Uvítal jsem včerejší rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení zákona o úsporných opatřeních v působnosti MPSV. Ústavní soud se důrazně postavil za ochranu čistoty legislativního procesu. Rozhodnutí Ústavního soudu se také zásadním způsobem staví za ochranu práv parlamentní menšiny. Postup Nečasovy vlády byl zřejmě tou poslední kapkou pro to, aby se Ústavní soud jednoznačně vyslovil pro zpřísnění pravidel pro používání stavu legislativní nouze. Fakticky bylo potvrzeno podezření ČSSD, že Nečasova vláda zneužila stav legislativní nouze pro to, aby neústavním způsobem omezila práva opozice. Premiér Petr Nečas by se měl za více než arogantní postup koalice omluvit nejen opozičním poslancům, ale také veřejnosti.

Vraťme se ale k nálezu US podrobněji:

Před čtyřmi měsíci prosadila vláda během několika hodin v Poslanecké sněmovně a poté v poslední pracovní den Senátu (ve starém složení!) návrh zákona o úsporných opatřeních v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Na protiústavnost zákonodárného procesu včas upozorňovali během parlamentní rozpravy naši poslanci i senátoři, leč marně. Okamžitě po vyhlášení zákona ve Sbírce zákonů jsme se proto obrátili na Ústavní soud.

V návrhu na zrušení zákona jsme obsáhle zdůvodnili, jak způsob přijetí napadeného zákona podle našeho názoru narušoval ústavní principy a hodnoty, a to 1) zneužitím institutu legislativní nouze, 2) nepředvídatelným svoláním mimořádné schůze Poslanecké sněmovny, 3) neodůvodněným vypuštěním obecné rozpravy ve druhém čtení, a 4) odepřením práva hlasovat zvoleným senátorům. U všech těchto postupů jsme konstatovali jejich nedostatečné odůvodnění a rysy svévole.

Za ještě razantnější zásah do ústavních práv, principů a záruk jsme však považovali kumulaci těchto postupů spočívající v přijetí jediného obsáhlého zákona, významně zasahujícího do základních práv a svobod – přinejmenším snížením sazby nemocenského, zrušením sociálního příplatku a snížením příspěvku na péči (zásah do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele podle čl. 30 odst. 1 Listiny), zúžením nároku na podporu v nezaměstnanosti u některých skupin (zásah do práva podle čl. 26 odst. 3 věty druhé Listiny) a odnětím porodného většině rodin s nově narozeným dítětem (zásah do práva rodičů pečujících o děti na pomoc státu podle čl. 32 odst. 5 Listiny).

V důsledku této kumulace byl vládní návrh napadeného zákona schválen Poslaneckou sněmovnou již v druhý pracovní den po jeho předložení, přičemž teprve během tohoto druhého dne se stalo zjevným, že tento den bude nejen prvním dnem jeho projednávání, ale současně i dnem posledním. Kvůli krátkosti času nebylo možno k návrhu zákona řádně připravit a konzultovat pozměňovací návrhy. Kvůli kumulaci časového deficitu a vypuštění obecné rozpravy pak byla zásadně ztížena i možnost proti návrhu zákona argumentovat v parlamentní debatě. Důkladné kritické diskusi v Senátu a možnosti předkládat tam pozměňovací návrhy se vládní koalice vyhnula zejména kumulací zneužití stavu legislativní nouze, nepředvídatelného svolání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny a zkráceným jednáním o návrhu zákona v Senátu.

Mám radost, že nám Ústavní soud nálezem ze 14. března 2011 dal zcela za pravdu. V odůvodnění především vyvrátil argumentaci předsedy vlády, který vyvolání stavu legislativní nouze zdůvodňoval obstrukcí ze strany ČSSD. Ústavní soud k tomu uvedl: „92. Pokud při projednávání návrhu napadeného zákona byly uplatněny námitky, které směřovaly toliko k dodržení řádné legislativní procedury při projednání návrhu zákona, nelze podle názoru Ústavního soudu v takovém postupu parlamentní opozice spatřovat žádný prvek mimořádnosti. Jednalo se o využití práva, které jednací řád Poslanecké sněmovny svěřuje kvalifikované menšině poslanců k ochraně jejich práv.“

Ústavní soud rovněž potvrdil náš názor, že chtěla-li vláda prosadit svůj návrh do konce roku, měla jej předložit dříve: „93. Odůvodňuje-li vláda potřebu přijetí návrhu napadeného zákona ve zkráceném jednání negativními důsledky vyplývajícími ze skutečnosti, že její návrh zákona o státním rozpočtu s těmito změnami počítá, nelze takovou argumentaci z hlediska zákonem vymezených důvodů pro vyhlášení stavu legislativní nouze považovat za přijatelnou. Je zodpovědností každé vlády, aby při sestavování návrhu zákona o státním rozpočtu vycházela z platných právních předpisů, a v případě, že považuje za účelné dosáhnout jejich změny, aby včas realizovala své oprávnění podat odpovídající návrh zákona, jehož prostřednictvím by dosáhla požadovaných změn.“

Ústavní soud tak vyslovil protiústavnost procedury přijetí zákona už na základě prvního z našich argumentů, tedy zneužití stavu legislativní nouze: „98. Na základě výše uvedeného proto i Ústavní soud dovodil, že jediným důvodem projednání a schválení napadeného zákona Poslaneckou sněmovnou ve stavu legislativní nouze ve zkráceném jednání bylo ohrožení jeho včasného přijetí tak, aby nabyl účinnosti nejpozději ke konci roku 2010, což bylo znemožněno postupem opozice podle § 90 odst. 3 a § 91 odst. 2 JŘPS. Zjištěný důvod ovšem nelze považovat za legitimní a ústavně aprobovatelný důvod umožňující vyhlášení stavu legislativní nouze podle § 99 odst. 1 JŘPS. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě všechna rozhodnutí orgánů Poslanecké sněmovny činěná k návrhu vlády, jakož i samo rozhodnutí o trvání stavu legislativní nouze a o trvání podmínek pro projednání napadeného zákona ve zkráceném jednání… byla učiněna v rozporu se shora vysvětlenými aspekty charakterizujícími ústavní demokratický princip. Proto bylo možné ústavní přezkum uzavřít již v této fázi konstatováním, že v procesu přijímání napadeného zákona byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 6 Ústavy České republiky a čl. 22 Listiny.“

Ústavní soud se dále vyslovil i k našim ostatním argumentům a i v jejich případě konstatoval protiústavnost postupu vládní většiny: „99.…Ústavní soud považuje za nutné dodat, toliko jako obiter dictum, že vady následného procesu v Poslanecké sněmovně tkvěly jednak v tom, že nebyla dodržena lhůta pro svolání mimořádné schůze, když návrh zákona předkládaný vládou k projednání v režimu legislativní nouze a ve zkráceném jednání byl dodán poslancům v takové časové tísni, že nejen opoziční, ale i vládní poslanci nebyli reálně schopni zkontrolovat byť jen totožnost předlohy s předchozí předlohou vládního návrhu zákona, natož pak seznámit se podrobně s jeho obsahem a posoudit tak jeho možné dopady (že se nejedná o pouhou hypotézu lze doložit i na vyjádřeních některých koaličních poslanců prezentovaných v médiích po přijetí jednoho z předmětných vládních návrhů zákonů v rámci legislativní nouze – viz výše rekapitulované ústní jednání před Ústavním soudem ze dne 22. 2. 2011). Dále byla bezpochyby krácena demokratičnost již omezené procedury přijímání napadeného zákona vypuštěním obecné rozpravy v rámci 2. čtení, a to navzdory usnesení č. 16, které bylo přijato Výborem pro sociální politiku na jeho 4. schůzi konané dne 2. 11. 2010, který Poslanecké sněmovně doporučil projednat návrh napadeného zákona i v obecné rozpravě…“

Rozhodnutí Ústavního soudu je podle mého názoru vítězstvím demokracie. Vítězstvím masarykovské představy, že demokracie je diskuse. Vítězstvím těch, pro které není parlament pouhý hlasovací stroj, nýbrž místo střetávání názorů, argumentů a alternativ.

Ústavní soud dává šanci na nové, řádné projednání celého balíku sociálních škrtů. Budeme připraveni na důkladné posouzení celého návrhu zákona, opřeme se o rozbory našich odborníků k těmto opatřením a využijeme i mnoho poznatků o dopadech těchto opatření, jak nás na ně upozorňují občané nebo třeba ombudsman. Platí, že většina těchto škrtů je nespravedlivá a sociálně neúnosná.

Respektujeme právo většiny přijmout ve svobodném hlasování příslušné politické rozhodnutí, ale doufáme, že vláda z návrhů odstraní vady, které zákonu vytýkal Veřejný ochránce práv i další. Tak závažná rozhodnutí si řádnou diskusi a uvážlivé jednání nepochybně zaslouží.

Jsem přesvědčen, že nález Ústavního soudu je svým způsobem rovněž odsuzujícím rozsudkem nad politickým stylem předsedy vlády Petra Nečase. Byl to Petr Nečas, kdo jako poslanec v lednu a únoru 2010 vedl v Poslanecké sněmovně několikatýdenní obstrukci ODS zneužíváním jednacího řádu sáhodlouhým řečněním a předkládáním desítek nesmyslných procedurálních návrhů. Byl to Petr Nečas, kdo jako premiér zneužil stavu legislativní nouze a jehož výroky jako „já osobně budu prosazovat, abychom neodešli ze sněmovny, dokud tyto čtyři zákony nebudou schválené“ (viz Odpolední události, ČT 24, 2. 11. 2011) prozrazují, že byl nejspíše hlavním strůjcem kroků vládní většiny, které Ústavní soud vyhodnotil jako protiústavní. Byl to Petr Nečas, kdo se jako svědek před Ústavním soudem pokusil legitimizovat postup vládní většiny obviňováním poslanců ČSSD z obstrukce, která měla spočívat ve využití námitek proti návrhu, aby Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s návrhem zákona již v prvém čtení a aby byla zkrácena šedesátidenní lhůta pro projednávání návrhu ve výborech pod 30 dnů. Ústavní soud k těmto námitkám uvedl: „91.…Obě ustanovení jsou projevem ochrany práv parlamentní opozice (menšiny), v tomto případě ochrany před zásadním omezením struktury a doby trvání zákonodárné procedury, neboť právní úprava takové zkrácení umožňuje pouze za souhlasu výrazné většiny poslanců přesahující tři čtvrtiny jejich celkového počtu.“ A konečně, je to Petr Nečas, kdo ani po nálezu Ústavního soudu není ochoten uznat, že jím vedená vládní koalice byla v této věci v neprávu, což bohužel neskýtá dobré vyhlídky na to, že podobné jednání nebude v budoucnu opakovat.

Nález Ústavního soudu obsahuje ještě jednu důležitou pasáž a ta se týká významu opozice pro demokracii. „Mezi její základní funkce patří zejména artikulace menšinových názorů, předkládání alternativních návrhů k většinovým stanoviskům a rozhodnutím a kontrola vládnoucí většiny, to vše před zraky veřejnosti, tedy občanské společnosti, která si i tímto způsobem tvoří a upřesňuje svůj názor,“ píše o parlamentní opozici v bodě 70 a dodává: „76. … Parlamentní opozice je tak při užívání práv vedle nezbytného respektu k právnímu řádu povinována (nejen vůči svým voličům) k plnění role tzv. odpovědné a konstruktivní opozice. Ačkoliv se jedná spíše o morální apel, závisející na celkové úrovni politické kultury panující v dané společnosti, nezbytnou podmínkou řádného a efektivního plnění funkcí parlamentní opozice je právě skutečnost, že je prováděna konstruktivním a odpovědným způsobem, který odpovídá legitimním funkcím opozice jako skutečné alternativy k vládní většině, resp. odpovídá funkcím dozoru a kontroly nad činností vládnoucí většiny. Tento požadavek je mimo jiné i projevem principu vlády na čas, kdy by jak současná vládnoucí většina, tak i menšina měly mít na paměti, že do jedné či druhé skupiny nenáležejí navždy a současná vládnoucí většina se může brzy ocitnout v pozici parlamentní menšiny a naopak.“

Vnímám verdikt Ústavního soudu a zvláště tato slova jako významné povzbuzení pro ČSSD i pro sebe osobně, abychom nepolevovali v úsilí být právě takovou odpovědnou a programovou opozicí.