V roce 2007 jsem publikoval článek v MF Dnes s názvem Nebojme se začít. Text se týkal vztahu církve a státu. Dnes se k němu vracím, protože současná situace ukazuje jeho aktuálnost. V jeho zásadní části jsem napsal toto:

Vnitřní život církve si budeme platit sami
Všichni katolíci (i státem placení duchovní), kteří pokládáme církev za své společenství, na němž nám záleží, se sami rozhodneme bankovním převodem přispívat měsíčně na život církve. Navrhuji částku 1 % ze svého příjmu na potřeby církve. (Myslím tím ze všech svých příjmů, ne jen ze mzdy jednoho člena rodiny. Jsou vedle nás církve a náboženské společnosti, ve kterých věřící přispívají i desátky.)

Každou neděli v krédu mnozí z nás mimo jiné vyznáváme, že věříme v Boha, Otce všemohoucího, Ježíše Krista, vzkříšení těla, odpuštění hříchů, ale také říkáme: „…věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev…“ Církev je nám tedy svatá. Tak ať je to vidět i tím jedním procentem. Nebudeme čekat na stát, zda a jak nám tento pravidelný příspěvek daňově zvýhodní lépe než dosud. Nepotřebujeme stát, aby nám nový systém uložil zákonem. Nikdy jej nebudeme na nikom vymáhat. (Kdo nebude moci plnit, bude automaticky od závazku osvobozen.)

Uděláme to proto, že to se svou církví míníme vážně, že jsme ochotni se pro ni alespoň trochu nasadit a o jedno jediné procento svého příjmu se dělit. Devadesát devět procent příjmu nám každému zůstane. Učiníme tak hrdě a svobodně, jako zodpovědní dospělí křesťané.

Všem se otevřou oči! Prohlédneme kolik nás katolíků vlastně je a jací jsme. Uvidíme, jak bereme sami sebe a svou věc vážně. Solidarita a sdílení hodnot se stanou silnější realitou celé církve. Jen si představme, že nás jsou možná ne rovnou dva miliony (které se k naší církvi přihlásili při posledním sčítání), ale aspoň milion. Na bohoslužby dochází pravidelně kolem půl milionu katolíků. Jsem si jist, že v průměru od nejchudších s důchodem kolem 10 tisíc až k nejbohatším můžeme měsíčně přispět od 100,- Kč do 300 Kč. A to jsem při zemi! To může znamenat 50 až 200 milionů Kč, - za měsíc, ročně 600 milionů až 2, 4 miliardy korun. To je částka, se kterou se dá něco společně dělat. Předně – i při tom nejnižším výnosu – je to částka odpovídající základním mzdovým nákladům na všechny naše duchovní. A pokud bychom dokázali víc, pak lze pomoci potřebným za našimi hranicemi. Konečně si uvědomíme, že jsme dostatečně bohatí a že stát ke svému vnitřnímu životu nepotřebujeme. Jestliže nejsme tohoto schopni, pak si nestěžujeme na to, jak to s naší církví dopadá.

Věřím, že toto řešení biskupská konference uvítá a přijme a předloží v krátké době způsob použití těchto prostředků, aby bylo na cíle obecné a zbylo na potřeby ryze místní. A samozřejmě: že se dočkáme na celostátní i diecézní úrovni průhledného hospodářského výkaznictví, jak to žádá v článku 300 přijatý sněmovní dokument Život a poslaní křesťanů v církvi i ve společnosti. Navrhuji, aby peníze byly poukazovány účty farností a podle klíče, který by měla určit biskupská konference, by se měly přerozdělovat spravedlivě v celé církvi. Není čas nazbyt. Nejde o nic komplikovaného.

Od té doby se hodně změnilo. Jednak fakticky – počet pravidelných návštěvníků bohoslužeb zatím poklesl na nějakých 350 tisíc a celkové mzdové náklady naopak vzrostly skoro k jedné miliardě Kč. Ale i legislativně. Zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon. č. 428/2012) se církve ekonomicky začaly odpoutávat od státu. A máme za sebou už polovinu doby, po níž stát přestane církve dotovat úplně a třetinu doby, kdy přestane vyplácet i náhrady za ukradený a zničený majetek, který nebylo možno vrátit.

Stát, pokud nebude ratifikována Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů z 25. 7. 2002, nebude naprosto vázán podporovat církev v jakémkoliv ohledu. Tedy ani v péči o památky, které stojí církev zdaleka nejvíc. Bude záležet jen na jeho dobré vůli, kdy a jak pomůže. Smlouva mezi ČR a Vatikánem sice obsahuje čl. 12, odstavec 4, který zní: „Česká republika bude z peněžních prostředků státu nadále podporovat katolickou církev v péči o její kulturní památky a národní kulturní památky, sbírky muzejní povahy a jednotlivé sbírkové předměty, stejně jako archiválie, a to na úrovni rovnocenné s podporou jiných vlastníků věcí, jež jsou součástí národního kulturního pokladu.“ Jenomže Česká republika tuto smlouvu už 18 let neratifikovala – a při pohledu na politické složení Poslanecké sněmovny lze docela spolehlivě předpokládat, že ani v dohledné době ratifikována nebude. A to navzdory čl. 18 Vídeňské úmluvy o právu smluvním (vyhláška 15/1988 Sb.) /, že ratifikace nemají být nepřiměřeně oddalovány.

To je důležité si uvědomit, protože to zatím vypadá tak, že si nejen česká nekatolická společnost, ale i většina našich katolíků myslí, že „restituce“ a případné náhrady vyřešily hospodaření naší církve tak, že bude mít dlouhodobě dostatek prostředků jak pro financování duchovních a dalších pracovníků církve, tak služeb, které církev chce a má poskytovat, ale i udržování památek. A to je právě osudový omyl. Celkem otevřeně na to poukázal před časem bývalý šéf Fondu národního majetku a ještě nedávno i ekonom pražského arcibiskupství Roman Češka v článku „Katolická církev není boháč, ale má jeho mentalitu“.

A to je také důvod, proč nyní, v době pandemie koronaviru, o tomto tématu znovu píšu. Současná situace totiž umožňuje si daleko lépe uvědomit, jaká je pravá realita. V čase zavřených kostelů se nevybírá při pravidelných bohoslužbách. Najednou chybějí i tyto peníze. Dnes není samozřejmé přispívat na církev, když jsou dveře chrámů zavřeny. Nikdo nestojí s kasičkou před kostelem. V budoucnu to nebude lepší. Naopak, bude se po církvi více žádat. A břemeno, které ji tíží, jí zůstane. Tím myslím síť kostelů, které musí církev udržovat. Stát nemá o takové stavby zájem, stejně jako obce a kraje. Když vezmeme průměr počtu věřících na jeden kostel, kapli, klášter či jiný objekt, který musí katolická církev udržovat, jde celorepublikově o pár desítek, ne stovek nebo dokonce tisíců věřících.

Restituce sice učinily z církve největšího vlastníka nemovitého majetku v zemi. Ale církev bude boháč bez peněz. Udržet kulturní dědictví našich otců, všechny církevní stavby, bude stát příliš mnoho, a co zbude na apoštolské poslání církve? Co nám leží více na srdci – stavby nebo společenství. Bude třeba sáhnout až na dno možností.

Proto je můj text z roku 2007 tak aktuální. Musíme mít odvahu po koronaviru se chopit své věci jinak. Potřebujeme obecné, mravně závazné pravidlo: zavést pravidelné příspěvky bankovními převody. Před 13 lety jsem takový pokyn čekal od našich biskupů. Teď už nečekám. Spoléhám ale na zodpovědnost laiků. Tak zavřená kostelní vrata nic nezmění na naši vnitřní solidaritě. A současně se posílí vliv věřících na způsob nakládání s jejich penězi.

Nebojme se začít.