahoru proti proudu.

Byl slunný, avšak chladný podzimní den. Listnaté stromy už byly žlutě zbarvené; zdálo se, že i ony svítí. Všechno bylo projasněné a čiré, včetně vody v potoce.

Potom údolí jakoby ztmavlo - procházeli hájem tvořeným vzrostlými jehličnatými stromy. Lenička si všimla, že táta se občas dívá napravo. Po chvíli řekl: „To není možný, kde je ten dům?! Tady přece byly dva!“

Po cestě přijížděl na mopedu postarší muž v ošuntělém pracovním oblečení. Táta ho zastavil a zeptal se jej jestli neví, co se stalo s tím druhým domem. Muž vypnul motor a dal se s ním do řeči; bylo vidět, že je ochotný se zdržet. „Oni ho těsně před revolucí zbourali… Já sem se v něm narodil, i když sme tenkrát bydleli tam v tom vedle.“

Lenička se znovu, pozorněji podívala vpravo a spatřila vyvýšené, plevelem zarostlé základy, které po domě zbyly.

„Prosímvás, proč ho zbourali?... Já to tady mám hrozně rád, chodil jsem sem jako kluk s rodiči na výlety; dnes jsem vzal svou holku a teď zírám… Je mně z toho skoro zle! To byl přece tak nádhernej barák!... Ta veranda nahoře, to byl… osmi nebo dvanáctihran?“

„Pane, byl to šestihran, ale ty skla byly dělený… Chátralo to, a když do toho začalo týct, tak tady ty naše papaláše nenapadlo nic lepšího než to zbourat. Prej by ta rekonstrukce byla příliš drahá…Ten druhej barák na tom nebyl o nic líp, a tak nám ho prodali, za babku.“

Táta zaklonil hlavu, vydechl a - před dcerou - řekl: „To je v prdeli… Jak to říkala moje babička: dokud kradli, tak měli!“

„To kdysi patřilo nějakejm Bulínovejm; to byla taková bohahá brněnská rodina a měli tady letní sídlo.“

„Pana Bulína já znám! Bydlí v tom jejich bývalým paláci v Pisárkách… Ale jenom v bytě v přízemí. Nahoře je teď Akademie věd; já tam někdy chodím, mám tam kámoše.“

Lenička, která na Akademii s tátou také občas zašla, si v duchu vybavila impozantní zjev pana Bulína, bývalého profesora práv, velkého, mírně shrbeného starce s nehybnou tváří, který jim vždy odpověděl na pozdrav, i když je neznal. Táta ho zdravil jaksi z principu. Také si připomněla, jak jednou, když navečer seděli v zšeřelé pracovně tátova přítele, se domem tlumeně rozléhala hra na klavír. Něco z toho poznala: Schumanna, Dvořáka. To si starý pán krátil chvíli. A možná i pozvedával náladu.

Mezitím došli k druhému domu. „Nemohli bysme se podívat aspoň na ten váš barák?... Ale nechceme otravovat!“ řekl táta.

„Poďte… dáme si kafe?“ Bylo vidět, že muž už úplně roztál. „Víte, moji rodiče starejm Bulínovejm dělali správce, a když to komunisti znárodnili, zůstali tady.“

Prošli velkou zahradou s ovocnými stromy, na které mezi slepicemi a kachnami pobíhali dva vietnamští vepříci. Vešli dovnitř; ovanula je atmosféra a vůně starého domu. Vyšli po dřevěném schodišti a posadili se v obývacím pokoji. Muž zašel vedle a donesl neumělý kvašový obraz. Tátovi se rozjasnil obličej: „To jen ten barák! A vidíš, Leni, tady je ta veranda!“

„To maloval můj syn, když byl malej,“ řekl muž; také se usmíval. Potom dodal: „Teď to tady chceme zrenovovat. Víte, my sme lidi práce, všechno umíme. Kluk už vydělává, a tak to dáme nějak dohromady.“

„Tady Lenka taky maluje,“ řekl táta, když vracel obraz.

Vypili kávu, turka, Lenička limonádu. Když se loučili, táta pánovi popřál zdraví a energii, „mimo jiné na ten barák“. Dodal, že by ho měli udržet v co možná původním stavu, protože i toho domu by byla velká škoda. Lenička se jej pokusila po vzoru mámy zarazit, ale nepodařilo se jí to.

Šli dál; údolí se znovu otevřelo, objevily se chaty; z některých komínů se kouřilo. Lenička chytla tátu za ruku - cítila, že je posmutnělý. Občas se na něj podívala. Byl to krásný, štíhlonohý muž. Před nedávnem viděla v televizi film V pravé poledne, a tak si ho představila s kolty u pasu. Připadal jí jako hrdina z Divokého západu. Samozřejmě ten kladný, jako Gary Cooper.

Když Lenička povyrostla, byla přijata na střední uměleckou školu, na malbu. Ještě o něco později se poprvé zamilovala. Její chlapec se vzdáleně podobal jejímu otci. Pocházel z Chropyně. Jednou ji pozval, aby se přijela podívat na tamní zámek. Čekalo tam na ni překvapení: stálá výstava obrazů místního rodáka, jednoho ze zakladatelů moderního evropského malířství Emila Filly. Koupila si o něm od kastelána brožuru. S úžasem v ní pak četla: „Navštěvoval na letním bytě rodinu své provdané sestry Zdenky Bulínové… maloval v Brně bonnardovské variace U zrcadla a Švadlena, jejichž modelem byla sestra Olga. Ve společnosti druhé sestry Zdenky v Bitýšce vznikl obraz Na verandě…“

(napsáno pro Přítomnost)